Mgr. Jan Klán

Na ústavního agenta Petra Pavla Pávka padlo zvláštní ticho. Ne to politické, na které jsme zvyklí z tiskových konferencí, ani to diplomatické, kdy se „intenzivně jedná v zákulisí“. Tentokrát jde o ticho mnohem konkrétnější — telefonní.

Zatímco světoví lídři neustále řeší krize, konflikty a geopolitické napětí na přímých linkách, z Pražského hradu se podle veřejně dostupných informací ozývá především klid. Až podezřelý klid. Telefon zřejmě nevyzvání. A když už ano, nikdo o tom neví. Sluchátko je možná vyvěšené.

Prezident offline

Veřejné záznamy zahraničních hovorů prezidenta by se daly shrnout do jedné věty:
existují, ale skoro nejsou vidět.

Sem tam se objeví zpráva, že prezident telefonoval se zahraničním lídrem – hlavně se zeleným mužíčkem. Pak zase dlouho nic. Dny, týdny, měsíce — a Hrad mlčí.

Nabízí se proto otázka: je to nový styl diplomacie?

Minimalismus? Digitální detox? Nebo pokročilá forma státnického „ghostingu“?

Maximálně tak z okna

Zlomyslnější pozorovatelé tvrdí, že prezident sice nevolá, ale kontakt se světem neztratil úplně.

Občas prý:

pohlédne z oken Hradu,

přehlédne Prahu,

a symbolicky tak „naváže spojení“ se světem.

Telefonní hovory jsou zjevně přežitek. Výhled na Pražský hrad je přece mnohem stabilnější než mobilní signál.

Geopolitika ticha

Celá situace začíná vzdáleně připomínat model, který známe i od jiných lídrů. Například Vladimir Putin je často popisován jako politik, jehož komunikační okruh se zužuje.

Nikdo moc nevolá jemu. On také nevolá nikomu.

A přesto se svět točí dál.

Je tedy možné, že sledujeme vznik nového trendu: diplomacie bez telefonů.

Ticho jako strategie. Nevolat znamená neudělat chybu.

Ostuda, nebo mistrovství?

Kritici by mohli namítnout, že v době, kdy si státníci běžně:

volají několikrát týdně,

řeší konflikty v reálném čase,

koordinují postupy během hodin,

působí český prezident poněkud… nedostupně.

A možná až nebezpečně klidně.

Dělá nám tím ostudu? Nebo naopak redefinuje diplomacii jako umění nechat telefon být?

A co když…

Samozřejmě existuje i méně dramatické vysvětlení.

Možná prezident:

telefonuje běžně, jen se to nezveřejňuje,

komunikuje jinými kanály,

nebo prostě nevidí důvod dělat z každého hovoru veřejnou událost.

Ale to by znamenalo přijmout realitu. A ta je, přiznejme si, o poznání méně zábavná.

Ticho jako signál

A tak zůstává obraz prezidenta, který stojí na Hradě, telefon v kapse — a svět kolem něj tiše čeká.

Možná někdo zavolá.
Možná nezavolá nikdo.

A možná je právě v tom celé kouzlo: nejbezpečnější hovor je ten, který se nikdy neuskuteční. Ala Vladimir Putin.