Mgr. Jan Klán

Demonstrace na Letné, kterou pořádá Milion chvilek pro demokracii (rozuměj svoji demokracii) se ráda stylizuje do role dědice odkazu listopadu 1989. Transparenty, patos, slova o „záchraně demokracie“, která má být ohrožena pokaždé, když volby vyhraje někdo jiný, než si přeje spolek kolem Mináře a jeho sponzorů. Jenže když se člověk podívá o patro níž – pod pódium, pod PR vrstvy a pod morální apel – začne se vynořovat méně romantický obrázek. Možná nejde o boj za demokracii, ale o její sofistikovanější přebalení. O oligarchii s lepším marketingem, s lidskou tváří.

Hnutí Milion chvilek pro demokracii se prezentuje jako hlas občanské společnosti. To zní hezky, téměř neodolatelně. Ale občanská společnost není v českém prostředí vakuum – vždycky má své zdroje, své sponzory, své zájmy. Jak to dokládají pohyby na jejich transparentním účtu. A tady se dostáváme k jádru ironie: protest proti „oligarchizaci politiky“ se neobejde bez podpory struktur, které samy stojí na koncentraci ekonomické a mediální moci.

Tvář hnutí, Mikuláš Minář, vystupuje jako morální arbitr. Jeho rétorika je jednoduchá: problémem je konkrétní politik, konkrétní vláda, konkrétní styl vládnutí. Výměnou osob se má vrátit „normálnost“. Jenže co když právě tohle je iluze? Co když nejde o osoby, ale o strukturu? A ta struktura – provázání ekonomické moci, médií a politiky – zůstává nedotčená, ba dokonce výrazně posílená?

Ironie vrcholí ve chvíli, kdy si uvědomíme, že podobný scénář už tu byl. Sametová revoluce bývá líčena jako triumf demokracie. Ale nebyl to spíš okamžik, kdy se stará oligarchie transformovala v novou? Kdy se moc jen přeskupila, privatizovala a zjemnila? Demokracie, jak ji známe dnes, se nerodila na tribunách, ale v pomalém, komplikovaném a často bolestivém procesu budování institucí, pravidel a kontroly moci, které ale ani skoro po 40 letech budování kapitalismu řádně nefungují. Jako příklad nám může posloužit neustále přítomná vysoká míra korupce a neúplná role Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ).

Letná dnes působí jako návrat k revoluční estetice – jen bez skutečného revolučního obsahu. Místo systémové změny nabízí personální korekci. Místo otázky „kdo vlastní moc?“ slyšíme „kdo ji vykonává nevhodně?“. Jako vinící jsou onačeni samotní voliči, kteří jsou nálepkováni do novotvaru „špatného voliče“, který není uvědomělý, případně mírně nesvéprávný. Místo toho, aby se na Letné provolávala hesla jako: už nikdy více Dozimetr, Bitciony nebo Kampelička, tak slyšíme jen tvrzení, že demokracii ohrožuje Babiš, Motoristé nebo v posledním případě komunisté.

A zde přichází drobná, ale výmluvná kulturní vsuvka: skončí jednou Mikuláš Minář na poštovní známce? Bude jeho profil v rámečku, decentně kolorovaný, s nápisem „obránce demokracie“? Nebo zůstane Milion chvilek pro demokracii spíš volný jako racek – kroužící nad veřejným prostorem, občas hlasitý, občas přehlédnutelný, ale bez pevného zakotvení v institucionální paměti?

A tak se nabízí nepříjemná otázka: jakou barvu bude mít Minářova revoluce? Bude to pastelový odstín liberálního konsenzu, který uklidní městskou střední třídu, zatímco skutečné mocenské struktury zůstanou nedotčeny? Nebo jen další kapitola v nekonečném příběhu o tom, jak se elity střídají, ale systém zůstává?

A zazní také výstřely? Pravděpodobně ne. Dnešní revoluce jsou tišší. O to jsou ale rafinovanější. Neprobíhají na barikádách, ale v grantových výzvách, mediálních kampaních a symbolických gestech. Nevyžadují krev, stačí dobře načasovaný hashtag nebo jiný příspěvek na sociálních sítích.

Možná tedy nejde o to, že by demonstrace na Letné byla „proti demokracii“. Možná je demonstrace za její velmi specifickou verzi – takovou, která je kompatibilní s existující mocenskou strukturou. Demokracii, která neruší oligarchii, ale učí se s ní žít. A někdy jí dokonce tleskat, což je velice nebezpečné, protože v jejím zákrytu jsou noví oligarchové, kteří chtějí ovládat stát a následně jej privatizovat ve spojení s propletenou korupcí.