S půlkulatým výročím intervence vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa v roce 1968 se začínají vytvářet různé spekulace, neřku-li přímo fake news. Jaká ale byla pravda a proč k nám v té době vojska skutečně přišla?

Do tohoto článku vnesu trochu kritických pohledů, které se nebudou některým líbit. Předně si musíme říci, že v té době byl svět rozdělen do dvou mocenských bloků. Více jak polovinu světa oné doby ovládá myšlenka socialismu nebo komunismu. Kapitalismus je v defenzívě. Na našem území probíhá liberalizace poměrů a ta samozřejmě vybočuje ze zaběhnutých kolejí tehdejšího modelu sovětského socialismu. Vše eskaluje v průběhu léta roku 1968, kdy se odehrávají jednání mezi představiteli ČSSR, SSSR, potažmo dalších zemí tehdejšího vojenského paktu Varšavské smlouvy. Přes všechna horečná jednání a snahu ke kompromisu ale nakonec dojde k intervenci 21. 8. 1968. Dle mého názoru se jednalo o „bratrskou agresi“. Tehdejšímu Sovětskému svazu ve své podstatě nic jiného nezbývalo, protože si bránil svoji sféru vlivu, kterou určili zástupci tehdy ještě bojujících spojenců proti nacistickému Německu a fašistické Itálii ještě v dobách druhé světové války. Na to nesmíme zapomínat. Vojska Varšavské smlouvy by stejně dříve nebo později přišla a to i bez zvacího dopisu, který se v dnešní době skloňuje, že měl posloužit jako alibi pro intervenci.

Opravdu šlo ale o to, že Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu? Ano, skutečně šlo. Stačí si vzpomenout, že den před intervencí, přesněji večer 20. srpna 1968 navštívil sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin tehdejšího prezidenta Spojených státu Lynodona Johnsona. Ten je informován o vojenské intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Z toho plyne, že Sovětský svaz bránil svoji sféru vlivu podobně, jako to dělaly v té době USA ve Vietnamu v rámci politiky „zadržování komunismu“. Když se na to celé podíváme, tak zjistíme, že byť je intervence vojsk armád Varšavské smlouvy smutnou událostí pro naše dějiny, tak by k ní stejně došlo. Alespoň dle mého názoru. Co mě k tomuto tvrzení vede? Do onoho osudného roku totiž na našem území nebyla žádná cizí vojska. Všude kolem nás byla. Sovětská v NDR, Polsku, Maďarsku a vojska USA v tehdejším Západním Německu. Výjimkou bylo pouze přísně neutrální Rakousko. Takže zde jistou roli hrál i faktor, že jsme měli nejdelší hranici s tehdejším „západním blokem“. Tedy úhlavním nepřítelem.

Když si osudný 21. 8. 1968 shrneme, tak při intervenci zemřelo 137 občanů tehdejšího Československa a jedná se o smutné číslo. Nicméně tyto oběti byly způsobeny zejména chaosem. Nicméně pokud se podíváme, co prováděly USA ve Vietnamu, kde umírali tisíce lidí, nebo později v Grenadě, tak jsme úplně jinde a to se rovněž jednalo o intervence. Lidské oběti byly na obou stranách tehdejších mocenských bloků. To je nutné si uvědomit, než začneme dějiny paušalizovat. V dnešní době se tolik nemluví o protestech a mrtvých na západě, kdy se nese odpor proti válce ve Vietnamu.

Vlna odporu americké veřejnosti začíná nabývat na síle po masakru vesnice My-lai, kde američtí vojáci brutálně znásilnili, povraždili a umučili až 500 lidí. Poté v roce 1969 došlo k rozsáhlým protestům v samotných Spojených státech, kdy branci odmítali nastoupit do vojenské služby a pálili povolávací rozkazy. Protesty se přesouvají až do roku 1970, kdy dojde k masakru studentů na Kentské státní univerzitě v Ohiu. V té době národní garda zastřelí 4 studenty, když protestují proti válce ve Vietnamu. Jsem nesmírně zvědavý, zda se i tyto události budou objektivně připomínat. Asi podobně objektivně jako ty z osudného 21. 8. 1968.

