80. výročí Slovenského národního povstání: symbol statečnosti a odporu

80. výročí Slovenského národního povstání: symbol statečnosti a odporu

Červenec 31, 2024

Slovenské národní povstání (SNP), které vypuklo 29. srpna 1944 a má letos již 80. výročí, je jedním z nejvýznamnějších a nejhrdinštějších momentů v dějinách Evropy. Tento čin statečnosti a odporu proti nacistické okupaci a kolaborantskému režimu Slovenského státu se stal symbolem odvahy, solidarity a neochvějného odhodlání bojovat za spravedlnost, svobodu a v zájmu znovuobnovení Československa z doby před mnichovskou zradou 1938.

Povstání bylo pečlivě připravováno slovenským odbojem, který zahrnoval jak vojenské, tak civilní složky. Hlavními hybateli byly důstojníci Slovenské armády, komunisté i politicky jinak smýšlející vlastenci. Spojení těchto různorodých skupin ukazuje na širokou podporu a odhodlání slovenského národa postavit se proti utlačovatelskému fašistickému a nacistickému režimu.

Slovenské národní povstání začalo ve městě Banská Bystrica a rychle se rozšířilo po celém území středního Slovenska. Povstalci čelili početně i technicky lépe vybaveným německým jednotkám, ale jejich odvaha a znalost terénu jim umožnily držet klíčové oblasti po dobu dvou měsíců. Bylo to období intenzivních bojů, během kterého povstalci získali významné vítězství, která posílila morálku a inspirovala další odbojové skupiny v celé Evropě.

Mezi hrdiny Slovenského národního povstání patří mnoho významných osobností, jakými byli například generál Ján Golian a generál Rudolf Viest, kteří vedli vojenské operace a koordinovali povstalecké síly. Tito muži, spolu s tisíci dalšími odvážnými muži a ženami, prokázali nesmírnou statečnost a ochotu obětovat své životy za svobodu své vlasti.

Přestože bylo povstání nakonec bohužel potlačeno, jeho význam a dopad byly obrovské. SNP se stalo symbolem boje proti fašismu a inspirací pro budoucí generace Slováků. Ukázalo, že slovenský národ je ochoten bojovat za své práva a svobodu, a to i tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelným překážkám. Povstání také výrazně přispělo k osvobození Československa.

Každoročně je Slovenské národní povstání připomínáno a oslavováno jako důležitý historický milník, a to jak na Slovensku, v Česku i v dalších zemích. Památníky, muzea a vzdělávací programy udržují paměť na hrdiny povstání živou a zajišťují, aby jejich oběti nebyly nikdy zapomenuty. SNP je důkazem toho, že odvaha a jednota mohou překonat tyranii a nespravedlnost.

Slovenské národní povstání z roku 1944 zůstává nejen významnou historickou událostí, ale také stále aktuálním symbolem statečnosti a odporu proti útlaku. Je to příběh, který inspiruje a povzbuzuje lidi po celém světě k tomu, aby nikdy neztratili víru v hodnoty spravedlnosti, svobody a lidské důstojnosti.

 

Dobře míněná rada (Běž domu Oťane)

Dobře míněná rada (Běž domu Oťane)

Červenec 28, 2024

recitativ
Vážení přátelé, píseň, kterou právě slyšíte, jsme nazvali dobře míněná rada.

Běž domů Oťane,
čeká tě Kamala,
běž domů Oťane,
tady tě holky nemilujou.
Běž domů Oťane,
čeká tě Kamala,
běž domů Oťane a už se nevracej.

Rec.
Foltýn byl původně moc hodnej hoch,
bydlel v jedný malý vesnici,
no jo ale potom ho poslali do úplně jiný
vesnice někam do Prahy,
a on tam chudák musel nechat koho?
No Kamalu!

Běž domů Oťane,
čeká tě Kamala,
běž domů Oťane,
tady tě holky nemilujou.
Běž domů Oťane,
čeká tě Kamala,
běž domů Oťane a už se nevracej.

Rec:
No tak Oťaně, co je s tebou,
děláš, jako že neslyšíš,
přece nenecháš Kamalu, aby si ti vzala Bidena!

