Je tomu již 20 let, co celý svět obletěly záběry bortících se dominant kapitalismu – dvou věží Světového obchodního centra (WTC) v New Yorku a také záběry hořící budovy vojenské globální kapitalistické moci Pentagonu, do kterých narazila letadla unesená islamisty. Svět byl v šoku, stejně i mnoho lidí. Na onen den si vzpomínám docela dobře. Chodil jsem na střední školu a právě 11. září jsme měli „dílny“. Byl to poklidný den, který byl pro středoškoláka jako každý jiný. Ovšem pro mnoho lidí na celém světě to byl úplně jiný den. Když jsem z odborného výcviku přišel domů, tak jsem ihned sledoval televizní zpravodajství. Bylo to pro lidi překvapení, ale celé to navazovalo na protesty proti zasedání Světové banky a MMF, které proběhly v Seattlu roku 1999, Praze roku 2000 a Janově roku 2001. Útoky na centra globální kapitalistické moci ukázaly na problém, který probublával již delší dobu. Byla jím nadvláda USA po celém světě, jejich nezranitelnost a arogance. Říkal jsem si, že tohle snad není pravda a ve vzduchu byla cítit válka. Všichni se báli. Svět se skutečně změnil. Lidé hleděli do budoucnosti s obavami. Nevěděli, co se bude dít. Brzy však přišlo kruté vystřízlivění, které bylo lemováno Bushovým bojem proti terorismu a ilegálními válkami vedených USA po celém světě.
Když opadl prvotní šok z útoků na centra globální kapitalistické moci, tak se začaly vytvářet konspirační teorie, které říkaly, že si vlastně pověstné budovy WTC nechala sestřelit CIA a mnohé další varianty. Pravdou ale bylo, že islamisté tvrdě zasáhli srdce západního kapitalismu. Tyto útoky ukázaly na slabiny, které západní civilizace měla a stále má. Výdobytky globalizace – neomezené cestování, letadla, otevřené hranice vedly ke zničující ráně, která nakonec způsobila ilegální války po světě a další tisíce nevinných obětí, které s útoky neměly nic společného. Tehdejší jestřábi, kteří sedí ve Washingtonu v čele s válečníkem, tehdejším prezidentem USA G. W. Bushem, brzy vydávají povel k útoku na Afghánistán, kde se svými spojenci z NATO (bohužel i s našimi vojáky) zabřednou do nekonečného konfliktu, který skončí po 20 letech roku 2021 obrovským fiaskem. Následuje útok na Irák, který neměl vůbec nic společného s útoky v USA – ilegální válka, která způsobí chaos a zmar. To ale nebylo zdaleka všechno. Teroristické útoky přišly na pozadí prvního velkého kapitalistického krachu – splasknutí internetové bubliny dot.com. Zaselo se sémě, které o několik let vyroste v obrovskou finanční krizi.
Jak šel čas, tak i já jsem se přesunul ze střední školy na tu vysokou, kde jsem prožíval své radosti i starosti. Svět se oklepal z útoků 11. 9. 2001 a v médiích byly denně zprávy o tom, jak se USA a jejich spojenci snaží polapit padoucha Usámu bin Ládina. Ty byly přehlušeny další děsivou ranou kapitalistickému světovému systému – Velkou finanční krizí roku 2008. Následné krachy, které se přehnaly celým světem, jasně ukázaly na viníka – byl jim nenasytný Wall Street se svoji chamtivostí a hamižností. I v té době si člověk říkal, že tohle snad ani není možné, ale přeci jen to byla pravda. Svět se měl opět změnit, ale bohužel se nezměnil. Krachy zaplatil obyčejný občan a bankéři, kteří děsivou ruskou ruletu roztočili, zůstali vesměs nepotrestáni.
Po deseti letech přišla další rána kapitalistickému systému, která má rovněž globální charakter. Ano, je to současná pandemie koronaviru, která opět ukazuje na limity západní civilizace a problémy globalizace. Podobně jako v případě útoků z 11. 9. 2001 je jako nosič „zmaru“ použito letadlo, cestování a imigrace lidí. Tentokrát nikam letadla nenarážejí, ale lidé jsou použiti jako prostředníci (přenašeči) zmaru – neviditelného nepřítele, kterého nikdo nevidí – viru.
Můžeme vysledovat, že západní kapitalistický systém je zužován různými krizemi, které jsou mnohem více globální, než lokální a zdá se, že se cyklicky opakují přibližně po 10 letech. Všechny měly potenciál změnit svět k lepšímu, ale zatím se tak neděje. Poslední krize, která si již celosvětově vyžádala téměř 5 milionů nevinných obětí, probíhá na pozadí vzpomínek na ono 11. září roku 2001. Změní se svět i po současné pandemické krizi nebo zůstane stejný? Na tuto otázku není lehké odpovědět, protože vše máme ve svých rukou my lidé. Pokud ani tato současná krize nenabídne řešení k přechodu směrem k jiné společnosti, tak ta následující, která již probíhá na pozadí všech předchozích – klimatická – to zcela jistě udělá. Otázkou ale bude, kolik to bude stát život nevinných lidí.
 