Je tomu již 70 let, co v tehdejším Československu proběhla měnová reforma. Ta je klasickými médii (například IDnes, Lidovky, Česká televize atd.) prezentována jako zlodějina – jak například uvedl historik Zdeněk Jirásek v roce 2018. Na čem se většina historiků ale shodne je, že reforma byla nutná. Jinou otázkou je, že nebyla citlivá vůči mnohým obyvatelům – zejména dělníkům. Právě proto proběhlo i několik větších protestů. Zejména v Plzni. Podívejme se ale na celou situaci ještě jinak, než nám dnes říkají pravicoví politici nebo média. Byla měnová reforma roku 1953 skutečně zlodějinou?

Předně si musíme říci několik faktorů, které k měnové reformě vedly. V roce 1945 proběhla první měnová reforma, kdy se ČSR vracelo ke koruně. Nastal totiž problém, že se na území osvobozeného státu nacházely zejména dva druhy měny. Protektorátní peníze a slovenské peníze, v menší míře rovněž i říšská marka. Tento stav bylo nutné vyřešit. Byl nastolen tzv. vázaný trh a přídělový (lístkový systém). Ten byl zaveden už za druhé světové války, a proto se na něj navázalo. V období let 1945 - 1948 se o měnové reformě jen šuškalo. Navíc zde existoval jeden nesporný fakt – o měnové reformě se již mluvilo koncem 30. let 20. století, ale myšlenky na ni přerušila druhá světová válka.

V roce 1949 započala první pětiletka, která trvala až do roku 1954. Ta ukázala na limity československého hospodářství, které se čím dál více orientovalo na těžkou (zbrojní) výrobu. Životní úroveň obyvatelstva nijak nerostla, proto kvetl černý (šmelinářský) trh. Tomu bylo potřeba učinit přítrž. Navíc v roce 1953 bylo Československo poslední zemí v tzv. východním bloku, kde doposud neproběhla řádná měnová reforma. Aby mohla začít stoupat životní úroveň, bylo nutné zrušit lístkový systém.

Načasování měnové reformy bylo utajováno. Ostatně i to je v pořádku, protože občané museli být informováni najednou a ne po kouskách. Jinou otázkou bylo, že tehdejší prezident Antonín Zápotocký tvrdil, že žádná reforma nebude. To byl velký problém, který znevážil jeho úřad. Reforma, která byla zahájena 1. 6. 1953 byla sice necitlivá k obyvatelstvu, ale měla i několik kladných stránek. Mezi ně patřilo zejména uvolnění vázaného (přídělového) systému, který vázal kolem 80% spotřebního zboží. Dále peněžní reforma postihla zejména spekulanty, kteří vydělávali na nedostatkovém zboží na černém trhu, což bylo rovněž kladem.

Díky měnové reformě 1953 se zrušil lístkový systém, omezen vázaný a více se otevřel volný trh. Ten byl částečně otevřen již od roku 1949. Dalším kladem bylo, že finanční kapitál, který na svých účtech měla alokována maloburžoazie, zůstal v republice. To je v ostrém kontrastu s dnešní dobou, kdy je téměř veškerý finanční kapitál odváděn do zahraničí. Díky měnové reformě posléze začaly ceny spotřebního zboží klesat a životní úroveň pomalu stoupat. Lidé si mohli dovolit více věcí, než před reformou. I to byl kladný prvek tehdejší reformy. Byť krátce po uskutečnění reformy klesla životní úroveň o téměř 30%, což vyvolalo vlnu nevole.

Mezi negativa patřilo, že reforma přišla krátce po výplatě. To byla největší chyba, která pobouřila mnoho lidí – zejména dělníky. Určitou roli v přípravě reformy zcela jistě hráli sovětští poradci, kteří k nám dorazili, aby nám radili (podobně k nám v 90. letech 20. století zase dorazili poradci američtí, aby nám opět radili).

