Slovenské národní povstání (SNP), které vypuklo 29. srpna 1944 a má letos již 80. výročí, je jedním z nejvýznamnějších a nejhrdinštějších momentů v dějinách Evropy. Tento čin statečnosti a odporu proti nacistické okupaci a kolaborantskému režimu Slovenského státu se stal symbolem odvahy, solidarity a neochvějného odhodlání bojovat za spravedlnost, svobodu a v zájmu znovuobnovení Československa z doby před mnichovskou zradou 1938.

Povstání bylo pečlivě připravováno slovenským odbojem, který zahrnoval jak vojenské, tak civilní složky. Hlavními hybateli byly důstojníci Slovenské armády, komunisté i politicky jinak smýšlející vlastenci. Spojení těchto různorodých skupin ukazuje na širokou podporu a odhodlání slovenského národa postavit se proti utlačovatelskému fašistickému a nacistickému režimu.

Slovenské národní povstání začalo ve městě Banská Bystrica a rychle se rozšířilo po celém území středního Slovenska. Povstalci čelili početně i technicky lépe vybaveným německým jednotkám, ale jejich odvaha a znalost terénu jim umožnily držet klíčové oblasti po dobu dvou měsíců. Bylo to období intenzivních bojů, během kterého povstalci získali významné vítězství, která posílila morálku a inspirovala další odbojové skupiny v celé Evropě.

Mezi hrdiny Slovenského národního povstání patří mnoho významných osobností, jakými byli například generál Ján Golian a generál Rudolf Viest, kteří vedli vojenské operace a koordinovali povstalecké síly. Tito muži, spolu s tisíci dalšími odvážnými muži a ženami, prokázali nesmírnou statečnost a ochotu obětovat své životy za svobodu své vlasti.

Přestože bylo povstání nakonec bohužel potlačeno, jeho význam a dopad byly obrovské. SNP se stalo symbolem boje proti fašismu a inspirací pro budoucí generace Slováků. Ukázalo, že slovenský národ je ochoten bojovat za své práva a svobodu, a to i tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám. Povstání také výrazně přispělo k osvobození Československa.

Každoročně je Slovenské národní povstání připomínáno a oslavováno jako důležitý historický milník, a to jak na Slovensku, v Česku i v dalších zemích. Památníky, muzea a vzdělávací programy udržují paměť na hrdiny povstání živou a zajišťují, aby jejich oběti nebyly nikdy zapomenuty. SNP je důkazem toho, že odvaha a jednota mohou překonat tyranii a nespravedlnost.

Slovenské národní povstání z roku 1944 zůstává nejen významnou historickou událostí, ale také stále aktuálním symbolem statečnosti a odporu proti útlaku. Je to příběh, který inspiruje a povzbuzuje lidi po celém světě k tomu, aby nikdy neztratili víru v hodnoty spravedlnosti, svobody a lidské důstojnosti.

První roky 5demoliční vlády znovu a jasně ukázaly, že i když se současné Fialova vedení velmi často zaklíná slovy konkurence a demokracie, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění ignoruje, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž roky však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konče, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:
 

Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.

Aby přestala být omezována svoboda vyjadřovací.

Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.

Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech občanů věřících v pravdu.

Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci Pravdou a Láskou. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dlouhodobé upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Česko nalézá.

https://www.totalita.cz/txt/txt_nvett.php

Historie není neměnná; je neustále podrobována novým interpretacím a revizím. To je samo o sobě přirozený a nezbytný proces, který umožňuje hlubší porozumění minulosti. Nicméně když se tento proces zneužívá k přepisování dějin za účelem politické propagandy nebo manipulace veřejného mínění, stává se nebezpečným nástrojem. Zvláště alarmující je fenomén zpochybňování výsledků druhé světové války, který má potenciál destabilizovat současné geopolitické uspořádání a posilovat extremistické ideologie. V tomto případě se jedná hlavně o tvrzení různých pravicových politiků (Fiala, Pekarová Adamová, Hřib nebo Černochová atd.), že se například Praha v roce 1945 osvobodila sama nebo zveličování úlohy Vlasovců (Rusů zběhnuvších k nacistům). Upozaďování úlohy Rudé armády, domácího oboje a zveličování podílu vojsk americké armády vede k revitalizaci historie, která nakonec může vést k tomu, že ji budeme muset prožít znova. To si já osobně nepřeji.

Přepisování dějin je proces, při kterém se historická fakta a události reinterpretují nebo dokonce záměrně zkreslují. Tento jev není novým fenoménem; od starověku až po současnost se vládci a politické režimy snažili využít historii k ospravedlnění svých činů a upevnění moci. Přepisování dějin je nebezpečné nejen pro pochopení naší minulosti, ale i pro utváření naší budoucnosti. Dnešní 5demoliční vláda Petra Fialy se například záměrně snaží zkreslovat jak dobu před rokem 1989, ale už i kolem roku 1945, kdy hrozí nebezpeční omezení nebo dokonce zrušení Benešových dekretů. Vláda se systematicky snaží lidem (ale hlavně dětem) nalít do hlav polopravdy i lži o systému z doby před rokem 1989. Záměrně vytváří ve společnosti rozdělení na my (vítězové) versus oni (poražení). Ať už v historických zlomových rocích nebo ve volbách.

