Mgr. Jan Klán

V české politice se znovu objevuje starý scénář. Politici mluví o „reformách“, o „modernizaci systému“ a o „nutnosti změn“. Zní to technokraticky a rozumně. Jenže zkušenost posledních desetiletí učí něco jiného: když pravice mluví o reformách daní a zdravotnictví, velmi často to znamená jediné — větší účet pro obyčejné lidi.

Tentokrát zaznívají slova o připravované daňové a zdravotnické reformě. Takové věty už jsme slyšeli mnohokrát. A pokaždé byly doprovázeny sliby, že systém bude „efektivnější“, „štíhlejší“ nebo „udržitelnější“. Jenže v praxi to často vedlo k tomu, že se veřejné služby oslabovaly, zatímco soukromé zájmy získávaly prostor vydělávat na tom, co dříve patřilo všem.

Je to starý příběh. Vlk také sliboval.

Privatizace jako univerzální odpověď. Na všechno.

Pravicová politika má tendenci řešit téměř každý problém stejným způsobem: privatizací, outsourcingem a oslabováním státu.

Když se objeví problém ve zdravotnictví, řešením má být více soukromých peněz.
Když se řeší infrastruktura, objeví se návrhy na koncese a privatizaci.
Když jde o sociální stát, začne se mluvit o „nezodpovědných výdajích“.

Výsledek? Lidé si postupně platí stále více ze svého. Poplatky, doplatky, komerční pojištění, drahé služby. Stát ustupuje a veřejný prostor se mění v trh.

Jenže zdravotnictví, školství nebo důchody nejsou obyčejné zboží. Jsou to základní pilíře civilizované společnosti.

Silný stát není problém. Je to řešení.

Levicová politika vychází z jednoduché myšlenky: některé věci mají zůstat veřejné, protože slouží všem.

To znamená:

Silný sociální stát, který chrání občany před chudobou a nejistotou.

Bezplatné veřejné zdravotnictví, dostupné podle potřeb, ne podle výše příjmu.

Kvalitní a bezplatné školství, které není privilegiem pro bohaté rodiny.

Jisté důchody, aby lidé po celoživotní práci nemuseli žít ve strachu.

Státní vlastnictví kritické infrastruktury – energie, voda, doprava – protože tyto systémy mají sloužit společnosti, ne maximalizaci zisku.

To nejsou radikální požadavky. Jsou to principy, na kterých po desetiletí fungovaly nejúspěšnější evropské sociální státy a socialistické země.

Problém není v tom, že stát existuje. Problém nastává, když se stát vzdává své role a nechává klíčové oblasti společnosti v rukou trhu a soukromých zájmů a to je špatně.

Lidé pak oprávněně cítí, že se systém mění proti nim. Že zatímco oni platí stále více, někdo jiný na tom vydělává.

Proto je legitimní říci jasně: ne každá „reforma“ je pokrok. Někdy je to jen další krok k oslabení veřejného prostoru.

A právě proto stále více lidí říká:
Nechceme stát, který všechno prodá. Chceme stát, který se stará!