Ať už budeme měnovou reformu posuzovat po 70 letech jakkoliv musí se jasně říci, že byla nutná. Její provedení bylo sice nešťastné, ale je poučením pro současnou dobu. Ta je totiž v podobných nesnázích jako společnost tenkrát. Klesá životní úroveň, kapitál odplouvá do zahraničí, orientujeme se na válečný konflikt. Občané na vše mají doplatit propadem životní úrovně, mají se uskromnit. Proběhnou opět nějaké masové protesty jako v roce 1953 v Plzni? Vyjdou snad dělníci a zaměstnanci protestovat proti současné vládě, která rovněž ožebračuje občany?

Dnes máme plné výkladní skříně chrámů konzumu. Spotřební zboží se stalo hnacím motorem dnešní ekonomiky. Je zde ale jeden podstatný rozdíl od doby před 70 lety. V té době jsme mnoho věcí vyráběli na svém vlastním území, vlastním úsilím. Dokázali jsme kapitál udržet v tuzemsku a díky tomu se později mohla rozvíjet socialistická ekonomika i společnost. Rovněž výkladní skříně obchodů byly nablýskané a zajímavé, stejně jako dnes.

Měnovou reformu roku 1953 je nutné vnímat v tehdejších historických souvislostech a to včetně závislosti na tehdejším Sovětském svazu. Není možné ji vytrhávat z kontextu, ale je nutné se z ní poučit a ne ji jen bezhlavě kritizovat.

Nastala doba osvobození, konec druhé světové války. Ale neustále zní kritika, že památníky rudoarmějců jsou závadné, dokonce že by měly dopadnout jako ten na Praze 6. Především pražský aktivismus v podání dvou ultra liberálních starostů – pánů Koláře a Novotného vnáší do našich životů rozervaných ruskou válkou na Ukrajině paradoxy.

Starosta Řeporyjí Pavel Novotný (ODS) nechal v roce 2020 vystavět památník Vlasovcům, kteří se dle jeho slov podíleli na osvobozování Prahy. Jednalo se o vojáky Rudé armády, kteří se později nechali naverbovat do nacistických služeb. Zde je nutné zmínit, že jejich velitel Andrej Andrejevič Vlasov byl Rus a komunista. Jak tedy pan Novotný dnes naloží se situací, kdy je snaha vše ruské z veřejného prostoru odstranit? Ve své podstatě se totiž jedná o památník Rusům. Bude k památníku dál pokládat věnce nebo jej nechá odstranit dle současné logiky střetu Rusko versus Ukrajina? Již teď lze totiž občas zaslechnout názor z úst pravicových aktivistů, že Masarykovy legie na Východě byly ve skutečnosti ukrajinské.

Naopak starosta Ondřej Kolář (TOP 09) se zasloužil o odstranění sochy Ivana Stěpanoviče Koněva. V tomto případě se sice jednalo o etnického Rusa, ale na druhou stranu velel vojskům, která osvobozovala Československo a jejichž součástí byli i vojáci z Ukrajiny. Nejznámějším Ukrajincem byl v tomto případě Dmitrij Leljušenko, který velel 4. tankové armádě, a společně s dalším Ukrajincem Pavlem Rybalkem osvobodili 9. května 1945 Prahu. Památník tanku 23 už ovšem neexistuje.

Jak s těmito fakty pan starosta naloží? Podle Orwellovského: „Ti, kdo ovládají přítomnost, ovládají minulost a ti, kteří ovládají minulost, ovládají budoucnost“ by třeba místo sochy maršála Koněva mohla být instalována socha Oděsana maršála Malinovského. Sice osvobozoval Brno, ale přeci jen byl Ukrajinec a Brnu by to určitě nevadilo.

Ruský prezident Vladimir Putin před nedávnem oznámil, že Rusko rozmístí na území Běloruska jaderné zbraně. Konkrétně se má jednat o nosiče jaderných zbraní. To, zda na místě budou i samotné jaderné hlavice se neví. Jedná se o reakci na stále se stupňující tlak NATO, ale i USA směrem ke konfliktu na Ukrajině. S tím souvisí i fakt, že Velká Británie přislíbila Ukrajině dodat munici s ochuzeným uranem. Ten sice nevydává žádnou radioaktivitu, ale je silně toxický. Takže uranový prach nám může silně poškodit zdraví. Tyto věci jsou známy jak z války v bývalé Jugoslávii, stejně i z Iráku. Dopad na lidské zdraví je tedy jasný – úmrtí, genetické změny, rozvoj rakoviny atd. Rusko se v této fázi ukazuje jako ten, kdo má větší trumfy v rukou. Jsme jedna z 9 zemí, která vlastní jaderné zbraně, prohlašuje. Tím to ale nekončí.