Běž domů Oťane,
čeká tě Kamale,
běž domů Oťame a už se nevracej.
NIKDY!

 

Originál: http://nc-zpevnik.wz.cz/400_dobre_minena_rada.html

 

Výzva 5demoliční vládě jako petice „Několik vět“ z roku 1988

Výzva 5demoliční vládě jako petice „Několik vět“ z roku 1988

Červenec 24, 2024

První roky 5demoliční vlády znovu a jasně ukázaly, že i když se současné Fialova vedení velmi často zaklíná slovy konkurence a demokracie, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění ignoruje, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž roky však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konče, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:
 

Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.

Aby přestala být omezována svoboda vyjadřovací.

Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odborů, svazů a spolků.

Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.

Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech občanů věřících v pravdu.

Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.

Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci Pravdou a Láskou. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dlouhodobé upadání všech oblastí společenského života u nás.

Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Česko nalézá.

 

https://www.totalita.cz/txt/txt_nvett.php

 

Operace Bagration: klíčový moment druhé světové války

Operace Bagration: klíčový moment druhé světové války

Červen 21, 2024

Dne 22. června 1944 začala jedna z nejdůležitějších a nejúspěšnějších vojenských operací druhé světové války - operace Bagration. Tato rozsáhlá ofenziva sovětské Rudé armády, pojmenovaná po gruzínském princi a vojenském veliteli Petru Bagrationovi, vedla k rozhodujícímu zvratu na východní frontě a významně přispěla k porážce nacistického Německa.

Operace Bagration byla pečlivě připravována a koordinována. Po neúspěchu německé ofenzivy v Kursku v létě 1943 získala Rudá armáda strategickou iniciativu. Operace Bagration byla navržena jako masivní útok na německou skupinu armád Střed, která držela Bělorusko.

Sovětští velitelé, včetně maršálů Žukova a Vasilevského, naplánovali útok ve čtyřech frontách s cílem obklíčit a zničit německé jednotky. Samotná operace zahrnovala důmyslné dezinformační kampaně, které zmátly německé velení ohledně skutečného směru hlavního úderu.

Ofenziva začala masivní dělostřeleckou přípravou a rychlým postupem tankových a pozemních jednotek. Během několika dní byla německá obrana prolomena a Rudá armáda rychle postupovala vpřed, osvobozujíc města jako Minsk a Vilnius.

Úspěch operace Bagration byl ohromující. Během pouhých několika týdnů bylo zničeno nebo zajato více než 25 německých divizí, což znamenalo ztrátu asi 400 000 vojáků. Rudá armáda postoupila o více než 600 kilometrů na západ, osvobodila Bělorusko, části Polska a dosáhla východních hranic Německa. Tehdy Východního Pruska s hlavním městem Královec.

Tato operace měla obrovský dopad na výsledek druhé světové války. Zatímco západní spojenci se vylodili v Normandii a postupovali západní Evropou, operace Bagration výrazně oslabila německé síly na východní frontě a urychlila kolaps nacistického Německa. Německá armáda už nikdy nedokázala obnovit svou obrannou linii na východě.

Operace Bagration byla jedním z největších vítězství sovětské vojenské strategie. Ukázala schopnost Rudé armády provádět komplexní operace na široké frontě a využít své zdroje a schopnosti k dosažení rozhodujícího úspěchu. Byla to brilantní ukázka vojenského plánování, koordinace a odvahy sovětských vojáků.

Úspěch operace Bagration také posílila postavení Sovětského svazu jako klíčového hráče v poválečném uspořádání Evropy. Sovětská vojska se stala hlavní silou při osvobozování východní Evropy od nacistické okupace, což mělo zásadní dopad na politické rozdělení kontinentu po válce.

Operace Bagration, zahájená 22. června 1944, byla jedním z klíčových momentů druhé světové války. Její úspěch nejenže přinesl výrazné vítězství Rudé armády, ale také urychlil pád nacistického Německa. Tento brilantní vojenský úder ukázal sílu a schopnosti sovětských ozbrojených sil a zanechal nezapomenutelnou stopu v dějinách války. Operace Bagration tak právem zůstává jedním z největších triumfů sovětského válečného umění.

