Mgr. Jan Klán

Někteří z vás možná někdy byli svědky různých typů selhání ať už se strany státu nebo soukromého sektoru. Jako příklad si můžeme uvést selhání fungování dopravy z důvodu živelné pohromy, přerušení dodávek elektrické energie, přerušení dodávek základních potravin a pitné vody atd. Ve všech případech se jedná o selhání základní infrastruktury. Ať už státního nebo soukromého vlastnictví. Nicméně rozdíl mezi selháním státního a soukromého je podstatný rozdíl. Jestliže selže sektor, který patří státu (případně městu, obci, kraji), tak je to opět stát, který rychle napravuješ škody, aby neselhal jako celek. Naproti tomu, když například díky privatizaci rozdělím krizovou infrastrukturu mezi různé vlastníky, tak v krizové době zcela jistě nastane problém, protože soukromému vlastníkovi jde primárně o zisk a trvá mu o poznání déle, než napraví problém, který vznikl selháním. V této souvislosti si uveďme jeden příklad.
Nedávno jsem byl svědkem toho, že se místo, kde jsem pobýval, ocitlo téměř 24 hodin bez elektrické energie. Jedná se o oblast Vysočiny mezi Hlinskem a Žďárem nad Sázavou. Právě v této lokalitě se prolínají dva vlastníci sítě elektrické energie – ČEZ a E. ON. Na tom by nebylo nic zvláštního. Již mnoho let je to takto rozděleno – v této souvislosti je ale nutné zmínit, že zatímco ČEZ je polostátní společnost, kde stát drží většinu akcií, tak společnost E. ON je německá a kapitál získaný u nás plyne vesele do Německa. Vraťme se ale zpět k našemu příkladu: v daném místě, kde jsem pobýval, se udála živelné kalamita v podobě vichřice, která zapříčinila výpadek dodávky elektrické energie a ta posléze způsobila selhání obou dvou společností, kdy si ani jedna nechtěla přiznat, že porucha je na její straně. Tímto selháním poté trpěli odběratelé, protože se často potýkali i s výpadkem topení, nemožností si ohřát vodu atd. Problém v tomto případě spočívá v samotné privatizaci distribuční sítě elektrické energie. Před mnoha lety byl jen jeden vlastník, ale postupem doby se do tohoto sektoru, který býval ryze státní, vloupal sektor soukromý, protože šlo primárně o to, jak navýšit akumulaci kapitálu. Ten byl samozřejmě určen do soukromých rukou, protože kritickou infrastrukturu potřebuje stát ke svému fungování a lze tedy na ní výrazně profitovat. Díky onomu rozdělení vznikla informační centra, které sídlí třeba v Plzni a pokud tam zavoláte, tak dotyčný operátor nebo operátorka ani neví, kde se dané místo nachází, tápe na mapě atd. Právě roztříštění a oddálení daných jednotek od lidí vede k tomu, že se problém řeší složitě. Z toho plyne, že mnohem výhodnější by bylo, kdyby existovaly například v každém okresním městě ony záchytné pobočky, které by operativně řešily daný problém. Tím, jak se energetika rozdělila do soukromých rukou, tak se stát ve své podstatě vzdal možnosti regulace tohoto sektoru a do jisté míry může regulovat jen tu část, která patří polostátnímu ČEZu. Nehledě na to, že kdybychom zbytek společnosti ČEZ privatizovali, jak se o to v minulosti některé vlády snažily, tak by se stát potýkal i s výpadkem příjmů do státního rozpočtu. Právě privatizací, která v sektoru energetiky proběhla, se stát vzdal možných zisků, které by z prodeje a distribuce elektrické energie plynuly do jeho rozpočtu. Převedení do soukromých rukou (nadšeně prezentováno jako akciová společnost) vedlo jen k tomu, že se v době krize nedokáží vlastnici rozdělené přenosové soustavy dohodnout koho vlastně porucha je a zda ji mají opravit. V době krize se tedy ukazuje na to, že soukromý sektor selhává podstatně více, než sektor státní. Jestliže totiž mám dva vlastníky, tak z logiky věci jeden druhému konkuruje a přetahuje si potenciální zákazníky. Stejně tak v době kalamity spolu zásadně nekomunikují, aby závadu odstranili. Předají si sice základní informace o poruše, ale jeden na druhého nemá žádnou páku, jak přinutit toho druhého, aby závadu rychle odstranil. Člověk by doufal, že závadu odstraní ten, kdo se k ní dostane jako první a to ještě v lokalitě, kde se hranice půlí. Posléze by práci přefakturoval tomu druhému, komu daná část patří. Bohužel se tomu takto u soukromých vlastníků neděje. Z logiky věci tedy plyne, že by energetika jako celek měla být plně pod kontrolou státu a to právě kvůli eliminaci selhání rizika, které je umocňováno privatizací.
Podobné je to na příkladu dopravců na železnici, kdy jsou některé tratě obsluhovány různými dopravci a nejvytíženější tratí je ta na Ostravu, kam se uchýlili všichni, protože se zde opět ve velké míře dokáže akumulovat a vytvářet kapitál. Stát se v této části rovněž vzdal toho, aby měl tak říkajíc monopol na dopravu. Monopol jako takový je z logiky věci sice špatný. Nicméně státní monopol je výhodnější, než ten soukromý, protože jej lze regulovat státem ve veřejném zájmu. Soukromý monopol hledí jen na svůj zisk. V budoucnu by stát měl mít plně pod kontrolou základní krizovou infrastrukturu a tu řídit z centra. Můžeme tak uvažovat například o tom, aby se vodovody a kanalizace opět převedly do vlastnictví státu/krajů/obcí a nenechávat na tomto sektoru vydělávat soukromé společnosti typu Veolia. Například v Praze stačí, aby vodovody a kanalizace vlastnilo a spravovalo město Praha. Voda je přeci základní strategická surovina a nesmí být na ní uplatňován princip akumulace kapitálu. Rovněž vlastnictví vodovodního řádu soukromými společnostmi ukazuje na různá selhání, kdy v rámci zvyšování zisku se navyšuje cena vody, ale již se neinvestuje zpět do modernizace vodovodního řadu. Stejně je tomu u případu kanalizace, kdy by soukromí vlastníci nejraději zodpovědnost za údržbu přehodili například na obec. I v tomto případě je výhodnější mít strategickou infrastrukturu pod kontrolou státu, obce nebo kraje, protože v době krize ji mohu efektivně využít v rámci zachování fungování státu/obce/kraje.
V rizikové společnosti globálního typu nikdy nevíme, co přijde. Změny jsou natolik překotné a rychlé, že je často nestíháme ani vnímat, natož chápat. Turbulentní počasí, které se mění každým dnem, dává tušit, že různé kalamity, krize, budou na denním pořádku. Jelikož tyto negativní tendence budou čím dál častější, tak je nutné aby, základní kritickou infrastrukturu a veřejnou infrastrukturu spravoval a vlastnil stát, kraj nebo obec. Infrastrukturu, která již byla účelově privatizována, převést zpět pod jejich kontrolu a to ve veřejném zájmu a ochrany fungování státu jako celku.