Benjamin Abelow ve své aktuální knize s názvem: Jak západ přivedl válku na Ukrajinu, nám překládá i jiný pohled na současný konflikt, který hrozí přerůst v konflikt horký, ba přímo jaderný. A nemusí jít nutně o jadernou výměnu mezi Ruskem a USA. Bez problémů se ve vojenských štábech i plánech objevuje termín „omezená jaderná válka“. Co jaderné zbraně dokáží, nám jasně ilustruje osud Hirošimy a Nagasaki. Dvou japonských měst, které byly v srpnu 1945 zničeny jadernými bombami. Když se podíváme na záběry z oné doby, tak každého musí jen mrazit. Od té doby USA zavedly doktrínu, které platí dodnes. Jedná se o doktrínu prvního jaderného úderu a to i v případě, když na USA zaútočí někdo konvenčními zbraněmi.

Když se dnes a denně díváme na hrůzné záběry (nejen) z Ukrajiny, tak člověk musí být rozhořčen. Narativ, který nám média každodenně předkládají je ale velice ošemetný. Jako agresor je označeno Rusko. To bezesporu, ale moc se nerozebírá samotný spouštěč války. Nikdo nechce hovořit o bezhlavém rozšiřování NATO blíže k Ruským hranicím. Mnoho lidí se bojí diskutovat o tom, že i Západ má svůj podíl na současném konfliktu, který ohrožuje stabilitu celého světa a to ve spojení s klimatickou krizí. Pokud bychom bez výhrad přijali příběh, který je vyprávěn Washingtonem, tak to jen propojuje a podporuje ty nejhorší možné vojenské síly. A to včetně propojení byrokratických a obchodních zájmů. Toto propojení nazval pětihvězdičkový generál, prezident USA Eisenhower jako vojensko-průmyslový komplex.

Prezident Eisenhower před nárůstem vojensko-průmyslového komplexu varoval ve svém posledním televizním projevu, když končil druhé funkční období prezidenta USA v roce 1960. Je tedy evidentní, že propojení mocných lobby s válkou na Ukrajině je více, než jasné. Tato lobby chce válku (nebo speciální vojenskou operaci v terminologii Ruska) udržet co nejvíce v chodu. Klidně i do posledního Ukrajince. I když se poslední dobou ukazuje, že na Ukrajině bojuje mnoho zahraničních žoldnéřů. Můžeme tedy tvrdit, že na Ukrajině probíhá zástupná válka, kde mezi sebou soupeří USA versus Rusko. Otázkou zůstává, jak dlouho bude konflikt na jednom místě a nerozšíří se dál. Případně nepřeroste v omezenou jadernou válku. Existují totiž i jaderné granáty, takže nemusí jít hned nutně o pustošení velkých měst.

Za krizi, která vyvrcholila na Ukrajině vojenských střetnutím, můžeme označit politiku Západu, která záměrně (alespoň od roku 2008) z kolektivní bezpečnosti v Evropě odstrkovala Rusko. Používala se přitom logika, že Rusko nepatří do Evropy. Byť je jeho součástí. Ať historicky, kulturně nebo i politicky. Rozšiřování NATO po roce 1991 bylo ospravedlňováno ve jménu obrany. To ale bylo Ruskem vnímáno jako ofenzivní hrozba. Zde si musíme říci, že historicky Rusko bylo vždy napadeno někým ze Západu, pokud pomineme vojenský střet s Japonskem u Chalchyn golu v roce 1939, kde Sovětský svaz vyhrál. Ať už šlo o Napoleona nebo Hitlera. Proto bezhlavé přibližování NATO ze Západu si asi Rusko vyložilo jako ohrožení své bezpečnosti. Existence NATO se tedy mohla obhajovat i tak, že pakt vytvořil nové hrozby svým značným rozšířením směrem k Rusku. Jenže vždyť se má jednat o obranný pakt, nikoliv pakt, který rizika vytváří.