Je tomu již 100 let od vzniku Komunistické strany Československa (KSČ), která začala být nositelkou myšlenky, která vždy byla a dodnes je velice působivá. Za onu dobu existence komunistického hnutí v naší zemi se událo mnohé. Od vzestupů a pádů samotného hnutí, přes hrozbu vyhlazení mnoha národů, až po různá tání a reformování myšlenky komunismu a socialismu. Za oněch 100 let komunistické hnutí v naší zemi vždy nějakým způsobem ovlivňovalo naši politickou scénu. Dokonce i v době druhé světové války byla KSČ jedinou politickou stranou, která se po mnichovské zradě sama nerozpustila a dokonce se ani nestala přisluhovačem nacistického Německa. Sama přešla do ilegality a pomáhala formovat domácí, potažmo východní odboj, který je dnes mnohými historiky (záměrně) upozaďován. Za celou dobu existence našeho komunistického hnutí můžeme identifikovat několik historických etap, která můžeme nazvat následovně: Masaryk a Gottwald – postavení KSČ v první republice, zastánkyně dělnictva a chudiny, Antifašismus proti nacifikaci – komunistické hnutí a jeho podíl na osvobození naší vlasti, Komunizace – nástup nové společnosti a snaha o sociálně spravedlivou společnost, Destalinizace – vyrovnání se se Stalinem a deformacemi hnutí, Demokratizace – božská šedesátá?, Normalizace – návrat k původnímu, Kriminalizace – odsouzení a zavržení minulosti, Snaha o novou budoucnost – Komunistická strana v novém tisíciletí. V tomto svém příspěvku k jednomu celému století existence komunistického hnutí se zaměřím na kriminalizaci hnutí po roce 1990, tedy nejnovější dobu a poukáži na to, proč nově nastoupivší garnitura v době popřevratové přistoupila k vytváření takových zákonů, které ztěžují prosazovat myšlenku, která je lidstvu vlastní a je zárukou jistot, míru, sociální spravedlnosti a humanity.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM coby pokračovatelka a nositelka myšlenky sociálně spravedlivé společnosti, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 - 1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.
 

Kulaté výročí založení komunistické strany na území tehdejšího Československa dnes evokuje různé emoce, které cloumají nejen širokou veřejností, ale i stranickou základnou dnešní KSČM. Zdá se, že strašidlo komunismu stále obchází Evropou, jak říkal už Marx. Na danou věc je potřeba nahlížet jak politicky, ale také věcně a kriticky, protože za uplynulých 100 let existence komunistické strany a hnutí na našem území se odehrálo mnohé. Na svém kontě má KSČ, jakožto zakladatelka komunistického hnutí v našich podmínkách, řadu úspěchů, ale také špatné chvíle, na které se samozřejmě nerado vzpomíná. Tak to ostatně v dějinách bylo i v jiných hnutích, která se snažila o změnu systému. Neoddiskutovatelným kladem je sociální rovina KSČ, kdy se již za první republiky silně veřejně postavila za pracující a jejich sociální ochranu. Nesmíme zapomínat také na velice významnou úlohu komunistického odboje za druhé světové války, který je dnes upozaděn na úkor zveličování odboje západního. Bez komunistického příspěvku k odboji by totiž nebylo mnohých z nás, takže v tomto ohledu patří KSČ veliké díky.