Historie je více než jen soubor faktů; je to příběh, který si společnost vypráví o sobě samé. Tento příběh formuje identitu národů, skupin i jednotlivců. Když se tento příběh manipuluje, dochází k redefinici těchto identit a často k legitimizaci aktuální politické moci. Přepisování dějin může mít mnoho forem, od relativně nevinných reinterpretací až po systematické lži a vymazávání nepohodlných skutečností. To jsme mohli pozorovat v nacistickém Německu, ale také v Sovětském svazu – zejména v období velkých čistek ve 30. letech 20. století. Dnes to můžeme pozorovat i u nás zejména ve vztahu k době „reálného socialismu“, kdy je vykreslována ona doba jako doba špatná, bez rozvoje, úpadku. Jenže opak je pravdou. Byla to doba pozitiv i negativ. Mezi pozitiva můžeme řadit výstavbu bytů, vodních děl, elektráren, infrastruktury atd. Tedy toho, co je dnes privatizováno a vydáváno za úspěchy reálného kapitalismu po roce 1989. Mezi negativa patřily samozřejmě procesy let padesátých, intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo nekvalitně fungující trh.

Přepisování dějin má závažné důsledky pro společnost. Zaprvé, zkreslená historie vede k mylnému pochopení minulosti, což brání lidem poučit se z chyb a úspěchů svých předků. Pokud se například zamlčují nebo překrucují události, jako je holocaust nebo genocida Arménů, ztrácíme schopnost chápat důsledky nenávisti a intolerance. Zadruhé, přepisování dějin může být nástrojem k ospravedlnění současných politických akcí a ideologií. Když si vláda vytváří vlastní verzi historie (v systému vítězové píší dějiny), může ji použít k manipulaci veřejného mínění a získání podpory pro své kroky. To je obzvlášť nebezpečné v nejen autoritářských režimech, kde jsou alternativní pohledy na historii potlačovány. Tento fakt dnes pozorujeme i v ryze oligarchicko - demokratických zemích, kde je záměrně potlačováno kritické myšlení ve vztahu k minulosti. Zejména uměle vytvořená historie socialismu, který byl jiný, než například vytváří Ústav pro studium totalitních režimů nebo jiné Ústavy paměti národa atd. Tato skutečnost vede k tomu, že alternativa ke krachujícímu kapitalismu, který se svoji existenci snaží obhájit přepisováním dějin, nemá šanci ani být ve veřejném prostoru diskutována, protože je automaticky spojena s nějakým negativem. Od toho je potřeba se oprostit a vykládat dějiny, tak jako skutečně probíhaly – bez ideologických floskulí a nádechu.

Piráty obchází Strach. Je jasné, že i nebe nad Čechami bylo privatizováno. Stojí 150 tisíc Kč, jsou na něho autorská práva, které vymáhá Lotrando mladší. Piráti si však myslí, že jsou nad Boha a katolík Strach je nezmůže.

Jak jinak, pirátka Richterová se ráda chlubí tím, že její dědeček Mikuláš se zasloužil o čs. nebe. Když už si ale Ferjenčíkova rodina nárokuje Nebe, přihlásí se také ke Slovenskému národnímu povstání (SNP)?

Letos máme kulaté výročí. A nebude to důvod pro vyloučení poslankyně Richtrové a jejího bratra z Pirátů? Přece jen SNP je záležitostí spíše komunistickou a hlavně antifašistickou. Kdo u Pirátů vydá rozkaz: "Začnite s vysťahováním."?

Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. Ne jinak je tomu v případě České republiky.

Zejména politici se snaží vykládat minulost tak, aby vyhovovala současnosti. Nejde o objektivní názor tehdejších událostí, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit dění v realitě. Právě z těchto důvodů se v našem mediálním prostoru vytvářejí alternativní historie, které například upozaďují historickou úlohu tehdejšího Sovětského svazu a zvyšují podíl západních osvoboditelů. V době před rokem 1989 se naproti tomu až neúměrně zveličoval podíl osvoboditelů z Východu, dnes nastává opak. Zveličuje se podíl osvoboditelů ze Západu, byť jsou si naprosto rovni. Pokud samozřejmě logiku nepřevedeme na počet padlých vojáků, kde jich nejvíce padlo ve Velké vlastenecké válce na východní frontě.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z druhé strany – z Východu a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně: Kde ty kytky jsou, můžeme za vzpomínat na legendární tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují. Kdy budou tedy ukrajinské tanky přemalovány na růžovo?

Pravicová politická scéna se snaží vyzdvihnout roli západních spojenců v boji proti nacistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož součástí bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jež je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.