Na narativech našich médií je smutný ten fakt, že nikdo se ani nepokusí podívat na problém Ukrajiny očima Ruska. Nikdo není schopen objektivity. Pravicoví vládnoucí politici stále řinčí zbraněmi, a pokud by měli k dispozici pověstné červené tlačítku, tak by už nějaká ta raketa letěla na Moskvu. Tohoto se nechci dožít. Myslím, že nikdo z nás. Předpokládám, že jaderné zbraně nebudou použity, protože by to znamenalo konec všeho živého, celého lidského srdce. Válka na Ukrajině nepochybně skončí mírem, tak jako končily všechny konflikty.

Je nutné se objektivně zamyslet nad tím, zda akce Západu od rozpadu SSSR přispěly nejen k ruské zahraniční politice, ale i k nežádoucím aspektům vnitřní ruské politiky. Jedná se zejména o neblahou éru „alkoholika“ Borise Jelcina, který z Ruska udělal loutku Západu a oligarchů. Na závěr si řekněme proroctví jednoho ze známých velvyslanců v tehdejším Sovětském svazu po roce 1945 George Kennana (známý je tzv. Kannanův dlouhý telegram). Ten v roce 1998 předpověděl následující: „rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím bude podle něj mít „nepříznivý vliv na rozvoj ruské demokracie“. Zároveň prohlásil, že rozšiřování NATO do střední a východní Evropy je „nejostudnější chybou americké politiky v celé éře po studené válce“. Výsledek těchto činů na sebe nenechal dlouho čekat.

Kit Kalenberg

Recenzovaný článek, který byl původně schválen a pochválen prestižním vědeckým časopisem, byl náhle bez vysvětlení stažen.

Masakr protivládních aktivistů a policistů na kyjevském náměstí Majdan koncem února 2014, který provedli odstřelovači, byl rozhodujícím momentem svržení zvolené ukrajinské vlády, které zorganizovaly Spojené státy. Smrt 70 protestujících spustila lavinu mezinárodního rozhořčení, která způsobila, že se pád prezidenta Viktora Janukovyče stal hotovou věcí. Přesto dodnes zůstávají tyto vraždy nevyřešeny.

Ivan Katchanovski, ukrajinsko-kanadský politolog z Ottawské univerzity. Po léta shromažďoval přesvědčivé důkazy o tom, že odstřelovači nebyli spojeni s Janukovyčovou vládou, ale s promajdanskými agenty, kteří stříleli z budov obsazených protestujícími.

Ačkoli Katchanovského průkopnickou práci mainstreamová média úzkostlivě ignorovala, svědomitou studii o masakru, kterou předložil v září 2015 a v srpnu 2021 a publikoval v roce 2016 a v roce 2020, vědci a odborníci citovali při více než 100 příležitostech. Díky této práci a dalším výzkumům se zařadil mezi nejreferovanější světové politology specializující se na ukrajinskou problematiku.

V posledních měsících roku 2022 Katchanovski předložil významnému společenskovědnímu časopisu nové vyšetřování masakru na Majdanu. Práce byla původně přijata s drobnými úpravami po rozsáhlém recenzním řízení a editor publikace ji v dlouhém soukromém dopise nadšeně pochválil. Práce je podle nich "v mnoha ohledech výjimečná" a na podporu svých závěrů nabízí "solidní" důkazy. Recenzenti s tímto úsudkem souhlasili.

Práce však nebyla publikována, což Katchanovski pevně považuje za "politické rozhodnutí". Podal odvolání, ale bezvýsledně.

Mezi těmi, kdo horlivě podporovali Katchanovského odvolání, byl i renomovaný americký akademik Jeffrey Sachs. "Napsal jste velmi důležitý, důkladný a podstatný článek. Je důkladně zdokumentován. Týká se tématu velkého významu," napsal Sachs vědci. "Váš článek by měl být publikován z důvodů jeho výjimečnosti... Časopisu jen prospěje, když zveřejní takto významnou a vynikající práci, která přispěje k dalšímu vědeckému poznání a diskusi o velmi důležitém okamžiku moderních dějin."

