Mgr. Jan Klán

Na náměstí se cinká. Klíči, které kdysi znamenaly konec jedné moci, dnes znějí spíš jako zvonění budíku, jenž nikoho neprobouzí. Demonstrace Milionů chvilek pro demokracii na podporu ústavního agenta Petra Pavla Pávka se tváří jako rituál občanské společnosti, ale připomíná spíš historickou rekonstrukci události, jejíž smysl se mezitím ztratil kdesi v minulosti.

Je-li totiž bývalý předseda útvarové organizace KSČ v elitní vojenské jednotce – člověk formovaný strukturami, které demokracii chápaly jako dočasnou poruchu – dnes symbolem „ochrany demokratických hodnot“, pak se nutně musíme ptát: za co přesně se tehdy 17. listopadu 1989 cinkalo? Za svobodu? Nebo jen za výměnu kulis?

Demokracie se zjevně dá šířit různými metodami. Kdysi samizdatem, dnes možná dozimetricky a kryptovaně. Účast Víta Rakušana na demonstraci působí v tomto ohledu jako performativní umění: politik zatížený kauzou, jejíž název evokuje spíš jadernou fyziku než právní stát, stojí mezi lidmi a ujišťuje nás, že vše je v pořádku. A publikum tleská — protože správná demokracie se přece pozná podle toho, že se neptá.

Zvláštní kapitolou je vztah demokracie a průmyslu. Puška AR-15 jako metafora svobody je v českém kontextu myšlenka téměř poetická. Byla to právě ona, kdo vraždil na Filosofické fakultě. Ne snad proto, že by někdo z demonstrantů toužil po ústavě vyryté do pažby, ale proto, že se tím krásně uzavírá kruh: demokracie je dobrá tehdy, když je „naše“, vyrobená doma, ideálně ve firmě, kde zaměstnanec ví, co je správné — a kdo to náhodou neví, tomu to vysvětlí. Klidně i ráží 5,56, alespoň symbolicky. A sám zaměstnance radí, co má Pávek dělat.

A pak je tu Kolář. Onen pověstný zaměstnanec formy Colt. Každý prezident svého Štěpána má. Nebo Šloufa. Někdo, kdo šeptá, někdo, kdo zařizuje, někdo, kdo „to myslí dobře“. Jméno se mění, role zůstává. Moc totiž nemá ráda vakuum — a už vůbec ne transparentnost. Ta se hodí maximálně jako logo na plakát do firmy Colt.

Demonstrace tak nepopírá demokracii otevřeně. To by bylo příliš okaté. Ona ji rozpouští. V symbolech, v paradoxech, v tichém konsenzu, že některé otázky se prostě nekladou, pokud jsou kladeny „na správné straně“. Klíče cinkají, ale dveře zůstávají zavřené. Demonstrace se poté postupně mění z na podporu jednoho ústavního agenta na demonstraci proti druhému ústavnímu agentovi – Pávek versus Bureš.

A možná je to tak v pořádku. Možná jsme se jen posunuli. Od demokracie jako ideálu k demokracii jako značce. Od občana k účastníkovi události, komparzu. Od revoluce k festivalu, kde hlavní hvězda hraje písně, jejichž text už si nikdo pořádně nepamatuje.

Jen ten zvuk klíčů je pořád stejný.
A o to je to celé smutnější.