Pokud jde o etapu po roce 1948, kdy byla KSČ zodpovědná za vládu, zde můžeme vydělit několik historických etap, které měly rozdílnou míru úspěchů a deficitů. Poválečná politická orientace občanů byla zaměřena z pochopitelných historických důvodů doleva. Světová ekonomická krize kapitalismu ve 30. letech, zrada západních zemí v Mnichovské dohodě, nástup nacismu, hrůzy druhé světové války a osvobození Rudou armádou vytvořily velkou podporu levice, včetně komunistického hnutí a strany. Důležitou roli v získání podpory občanů sehrál také Antonín Zápotocký, který byl úzce spjat s odborovým hnutím. KSČ se za této situace pokusila přinést zásadní systémovou změnu a ustavení socialismu v Československu. Snaha o racionální plánované řízení ekonomiky a důraz na budování státních podniků byly velkými experimenty, které následovaly sovětské vzory, do nichž si tehdy hodně lidí promítalo naději na spravedlivější svět.

Československo však neexistovalo v izolaci a patřilo do sovětské sféry vlivu, a to v drsných poválečných podmínkách, které vytvořily krutosti druhé světové války. Mezi negativní prvky té doby musíme řadit nástup politických procesů, kdy byli odsouzeni i nevinní lidé ve vykonstruovaných procesech a to podle Sovětského svazu. Podobné procesy ostatně probíhaly za mccarthismu například také v USA, což ale není pro české a sovětské podmínky omluvou. Samozřejmě že za tuto věc nemohla celá strana, tedy všichni členové strany, ale lidé, kteří v té době byli u moci. Vedení KSČ si tento stav věcí začalo uvědomovat za destalinizace a ještě více v době „tání“ v 60. letech minulého století, kdy probíhaly různé rehabilitace. Nová éra socialismu 60. let, která měla své skvělé projevy například také ve filmu, výtvarném umění nebo filosofii, vyvrcholila v Pražském jaru, jež se stalo mezinárodně proslulým.

Na konci šedesátých let došlo ke kvasu, který měl být návratem k československé cestě k socialismu, jak ji zdůrazňoval ještě v roce 1946 Klement Gottwald, ale tento vývoj se bohužel vymkl kontrole. Ve výčtu negativních stránek posledních 100 let existence KSČ proto nesmíme zapomenout i na části osudného roku 1968, které uštědřily myšlence socialismu a komunismu nemalý šrám, který se do dnešních dní nezhojil, když k nám intervenovala vojska Varšavské smlouvy. Potenciál roku 1968 nebyl vůbec využit ani v onom přelomovém roce, ani na konci éry vlády KSČ. Právě v letech 1967–1968 dosahovala popularita KSČ značné výše a lidé straně důvěřovali, ale bohužel po srpnových událostech a následných prověrkách po roce 1970 došlo k odklonu důvěry obyvatel a k apatii.

Mezi úspěchy nesporně patří oblast sociálního sektoru, zde vynikala oblast péče o rodinu. Byly vytvořeny jesle, které však byly po roce 1990 zničeny jako nepotřebné. Na vysoké úrovni i ve srovnání se západními zeměmi byla emancipace žen. Ženy se dostávaly na stejnou rovinu jako muži, i v zaměstnání. Mohli jsme najít například ženy v různých pozicích, včetně například jeřábnice. Žena přestala být závislá na muži. Do důchodu odcházely ženy dříve a to podle počtu vychovaných dětí. Co se týká veřejné správy jako sektoru, socialistický systém měl nespornou výhodu v tom, že vytvářel tzv. střediskové obce, z jejichž pozůstatků těží současný systém dodnes. V každé takové obci bylo většinou zdravotní středisko (tzv. OÚNZ – Okresní ústav národního zdraví.) a dále různé významnější obchody. Byla vybudována mnohá kulturní střediska, sportovní zařízení apod.