Akademické spiknutí mlčení

Katchanovski odmítl uvést jméno dotyčného časopisu, ale označil ho za "špičkový" v oblasti společenských věd. Jeho odmítnutí publikovat jeho studii je podle něj "mimořádné", nicméně symbolizuje "mnohem větší problém v akademickém publikování a akademické obci".

"Redaktor, který můj článek přijal, se dozvěděl, že nebude publikován, až z mých tweetů na toto téma. Tento zvrat byl velmi nestandardní a politický. V akademickém prostředí roste politická cenzura týkající se Ukrajiny a také autocenzura," uvedl Katchanovski pro The Grayzone. "Mnozí vědci se bojí provádět výzkum založený na důkazech, který je v rozporu se zavedenými západními narativy o Majdanu, rusko-ukrajinské válce a dalších otázkách souvisejících s konflikty na Ukrajině Kyjevě po převratu v roce 2014."

Naproti tomu ti, kteří jsou ochotni "bezostyšně a nekriticky papouškovat západní vyprávění", i když jsou jejich báchorky "v rozporu s důkazy", jsou podle vědce odměňováni a při publikování svých prací nenarážejí na žádný odpor. Katchanovski má dobré předpoklady k tomu, aby se vyjádřil k akademické cenzuře týkající se Ukrajiny: tři další časopisy, které přijaly jeho práce po úspěšném "odborném" recenzním řízení, je také nakonec odmítly publikovat.

V lednu 2023 například jiná akademická publikace odmítla článek, jehož autorem byl Katchanovski, "z podobných politických důvodů". Práce se zabývala zapojením krajní pravice do občanské války v Donbasu a masakrem v Oděse v květnu 2014, kdy ultranacionalisté zatlačili profederalistické a ruskojazyčné aktivisty do městského Domu odborů a budovu zapálili, přičemž zabili desítky lidí a mnoho dalších zranili. Stejně jako v případě vražd odstřelovačů na Majdanu nebyl ani za tyto ohavné činy nikdo postaven před soud.

Katchanovski tvrdí, že editor časopisu nabídl řadu výmluv, proč nepokračoval v recenzním řízení. Když se blížilo zveřejnění, editor podle něj nepravdivě tvrdil, že studie je totožná s jeho předchozí prací o masakru na Majdanu. Kontrola softwaru Ouriginal však potvrdila, že Katchanovského předložená práce nemá žádnou podobnost s jeho majdanskou studií. Redaktor si také stěžoval, že klasifikoval osm let trvající konflikt v Donbasu jako "občanskou válku", kterou původně vyprovokovala ukrajinská krajní pravice.

Stejnou práci odmítl o několik měsíců dříve jiný časopis, podobně proto, že se Katchanovski odvážil popsat válku v Donbasu jako "občanskou s ruskými vojenskými zásahy". Tato charakteristika je běžná ve "většině vědeckých studií" o konfliktu, uvedl pro Grayzone.

To, že se na masakru v Oděse podílely především násilné krajně pravicové složky, potvrzují četné videozáznamy a není to nijak kontroverzní. Proč bylo uznání tohoto nesporného faktu akademickým časopisem považováno za příliš sporné, zůstává nejasné, ale důvod potlačení vyšetřování Katchanovského masakru na Majdanu je zřejmý.

"Děje se tak z politických důvodů. Média hlavního proudu sledují své vlády, nikoli fakta. Západní novináři masakr na Majdanu hrubě zkreslili," uvedl vědec. "Až na několik výjimek novináři neinformovali o videozáznamech odstřelovačů podporujících Majdan a jejich přiznáních a o výpovědích zraněných protestujících na Majdanu a několika stovek svědků týkajících se těchto odstřelovačů."

Krajně pravicové elementy diskutují s americkými představiteli o počtu obětí

Důkazy z otevřených zdrojů, které Katchanovski shromáždil, přesvědčivě podporují jeho závěr, že masakr na Majdanu "byl úspěšnou operací pod falešnou vlajkou, kterou zorganizovaly a provedly prvky vedení Majdanu a skryté skupiny odstřelovačů s cílem svrhnout vládu a převzít moc na Ukrajině".