 

Historie věčně živá a barevná

Historie věčně živá a barevná

Červen 17, 2024

Historie není neměnná; je neustále podrobována novým interpretacím a revizím. To je samo o sobě přirozený a nezbytný proces, který umožňuje hlubší porozumění minulosti. Nicméně když se tento proces zneužívá k přepisování dějin za účelem politické propagandy nebo manipulace veřejného mínění, stává se nebezpečným nástrojem. Zvláště alarmující je fenomén zpochybňování výsledků druhé světové války, který má potenciál destabilizovat současné geopolitické uspořádání a posilovat extremistické ideologie. V tomto případě se jedná hlavně o tvrzení různých pravicových politiků (Fiala, Pekarová Adamová, Hřib nebo Černochová atd.), že se například Praha v roce 1945 osvobodila sama nebo zveličování úlohy Vlasovců (Rusů zběhnuvších k nacistům). Upozaďování úlohy Rudé armády, domácího oboje a zveličování podílu vojsk americké armády vede k revitalizaci historie, která nakonec může vést k tomu, že ji budeme muset prožít znova. To si já osobně nepřeji.

Přepisování dějin je proces, při kterém se historická fakta a události reinterpretují nebo dokonce záměrně zkreslují. Tento jev není novým fenoménem; od starověku až po současnost se vládci a politické režimy snažili využít historii k ospravedlnění svých činů a upevnění moci. Přepisování dějin je nebezpečné nejen pro pochopení naší minulosti, ale i pro utváření naší budoucnosti. Dnešní 5demoliční vláda Petra Fialy se například záměrně snaží zkreslovat jak dobu před rokem 1989, ale už i kolem roku 1945, kdy hrozí nebezpeční omezení nebo dokonce zrušení Benešových dekretů. Vláda se systematicky snaží lidem (ale hlavně dětem) nalít do hlav polopravdy i lži o systému z doby před rokem 1989. Záměrně vytváří ve společnosti rozdělení na my (vítězové) versus oni (poražení). Ať už v historických zlomových rocích nebo ve volbách.

Historie je více než jen soubor faktů; je to příběh, který si společnost vypráví o sobě samé. Tento příběh formuje identitu národů, skupin i jednotlivců. Když se tento příběh manipuluje, dochází k redefinici těchto identit a často k legitimizaci aktuální politické moci. Přepisování dějin může mít mnoho forem, od relativně nevinných reinterpretací až po systematické lži a vymazávání nepohodlných skutečností. To jsme mohli pozorovat v nacistickém Německu, ale také v Sovětském svazu – zejména v období velkých čistek ve 30. letech 20. století. Dnes to můžeme pozorovat i u nás zejména ve vztahu k době „reálného socialismu“, kdy je vykreslována ona doba jako doba špatná, bez rozvoje, úpadku. Jenže opak je pravdou. Byla to doba pozitiv i negativ. Mezi pozitiva můžeme řadit výstavbu bytů, vodních děl, elektráren, infrastruktury atd. Tedy toho, co je dnes privatizováno a vydáváno za úspěchy reálného kapitalismu po roce 1989. Mezi negativa patřily samozřejmě procesy let padesátých, intervence vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nebo nekvalitně fungující trh.

Přepisování dějin má závažné důsledky pro společnost. Zaprvé, zkreslená historie vede k mylnému pochopení minulosti, což brání lidem poučit se z chyb a úspěchů svých předků. Pokud se například zamlčují nebo překrucují události, jako je holocaust nebo genocida Arménů, ztrácíme schopnost chápat důsledky nenávisti a intolerance. Zadruhé, přepisování dějin může být nástrojem k ospravedlnění současných politických akcí a ideologií. Když si vláda vytváří vlastní verzi historie (v systému vítězové píší dějiny), může ji použít k manipulaci veřejného mínění a získání podpory pro své kroky. To je obzvlášť nebezpečné v nejen autoritářských režimech, kde jsou alternativní pohledy na historii potlačovány. Tento fakt dnes pozorujeme i v ryze oligarchicko - demokratických zemích, kde je záměrně potlačováno kritické myšlení ve vztahu k minulosti. Zejména uměle vytvořená historie socialismu, který byl jiný, než například vytváří Ústav pro studium totalitních režimů nebo jiné Ústavy paměti národa atd. Tato skutečnost vede k tomu, že alternativa ke krachujícímu kapitalismu, který se svoji existenci snaží obhájit přepisováním dějin, nemá šanci ani být ve veřejném prostoru diskutována, protože je automaticky spojena s nějakým negativem. Od toho je potřeba se oprostit a vykládat dějiny, tak jako skutečně probíhaly – bez ideologických floskulí a nádechu.

