Mgr. Jan Klán

Tento zlomový rok pro naše dějiny začal pondělím. Nikdo v lednu netušil, co se vlastně za tak krátkou dobu odehraje a že na jeho konci budou na našem území vojska paktu Varšavské smlouvy. Onomu 21. srpnu však přecházelo několik zásadních změn, které tehdejší systém natolik nahlodaly, že to bylo neúnosné. Z těchto změn si připomeňme například založení KAN (Klub angažovaných nestraníků), K 231 nebo snahy o zrušení Lidových milicí. K závažným změnám musíme připočíst i zrušení cenzury. To mělo značný dopad. Nicméně si musíme říci, že cenzura v podmínkách tehdejšího Československa existovala od roku 1918 až vlastně do roku 1968 (poté byla opět v určitých fázích zavedena znova). První republika rovněž zavedla cenzuru a hojně ji využívala při cenzurování kritických (nebo radikálních) názorů. Tedy i komunistických. Po roce 1948 nastal pouze pravý opak. V éře uvolnění však zrušení cenzury spíš nahlodalo tehdejší systém, který byl stavěn na sovětském vzoru na tolik, že se to nelíbilo i okolním zemím, které spadaly do sféry Sovětského svazu. Musíme si ale říci, že pokud bychom spadali do sféry vlivu USA a na našem území se zaváděly například prvky podobné sovětským, tak by nám USA s vojsky NATO pravděpodobně rovněž přišly „pomoci“, tak jako to praktikovaly a praktikují do dnešní doby.

S odstupem doby lze tvrdit, že pražské jaro 1968 bylo vlastně obdobou roku 1989. V obou dvou případech se jednalo o střet dvou křídel uvnitř tehdejší KSČ. K moci se v obou případech „drala“ nová generace, která chtěla pravděpodobně tehdejší socialismus „obrodit“. Pak byli ve straně také kariéristé a demagogové, kteří jen čekali na svoji příležitost. Byli tam i tací, kteří se kritikou k tehdejšímu režimu nijak netajili. Bohužel se tehdejší socialismus nedal obrodit. Obrodit šel jedině tím způsobem, že bychom se zřekli socialismu sovětského typu. To ale Sověti (celkem logicky, z mocenských zájmů) nemohli dopustit. Pokud by se tedy neodehrál 21. srpen 1968, tak bychom vlastně přeskočili do roku 1989 a byli bychom na stejné cestě jako jsme dnes. Možná by to bylo ještě horší, protože se v roce 1968 podle některých pamětníků  připravovaly seznamy lidí, kteří měli být popraveni nebo odstraněni z různých důvodů (osobních, politických, ekonomických atd.) Tehdy se to „obrodářům“ vymklo z ruky ať už to s tehdejším modelem socialismu mysleli jakkoliv. Alexander Dubček byl sice přesvědčený komunista, ale byl jen figurkou, protože se na něm dokázala v lednu 1968 shodnout obě křídla (reformní i protireformní). Jeho slabost byla odkryta v roce 1989, když byl odstaven od možnosti být prezidentem. Dokonce z toho všeho plakal a nedokázal bouchnout do stolu. Listopad 1989 byla obdoba pražského jara 1968, jen s tím rozdílem, že šlo o to odstavit Milouše Jakeše a nastoupit plně progorbačovskou cestu. Jenže události na Národní třídě i v celém roce 1989 se vymkly kontrole – podobně jako v roce 1968.

Nesporným faktem ale je, že se sovětský model socialismu historicky vyčerpal. Byl totiž většinově postaven na těžkém průmyslu a zbrojení. To právě pojetí socialismu deklasovalo. Sovětský model socialismu sice selhal, ale myšlenka socialismu se zdaleka nevyčerpala. Dnes je opět volání po tom, aby se společenské systémy postavily na humanismu, který je vlastní socialismu. Právě proto je nutné kriticky posuzovat také události roku 1968. Vnímat je v kontextu tehdejšího rozpoložení světa, mocenských vlivů i snahy obrodit systémy na západě i na východě.

Odkaz pro dnešní dobu je tedy následující: každý režim, chce-li existovat, se musí za a) opírat o vůli lidu a za b) lidé se nesmí nechat zmást manipulátory jakéhokoli typu.