K úspěchům let, kdy vládla KSČ, je třeba řadit bytovou výstavbu pro široké skupiny obyvatelstva (bez nutnosti hypoték) ve velkém měřítku, které do té doby neměla u nás obdoby, a to zejména po roce 1970. Je třeba uvést také další úspěchy ve stavebnictví: pražské metro, vltavská kaskáda nebo podíl na výstavbě našich dvou jaderných elektráren a také na Slovensku. Dále sem můžeme řadit i masivní výstavbu těžkého průmysl, který dokázal tehdejší Československo pozvednout na špičkovou úroveň, ale bohužel jednostranné orientace techniky pouze na Sovětský svaz nebo země sdružené v RVHP vedlo k postupnému zaostávání, což byla značná škoda. Vysoká závislost na rozvoji těžkého průmyslu měla podobně jako v řadě jiných zemí svoji negativní stránku směrem k přírodě, kdy se do ovzduší vypouštělo vysoké množství zplodin, například v tzv. uhelné pánvi v oblasti Krušných hor. Na tuto věc reagovala vláda až později v 80. letech, kdy se vynořila řada ekologických hnutí například Brontosaurus. Velice významnou roli v rámci ekologie v té době hrál Socialistický svaz mládeže (SSM), který často inicioval různé ekologické akce – například čištění lesa od odpadků atd. Systém před rokem 1989 dával také silný důraz na zemědělství, kdy jsme se snažili být v mnoha ohledech soběstačnými a to včetně živočišné výroby – vepříny a kravíny. Velice významnou úlohou bylo vybudování vodních děl a to zejména na Vltavě, Labi, Moravě, Váhu.

Pokud jde o technický sektor, doba před rokem 1989 se mohla pyšnit nejen velkou výrobou zde konstruovaných a vyráběných lokomotiv, ale také autobusů, tramvají, osobních i nákladních automobilů, byť jejich dizajn postupně uvadal. Například nákladní automobily Tatra se staly světově proslulými svojí kvalitou a schopností obstát v náročných terénech. Je třeba zmínit také úspěch české kosmonautiky, kdy Vladimír Remek byl reprezentantem teprve třetího národa, který se letěl podívat do vesmíru (po SSSR a USA).

Bohužel všechny tyto úspěchy nedokázaly „přebít“ touhu některých lidí po větší spotřebě a po cestování do zahraničí. Troufnu si tvrdit, že pokud by tehdejší systém, který skončil v roce 1989, zajistil větší pestrost a množství spotřebního zboží a umožnil lidem volný pohyb do zahraničí, patrně by existoval dál. Lidé totiž s povděkem přijímali vyspělý sociální stát, byť sovětského typu, univerzální zdravotnictví, jisté zaměstnání, bytovou výstavbu, bezpečné prostředí pro sebe i pro své děti (byli jsme jednou z nejbezpečnějších zemí na světě, což je do jisté míry i v současnosti, byť se ona bezpečnost postupně zhoršuje), ve velké míře soběstačnost v potravinách a další plusy, které se přímo dotýkaly jejich života. Zde je možné zmínit jeden sociologický průzkum z roku 1989/1990, kdy se většina respondentů vyslovila pro různé verze modelu socialismu, který dnes můžeme nazvat „lepším“ socialismem. V tomto výzkumu se totiž odrážel fakt, že lidé chtěli zachovat základní socialistické prvky, ale rovněž chtěli větší osobní spotřebu a volnost.
Po roce 1989 došlo v naší zemi k dramatickým změnám a ty vedly ke vzniku nové strany – KSČM. Ta v principu navazuje na dobré věci z minulosti a distancuje se od zneužívání moci KSČ, odsuzuje jak politické procesy, tak i vojenskou intervenci roku 1968. Musíme konstatovat, že KSČM je novou politickou sranou, která navazuje na existenci komunistického hnutí a jeho úspěchy.

Nedílnou součástí nového systému, ve kterém se ustavovala KSČM, bylo co nejrychlejší zrušení paragrafu 132 trestního zákona z roku 1961, který se týkal rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tento paragraf nebyl zrušen z důvodu politických změn, ale musel být z našeho právního řádu odstraněn, aby se mohla spustit divoká privatizace státního (rozuměj kolektivního) majetku, stejně tak i družstevního. Výše uvedeným paragrafem chránil stát v letech 1950 -1990 svůj majetek a hospodářství před možným zničením, což je v ostrém kontrastu s utvářením „porevolučních“ zákonů, které umožňovaly ty největší privatizační „zločiny“ a „masové“ rozkrádání v divokých devadesátkách.