 

Lidice varující

Lidice varující

Červen 11, 2024

Obec Lidice, malá vesnice nedaleko Kladna v České republice, se stala symbolem brutální nacistické pomsty a lidského utrpení během druhé světové války. Vyhlazení Lidic bylo přímou reakcí nacistického Německa na atentát na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha, jednoho z nejvyšších představitelů SS a architekta holocaustu. Heydrich byl smrtelně zraněn 27. května 1942 v Praze československými parašutisty Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem, kteří byli vysláni exilovou vládou v Londýně.

Dne 10. června 1942 nacistické jednotky obklíčily Lidice a začaly vykonávat své strašné plány. Všichni muži ve věku 16 a více let byli zastřeleni na místě. Celkový počet mužských obětí dosáhl 173. Ženy a děti byly deportovány do koncentračních táborů. Některé děti byly převezeny do Německa na "převýchovu" v rámci programu germanizace, zatímco ostatní byly zavražděny v plynových komorách. Celkově přišlo o život 340 obyvatel Lidic.

Obec byla následně srovnána se zemí. Domy byly vypáleny, trosky odstraněny a půda rozorána, aby zmizely jakékoli stopy po Lidicích. Tento akt byl zamýšlen jako varování pro ostatní evropské národy a ukázka nacistické moci.

Vyhlazení Lidic zanechalo hlubokou ránu nejen v české společnosti, ale i v celém světě. Lidice se staly symbolem boje proti útlaku, násilí a genocidě. Příběh Lidic a jejich obyvatel byl připomínán na mnoha místech po celém světě, přičemž několik obcí a ulic bylo pojmenováno na jejich počest.

Po válce byla obec Lidice obnovena v blízkosti původního místa jako symbol naděje a odporu proti tyranii. V roce 1947 začala výstavba nové obce, která byla slavnostně otevřena v roce 1949. Památník Lidice a muzeum byly vytvořeny, aby uchovaly památku na oběti a události z roku 1942. Každoročně se zde konají pietní akce k uctění památky obětí.

Lidice se staly také inspirací pro umělecká díla, literaturu a filmy, které upozorňují na hrůzy války a důležitost lidských práv a důstojnosti. Jejich příběh je připomínán v mezinárodním kontextu jako varování před nebezpečím fašismu, nacismu a nezbytností boje za svobodu a spravedlnost.

Památka na Lidice slouží jako důležitá připomínka pro současnou a budoucí generaci. Učí nás o důsledcích nenávisti a extremismu a zdůrazňuje význam tolerance, lidských práv a mezinárodní i společenské solidarity. V kontextu dnešního světa, kde konflikty a násilí stále ohrožují mnoho lidí, je odkaz Lidic výzvou k aktivnímu prosazování míru a spravedlnosti.

Památka na vyhlazení Lidic nás vede k zamyšlení nad naší odpovědností vůči sobě navzájem a nutnosti chránit a podporovat ty nejzákladnější hodnoty lidské společnosti. Lidice nejsou jen místem historické tragédie, ale i symbolem naděje a vytrvalosti lidského ducha.

 

Komu patří nebe?

Komu patří nebe?

Červen 05, 2024

Piráty obchází Strach. Je jasné, že i nebe nad Čechami bylo privatizováno. Stojí 150 tisíc Kč, jsou na něho autorská práva, které vymáhá Lotrando mladší. Piráti si však myslí, že jsou nad Boha a katolík Strach je nezmůže.

