Mgr. Jan Klán

Nejoblíbenější sovětskou svazovou republikou byla po 2. světové válce Ukrajina, tedy Malorusko, kolébka Velkoruska, dnešní Ruská federace.

Gruzínec Stalin neměl Ukrajinu rád, přesto k ní připojil Podkarpatskou Rus, kterou Benešova politická klika podstoupila Sovětskému svazu. V té době byla Ukrajina zakládajícím členem Organizace spojených národů. Dřívější československé území bylo předáno Ukrajině. Bohužel toto období je v produkci ÚSTR (Ústavu pro studium totalitních režimů) stále spáše bílým místem čseskoslovenských dějin.

Ukrajina ale rostla dále, když 1. tajemník KSSS N. Chruščov, který sem v roce 1938 nastoupil, aby ji řídil, k ní připojil v roce 1954 Krym. Nevíme, co stálo za jeho rozhodnutím, zda se cítil jako Malorus, nebo se styděl za svůj velkoruský původ, ale privilegované postavení Ukrajiny trvalo i za dalšího 1. tajemníka L. I. Brežněva.

Ten byl v letech 1947 - 1950 prvním tajemníkem komunistické strany v Ukrajinské svazové republice a byl původně Chruščovovým chráněncem. Tak to občas mezi sovětskými generály chodí, ale na rozdíl od Brežněva, Chruščov se sám maršálem nejmenoval.

V letech 1984 - 1985 byla Ukrajina nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, podobě jako socialistické Československo. Sověti díky Ukrajině a Bělorusku tak hráli vůči svým satelitům přesilovku i v OSN.

Konec Studené války znamenal konec Svazu sovětských socialistických republik stejně jako České a Slovenské Federativní Republiky. U Československa to byla zbabělost žádat zpět původní území, což jistě bude vykládáno jako státnická moudrost. Co však bránilo již demokratické Ukrajině revokovat mezinárodní dohodu z roku 1945 a nabídnout Slovensku část původního československého území, které se k Masarykově republice původně připojilo z vůle jeho obyvatelstva? Nebo mohl být zorganizován alespoň plebiscit.

Maloruské myšlení je však jen variantou toho velkoruského, jak to na případu s ropou poznalo Slovensko.