Je nutné zmínit, že představitelé systému, který se ustavoval po revoluci (přesněji po převratu) roku 1989, se snažili co nejvíce odlišovat od doby předcházející a také tomu odpovídaly jeho kroky. Ty můžeme rozdělit do dvou rovin. První rovinou je odmítnutí kolektivního vlastnictví, což mělo za následek divokou privatizaci a masové tunelování státního majetku. Byl ustanoven instrument soukromého vlastnictví, které je podle pravicových stran nedotknutelné a postaveno tak výše, než vlastnictví státní. Byť jsou obě dvě vlastnictví dle Ústavy postavena na stejnou úroveň. Druhou rovinou je vytváření různých nelegitimních zákonů, které měly a dodnes mají kriminalizovat snahy o sociálně spravedlivou společnost, a mají za cíl dobu v letech 1948–1989 označovat jako protiprávní. K tomuto účelu představitelé staronového kapitalistického systému přišli s několika zákony.

Prvním je zákon č. 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon má za cíl kriminalizovat celé období let 1948–1989 a de facto znemožňuje plně rozvinout diskuzi o vytvoření sociálně spravedlivé společnosti: socialismu a komunismu. Právě kvůli tomuto zákonu nemůže KSČM plnohodnotně vykonávat svoji politiku, protože diskuze o změně systému je a priori předem tímto zákonem kriminalizována. Zde je nutno uvést, že i navzdory existenci tohoto zákona si KSČM jako jediná parlamentní strana radikálně levicového zaměření ve střední a východní Evropě ponechala ve svém názvu termín „komunistická“ na rozdíl od jiných podobných stran, které byly pod nátlakem nebo z opatrnosti vedeny ke změně názvu.

Za druhé, existují tzv. lustrační zákony zákon č. 451/1991 Sb. Velký lustrační zákon a zákon č. 279/1992 Sb. Malý lustrační zákon. Tyto zákony můžeme vnímat jako silně diskriminační, protože po roce 1989 vylučovaly z veřejné správy mnohé lidi, kteří působili ve veřejné správě před rokem 1989 a souběžně byli ve vedoucích funkcích KSČ nebo jiných organizacích státu. Jedná se o podobný případ jako s prověrkami a vylučováním z KSČ po roce 1970, protože lustrace fungovaly podobně jako vyloučení ze společnosti. Po prověrkách začátkem normalizace se také mnozí vyloučení ocitli v zaměstnáních, které nikdy vykonávat nechtěli. Stejně tomu bylo v době „lustrací“ – mnohým schopným (často profesionálům) bylo znemožněno, aby vykonávali různé funkce ve veřejné správě. Mnozí z těchto diskriminovaných osob ale postupem času díky svým zkušenostem a schopnostem našli úspěšně uplatnění v soukromé sféře. Kvůli lustračním zákonům stát ztratil profesionály a došlo k rozkrádání státního majetku těmi, kteří cítili, že stát je kvůli tomu oslaben. Na základě nových zákonů, které měly utvářet novou dobu, a pod manipulativním vlivem masových médií došlo k posunu velké části společnosti od levicových hodnot k hodnotám pravicovým. Také kvůli tomu má současná KSČM omezené možností své působnosti.

Je tedy nutné rozlišovat mezi KSČ a KSČM. Existence Komunistické strany Čech a Moravy nám všem dává naději, že myšlenka na sociálně spravedlivou společnost nebude jen vzpomínkou, ale také socialistickou a komunistickou nadějí do budoucna. Myšlenka komunismu je totiž nejvyšší fází humanity, nicméně je nutné si uvědomit, že v dnešních změněných podmínkách, kdy je určujícím hráčem globální kapitalismus, tomu všemu musí odpovídat i změna pohledu na svět. Je třeba navázat na internacionalismus a umožnit, abychom se ve jménu socialismu propojovali na národní, evropské i světové rovině. Nestačí se jen zabývat minulostí, kterou stejně již nikdo nikdy nevrátí, ale je nutné aktivně vytvářet spravedlivější budoucnost.

