Hřib, pražský superzlepšovatel: Město nepotřebovalo žádnou bombu, protože mělo jeho nápady

Když v Praze končil náměstek pro dopravu, pirátí Zdeněk Hřib se pochlubil seznamem úspěchů dlouhým jako čekání na tramvaj v době výluky. A že to čekání bývá dlouhé! Papír připomínal spíše svitek z doby starověkého Egypta – už jen chybělo, aby byl napsán hieroglyfy a zakončen mumií městského rozpočtu.

Hřib se usmíval, pyšně držel svůj manifest dopravní geniality a tvářil se, jako kdyby právě předal Praze klíč k věčnému dopravnímu ráji. Bohužel se ukázalo, že ten klíč pravděpodobně pasuje na úplně jiný zámek. Možná do skladu dopravních uzavírek. Nebo do trezoru plného excelových tabulek, ve kterých všechno vypadá lépe než ve skutečnosti.

Praha nepotřebovala Little Boy ani Fat Man. Měla svého Hřiba.

Ve druhé světové válce svět poznal sílu dvou zbraní schopných zničit města jediným výbuchem, po kterých vznikl hřib. Praha uvedla do historie svou vlastní specialitu: městského politika, Hřiba, který dokázal rozbít dopravu nikoli výbuchem, ale sérií rozhodnutí, jejichž síla spočívala v tom, že nedávala smysl.

Hřibovy „bombové“ nápady však nebyly z hřibu atomového, ale spíše z řady Bullshit MK-Ultra, která funguje tak, že člověk ztratí schopnost chápat, co se to kolem něj děje – hlavně když stojí v koloně.

Bombardování po pražsku: výluka za výlukou

Když se řekne modernizace dopravy, člověku se vybaví rychlejší spoje, lepší návaznosti, kratší cesty.

Když se řekne modernizace dopravy v podání Hřiba, vybaví se spíš:

nekonečné výluky, které trvají tak dlouho, že mezitím zestárnou i panely na tramvajových kolejích,

cyklopruhy nakreslené tak, že cyklista zažívá existenciální úzkost,

pruhy pro autobusy tam, kde se nevejde ani osobní auto, natož autobus,

semafory, které fungují podle teorie kvantového chaosu.

Sláva, která visí na tenkém papíru

A tak se Hřib naposledy pochlubil výčtem úspěchů. Bylo jich tolik, že je skoro nešlo přečíst na jeden nádech. Škoda, že některé z nich by se daly snadno shrnout i jedním výdechem:

„Udělali jsme spoustu věcí. A Praha to nějak přežila.“

A co dál?

Ať už člověk Hřiba miluje, nesnáší, nebo si na něj vzpomene jen ve chvíli, kdy čeká 12 minut na tramvaj, jedno je jisté:

Praha byla laboratoří jeho myšlenek. A některé experimenty byly tak silné, že by se za ně nestyděla ani skupina fyziků v Los Alamos.

Ale dobrá zpráva je, že doprava se dá vždy opravit.

Horší zpráva je, že seznamy úspěchů jsou často delší než samotné úspěchy.