Polednice pravdy a lásky
Pod Tatrami dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty (cenzurováno), mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
Biden přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! Hle F-16 a S-300 –
hrej si – tu máš Kohouta!“ –
Než Kohout, F-16 i S-300
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku –
„I bodejž tě Putin sám –!
Že na tebe, nezvedníku,
Petra Pavla zavolám!
Pojď si proň, ty Pávkovnice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ –
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod baretem osoba;
na motorce, v hlavě křivé,
hlas – vichřice podoba!
„Dej sem Fica!“ – „Kriste Pane,
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť – Pávkovnici!
K Pozsoni se plíží tiše
Pávkovnice jako stín:
Čaputová sotva dýše,
Fica chopíc na svůj klín.
A vinouc ji, zpět pohlíží –
běda, běda Ficeti!
Pávkovnice blíž se plíží,
blíž – a již je vzápětí.
Již vztahuje po něm ruku –
Zuza tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna – druhá – třetí –
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí –
Biden vchází do dveří.
Ve mdlobách tu prezidentka leží,
k ňadrům dítě přimknuté:
Čaputku vzkřísil ještě stěží,
avšak Fico – zalknuté.