Březen roku 2021. Svět již rok bojuje s neviditelným nepřítelem, který se jmenuje koronavirus. Jedná se o neviditelného zabijáka, který maří nejen lidské životy, ale dokáže rozvrátit i ekonomiky, které jsou postaveny na nekonečném růstu. V období pandemie se zapomíná (možná záměrně) na různé smutná výročí, která se ve 20. století odehrála. Březen byl na takové smutné události poměrně bohatý. Mezi dvě nejdůležitější události, které je nutné si připomínat, musíme identifikovat dvě. Je jím jednak okupace zbytku Československa nacistickým Německem 15. 3. 1939 a následně vznik protektorátu Čechy a Morava. Tato okupace stála statisíce lidských obětí tehdejší republiky. Druhou událostí, která stojí za výrazné připomenutí je 16. 3. 1968 a masakr vesnice My Lai ve Vietnamu, který spáchala vojska USA. Jedná se o zajímavý paradox, kdy to byly USA, které pomáhaly k ukončení bojů druhé světové války, aby později ve válce ve Vietnamu se jejich vojáci sami stali vrahy. Je potřeba si to připomínat jako memento čeho všeho jsou oni "zachránci" míru a bojovníci proti jiným myšlenkám, než je jejich pověstný individualismus ve spojení s neoliberalismem schopní. Pamatujme na to, že USA vyváží své pojetí demokracie a svobody na základě síly, vedení nelegálních válek. Neustále si hrají na světového četníka, který má hlídat bezpečnost na světě, ale je to jen díky tomu, že se vytváří nové nebezpečí a konflikty. USA a jejich zbrojní lobby totiž není schopné žít v trvalém míru a proto vytváří různé nelegální války, označuje státy za nepřátelské, a když je potřeba, tak se v rámci ochrany demokracie, svobody a tamních lidí na ten či onen stát zaútočí. Jako příklad nám může posloužit Libye, Irák, Afghánistán a v neposlední řadě Vietnam. Právě Vietnam byl jasnou ukázkou toho, čeho jsou USA schopny v rámci ochrany svého pojetí světa.

Obě dvě události ukazují na to, jak bylo 20. století turbulentní. Ať politicky nebo vojensky. Jedná se o pozůstatek, který dnešní svět pronásleduje jako démon, který se vynoří vždy, když dojde k nějakému konfliktu. Výše uvedené události jsou určitým mementem, na který se nesmí zapomenout, protože je snadné sklouznout k novým konfliktům, které sice asi nebudou typu muž proti muži, ale nové války se budou vést na poli internetu, informací, obchodu. Náznaky nových válek můžeme vidět již v dnešní době. Od výroby vakcín, které mají pomoci v boji proti neviditelnému zabijákovi, až po očerňování čínských výrobců elektroniky. Nicméně USA nyní válčí hlavně samy se sebou, když jsou nejpostiženější zemí, co se týká obětí nového typu koronaviru. Podle posledních dat, které jsou k dispozici si v USA pandemie vyžádala již více obětí, než samotná druhá světová válka. To svědčí o tom, že jejich politický, ale i ekonomický systém je velice špatný, silně nespravedlivý a současná doba jen tyto neduhy ještě více zvýraznila. Do pozadí ale odsunula smutné a často bolestivé připomínky z válek, které USA vedly a vedou do současné doby. Můžeme se jen dohadovat, proč namísto v boji proti pandemie neustále NATO požaduje od svých členských států, aby přispívaly na další zbrojení a vývoj nových zbraní. Tanky, děla, letadla, chytré zbraně nám v boji proti virům ale nepomohou. Spíš nás jen uvrhnou do další nestability, která bude hrozit přerůst v něco mnohem horšího. Cestou eskalace napětí pomocí zbraní hromadného ničení jde nyní Velká Británie, která chce více zbrojit, jako kdyby se připravovala na horkou válku, a nepřítelem není nikdo jiný, než Rusko a Čína. Že by snad Velká Británie chtěla obnovit své imperiální panství, nad kterým nezapadá slunce? Nebo snad chce jít cestou zastrašování jiných států, které vyznávají jiné hodnoty a způsob života? Pozadu nezůstávají ani USA, které ústy svého prezidenta Joeho Bidena označily Vladimira Putina za vraha, který ponese zodpovědnost za vměšování do amerických voleb roku 2020. Namísto toho, aby se věnoval boji proti pandemii, kdy jeho země skomírá, tak se raději vměšuje jinde po světě nebo minimálně vyhrožuje někomu jinému, aby ukázal svaly.