Mezi trojici videí patří 14 videozáznamů zachycujících odstřelovače, kteří se uhnízdili v budovách ovládaných protestujícími na Majdanu, přičemž 10 z nich jednoznačně ukazuje střelce napojené na krajně pravicové skupiny, kteří se usídlili v hotelu Ukrajina, míří na davy demonstrantů pod sebou a střílejí na příslušníky vládních pořádkových sil.

Synchronizovaná videa mezitím ukazují, že výstřely vládních bezpečnostních sil, které byly původně obviněny z masakru, se neshodují se zabíjením protestujících. Místo toho policisté stříleli varovné výstřely na neživé objekty, jako jsou sloupy veřejného osvětlení, stromy a zem, aby uklidnili rozvášněný dav. Stříleli také do zdí a oken, kde se nacházeli odstřelovači v Majdanem ovládaném hotelu Ukrajina, a mířili na odstřelovače, kteří se zde uhnízdili.

Očekává se, že soudní proces s masakrem na Majdanu vynese konečný verdikt letos na podzim. Stovky svědků, včetně 51 protestujících, kteří byli při střelbě zraněni, vypověděly, že na ně bylo stříleno z budov nebo oblastí kontrolovaných Majdanem. Někteří z nich uvedli, že byli svědky toho, jak se odstřelovači nacházeli uvnitř budov. Toto vyprávění podporují i vyšetřování vládních balistických expertů. Celkem 14 sebepřiznaných členů majdanských odstřelovačských skupin uvedlo, že se na masakru podíleli konkrétní majdanští odstřelovači a vůdci.

Navzdory velkému množství důkazů svědčících o operaci pod falešnou vlajkou Katchanovski nevěří, že se soudní proces dobere pravdy nebo že jeho verdikt bude založen na vysoce usvědčujících důkazech, které se v průběhu řízení nashromáždily:

"Obžaloba jednoduše popřela, že by takoví odstřelovači existovali, a nevyšetřila je. Ukrajinské soudy postrádají nezávislost a často svá rozhodnutí, zejména v takto závažných a silně zpolitizovaných případech, zakládají na pokynech prezidentské administrativy. Pro soudce a porotu je to obtížná situace. Existují výhrůžky ze strany krajní pravice, že příslušníky policie neosvobodí."

Existují i další důvody, proč se domnívat, že rozsudek bude zkreslený. Za prvé, riziko, že by pravda o událostech mohla usvědčit americké představitele z přímé účasti na vraždách a obecněji na převratu na Majdanu, je značné. V západním mainstreamu je samozřejmostí víra, že Washington se na převratu nijak nepodílel, přestože existují hory důkazů o opaku.

Vysoce postavení členové krajně pravicové strany Svoboda, včetně jejího dlouholetého vůdce Olega Tjagniboka a jeho zástupce Ruslana Košulinského, tvrdili, že majdanská snajperská řež byla úzce koordinována s USA. Tyagnibok přísahal, že po zabití prvních čtyř protestujících byl šokován nedostatkem mezinárodního pobouření.

"Proč není žádná reakce? To nestačí," stěžoval si tehdy.

Košulinskij zase diskutoval o tom, jaký počet mrtvých by stačil k tomu, aby Washington a jeho mezinárodní lokajové začali hlasitě požadovat Janukovyčovo odvolání z funkce:

"Mluvili o prvních mrtvých - no, pět, dvacet... sto? Kdy bude na vině vláda? Nakonec dospěli k číslu 100. A to se jim podařilo. Žádný nátlak nebyl. Nebyly žádné sankce. Čekalo se, až dojde k masovému vraždění. A pokud v zemi dojde k masové vraždě, bude na vině vláda, protože překročili hranici, úřady nemohou dopustit masové vraždy."

Odkaz na originální článek: https://scheerpost.com/2023/03/18/rigorous-maidan-massacre-expose-suppressed-by-top-academic-journal/

Obrázek: Pixabay

Z anglického originálu přeložil: Jan Klán