Jak jinak, pirátka Richterová se ráda chlubí tím, že její dědeček Mikuláš se zasloužil o čs. nebe. Když už si ale Ferjenčíkova rodina nárokuje Nebe, přihlásí se také ke Slovenskému národnímu povstání (SNP)?

Letos máme kulaté výročí. A nebude to důvod pro vyloučení poslankyně Richtrové a jejího bratra z Pirátů? Přece jen SNP je záležitostí spíše komunistickou a hlavně antifašistickou. Kdo u Pirátů vydá rozkaz: "Začnite s vysťahováním."?

 

Vylodění v Normandii: historická přelomová událost srovnatelná se sovětskou operací Bagration

Vylodění v Normandii: historická přelomová událost srovnatelná se sovětskou operací Bagration

Červen 05, 2024

Vylodění v Normandii, známé též jako operace Overlord, představuje jednu z nejvýznamnějších vojenských operací druhé světové války. Přesně před 80. lety dne 6. června 1944 spojenecké síly, složené převážně z amerických, britských a kanadských jednotek, zahájily invazi na pláže Normandie v severní Francii. Tento krok byl klíčovým momentem ve válce proti nacistickému Německu a vedl k osvobození západní Evropy od nacistické okupace. Vznikla tak západní fronta, která se přidala k východní a od roku 1943 i jižní (africké a italské).

Sovětský svaz hrál ve druhé světové válce rozhodující roli na východní frontě, kde svedl nejkrvavější a nejrozsáhlejší bitvy proti německému Wehrmachtu. Bitva u Stalingradu a následná bitva u Kurska byly zlomovými momenty, které výrazně oslabily německou armádu a přispěly k obratu ve válce. Sovětský svaz totiž nesl hlavní tíhu bojů proti nacistickému Německu a utrpěl obrovské lidské a materiální ztráty. Tento fakt se posléze přetavil do Velké vlastenecké války proti nacistickému agresorovi a vítězství dobytím Berlína v květnu 1945.

Z pohledu Sovětského svazu bylo vylodění v Normandii dlouho očekávaným krokem. Stalin opakovaně požadoval, aby Spojenci otevřeli druhou frontu v západní Evropě, aby se ulevilo sovětským silám na východní frontě. Když konečně k invazi došlo, Sovětský svaz ji uvítal jako významný příspěvek k porážce nacistického Německa, i když se mnozí sovětští vůdci a vojáci domnívali, že to přišlo příliš pozdě a že hlavní břemeno války nesli Sověti.

Operace Bagration 1944: Triumf Rudé armády

Operace Bagration, zahájená 22. června 1944, představuje jednu z nejvýznamnějších vojenských operací druhé světové války a největší ofenzivu, kterou Rudá armáda podnikla proti nacistickému Německu. Tato operace, pojmenovaná po gruzínském princi a ruském generálovi Petru Bagrationovi, se stala rozhodujícím momentem východní fronty a měla zásadní dopad na vývoj války.

Operace Bagration představuje jedno z nejvýznamnějších vojenských vítězství druhé světové války. Její úspěch byl klíčový pro porážku nacistického Německa a osvobození východní Evropy. Tento monumentální výkon Rudé armády je připomínán jako důkaz neuvěřitelné odvahy a vojenského umu, který zanechal trvalý odkaz v historii lidstva.

Je důležité si uvědomit, že jak vylodění v Normandii, stejně i operace Bagration patřily ke zlomovým okamžikům druhé světové války. Obě dvě události pomohly k porážce nacistického Německa stejnou měrou. Poděkování patří všem, kdo se podíleli na osvobozování Evropy, ať už byli odkudkoliv. Z Východu nebo Západu. Je ale nepopiratelné, že největší ztráty na oltář svobody přinesl Sovětský svaz, který tíhu válečné vřavy nacistického Německa nesl od 22. 6. 1941, kdy byla zahájena operace Barbarossa.