 Můžeme si představit blízkou budoucnost, kdy se povede válka o to, kdo které vakcíny dodá na trh, zda budou k dispozici za výrobní cenu a pokud vakcíny nebude dostatek, tak může propuknout i ozbrojený konflikt, který můžeme nazvat válkou za vakcíny nebo vakcinační válkou. Je to sice málo pravděpodobné, ale když se podíváme, co se kolem toho odehrává, tak můžeme tušit, že již nyní se odehrává obchodní válka o to, které vakcíny se budou ve světě používat a bohužel i naše politická scéna, jakož i ta evropská se do této taktiky, která je vytvářena v USA, nechala zatáhnout. To abychom nezapomněli…

V poslední době se v českém prostředí objevil velice nebezpečný jev. Jedná se o nárůst projevů fašismu a nacismu ve formě vydávání knih, které by měly být dle mého názoru zakázány. Ať už jde o Mein Kampf od Adolfa Hitlera (chápu, že jeho překlad může být použit v rámci studia historie), ale jeho klasické vydání je jen byznys a oživení ducha nacionálního socialismu. Stejně je tomu i v případě knihy Jedovatá houba, která rovněž nedávno vyšla v českém překladu a ve 30. a 40. letech minulého století to byla povinná četba pro děti ve Třetí říši. Kniha je silně antisemitská a vštěpuje dětem rasovou politiku. Nedávno hladiny vod rozbouřilo vydání nástěnného kalendáře nazvaný „Osobnosti Třetí říše“. Jedná se opět o klasický projev současného kapitalistického trhu, který chce zpeněžit vše, na co přijde. Společnost se přesunula do fáze, že vše je na prodej a je jedno, zda nějaká kniha v minulosti způsobila nezměrné lidské utrpení. Používá se „nesmyslný“ argument, že kniha přeci nemůže za to, co se dělo poté. Za to mohou přeci lidé. Jenže myšlenky ve výše uvedených knihách už od počátku podněcují k určitému typu nenávisti. A nástěnný kalendář s pohlaváry Třetí říše (záměrně nazvanými slovem osobnosti) není určen jen pro sběratele, jak by někdo mohl tvrdit, ale jde jen o to, jak utržit zisk na lidech, kteří způsobili smrt milionů lidí. Jak odporné, co vše dokáže dnešní systém zpeněžit.
Jak už jsem uvedl výše, tak v českém prostředí se nedávno do prodeje dostal kalendář nazvaný „Osobnosti Třetí říše“ a vydalo jej kdysi prestižní nakladatelství Naše vojsko, které je dnes jen temným stínem své bývalé slávy. Netuším, co tím chtělo toto kdysi prestižní nakladatelství říci, ale dle mého názoru se jedná o zvrácenost – ostatně po značném mediálním humbuku kolem onoho kalendáře zasáhla i Policie. Prodávat totiž kalendář se zločinci 20. století, to už je hodně za hranou morálky. Ta se ale bohužel v současném kapitalismu, kde je vše na prodej, nenosí. Hlavní je, když z dané věci plyne zisk. Ne nadarmo se říká, že kapitalismus je schopen si sám sobě prodat provaz, na kterém bude oběšen. Tady to vidíme v praxi - vydá se kalendář s "osobnostmi Třetí říše". Tedy lidmi, kteří přímo zapříčinili vznik druhé světové války, zločiny proti lidskosti, holocaust a miliony mrtvých. Kdyby se kalendář jmenoval: kalendář zločinců Třetí říše nebo tak nějak, kde by bylo zdůrazněno, že se jednalo o zločince (i když v době existence Třetí říše to skutečně byly osobnosti, ale v roce 1945 byly odsouzeny, stejně jako jejich nacismus a Třetí říše), tak bych to v uvozovkách ještě chápal, ale i tak je to silně přes čáru. Jenže takhle to vypadá jako relativizování temné doby lidstva, snaha o její zlehčování a ukázání na to, že vlastně ony osobnosti nebyly až tak kruté, když například Josef Mengele (anděl smrti z Osvětimi) byl takový hodný "strýček", když měl rád Mozarta a jiné opery. V tomto případě se relativizují zločiny proti lidskosti. Tohle je velice nebezpečné, protože to nakonec může dospět k tomu, že (nejen) v Praze vznikne kupříkladu nějaký pomník "padlým vojákům Třetí říše na východní frontě, protože to vlastně byli bojovníci proti bolševismu a komunismu". Je to stejné jako v případě vydání antisemitské knihy pro děti: Jedovatá houba. Všechny tyto snahy o relativizaci a zlehčování období "Třetí říše" a druhé světové války tvrdě odmítám! Vydáním shora uvedeného kalendáře (a nejen jeho) to vypadá, jako kdyby druhou světovou válku vyhrála právě Třetí říše. Naštěstí tomu tak ale nebylo a buďme za to rádi.