Mgr. Jan Klán

Na první pohled nenápadný mediální výstup, na druhý už o něco méně: pečlivě naaranžovaný obraz, dramatický pohled do zrcadla a k tomu silná slova. Výsledek? Ukázkový příklad toho, co by se dalo nazvat sponzorovanou nenávistí – tentokrát namířenou směrem k Rusům.

Herec Jan Nedbal, ověnčený oceněním Český lev, nám vzkazuje, že „do boje s Ruskem by šel hned“. To zní odhodlaně, skoro až hrdinsky. Zvlášť když dodá, že se na roli „pana nikoho“ připravoval čtyři roky. Člověk by skoro uvěřil, že hranice mezi filmem a realitou už definitivně zmizela.

A tak se nabízí otázka: pokud je tedy připraven, proč už dávno není na frontě? Filmová postava z oscarového snímku „Pan nikdo proti Putinovi“ přece může klidně vyrazit okamžitě. Zelený mužíček na Ukrajině jistě shání dobrovolníky. Dokonce se na frontu chystají i někteří tamní poslanci, pokud nezačnou pracovat. Nebo je odvaha vyhrazena jen pro rozhovory a promo kampaně?

Zajímavější je ale jiná věc. Proč tahle bojovnost platí jen jedním směrem? Kde je podobné nadšení, když jde o vojenské akce (chcete-li speciální vojenské operace) vedené Spojenými státy, například proti Íránu? Ty mají reálné dopady – třeba na ceny energií, dopravy a obecně na každodenní život nás všech. To už není filmová kulisa, ale účtenky, které si každý z nás nese domů.

Takže jak to vlastně je? Vadí herci jen „správní“ nepřátelé? Nebo je to celé jen součást dobře zaplaceného příběhu, který se zrovna hodí do aktuálního scénáře?

Ironie celé situace spočívá v tom, že zatímco divák sleduje dramatický příběh na obrazovce, skutečný svět běží dál – a jeho důsledky se nedají vypnout po skončení projekce.