Na vylodění v Normandii, stejně i na vylodění na Sicílii v roce 1943, jakož i vojenské operace na Východní frontě se musíme dívat stejnou optikou. Byly to totiž operace spojenců sdružených v Protihitlerovské koalici. Mají tedy stejnou váhu na porážce nacismu a fašismu v Evropě. Dnes je velice nebezpečné tyto věci zlehčovat nebo revitalizovat. Ještě nebezpečnější je samotné přepisování historie, kdy se dnes z obětí stávají vrazi a z vrahů hrdinové.

 

Alternativní historie?

Alternativní historie?

Květen 07, 2024

Květnové dny patří lásce, ale rovněž i míru. Ano, v roce 1945 totiž skončila nejhorší válka všech dob – druhá světová válka. 8. květen je dnem vítězství nad fašismem a nacismem, který decimoval Evropu a celý svět. O mnoho desítek let později však dochází k různým přehodnocením, deformacím a jiným výkladům tehdejších událostí. Ne jinak je tomu v případě České republiky.

Zejména politici se snaží vykládat minulost tak, aby vyhovovala současnosti. Nejde o objektivní názor tehdejších událostí, ale o vytvoření takové pravdy, která má obhájit dění v realitě. Právě z těchto důvodů se v našem mediálním prostoru vytvářejí alternativní historie, které například upozaďují historickou úlohu tehdejšího Sovětského svazu a zvyšují podíl západních osvoboditelů. V době před rokem 1989 se naproti tomu až neúměrně zveličoval podíl osvoboditelů z Východu, dnes nastává opak. Zveličuje se podíl osvoboditelů ze Západu, byť jsou si naprosto rovni. Pokud samozřejmě logiku nepřevedeme na počet padlých vojáků, kde jich nejvíce padlo ve Velké vlastenecké válce na východní frontě.

Praha by byla dnes nepochybně ráda, kdyby tanky do jejích ulic přijely z Plzně. Jenže přijely z druhé strany – z Východu a to pod velením brigádního generála Leljušenka, který pocházel z Ukrajiny. Ve smyslu písně: Kde ty kytky jsou, můžeme za vzpomínat na legendární tank č. 23 na Smíchově, který byl v roce 1991 přemalován na růžovo. Jsou to dějinné paradoxy, které vnášejí do našich životů rozepře a politici to ještě zveličují. Kdy budou tedy ukrajinské tanky přemalovány na růžovo?

Pravicová politická scéna se snaží vyzdvihnout roli západních spojenců v boji proti nacistickému Německu, aby dnes obhájila své kroky proti Rusku, které je označeno za fašistické. Je onálepkováno a srovnáváno s Třetí říší, proti které bojoval na život a na smrt tehdejší Sovětský svaz, jehož součástí bylo i Rusko. Opravdu je tedy dnešní Rusko takovým nepřítelem, jako bylo tenkrát nacistické Německo? Pro někoho ano, pro někoho ne.

Vytváření alternativní historie, která se pomocí moderních médií nakonec stává pravdou, je velice nebezpečné, protože vede k deformaci historických událostí. Posléze se snadno může stát, že někdo začne tvrdit, že nacismus byl vlastně fajn, protože pomohl postavit Německo na nohy. Někdo poté může začít tvrdit, že to byl právě nacismus a fašismus v různých podobách, který se snažil porazit socialismus a komunismus, jež je pro současné politické zřízení veřejným nepřítelem. Můžeme se posléze dočkat i tvrzení, že jsme se vlastně osvobodili sami a žádné spojence jsme v roce 1945 nepotřebovali. Ty samé spojence, kteří nás v roce 1938 zradili.

 

Dějinné paradoxy?

Dějinné paradoxy?

Květen 07, 2024

V poslední době se opět ozývají dějinné paradoxy. Ať už jde o konec druhé světové války nebo obnovení Mariánského sloupu. Můžeme si o minulosti myslet, co chceme, ale stejně ji nezměníme. Nezmění ji ani jiný výklad událostí, které lidským osudům předcházely, ani odstranění soch, památníků nebo výstavba těch nových. Dějiny se vždy odvíjejí nějakým směrem. Někdy o nich rozhodne naprostá náhoda, jindy osud. Můžeme dnes jen spekulovat, jaké by to bylo, kdyby se na Hitlera povedl nějaký atentát nebo jaké by to bylo, kdyby lidé v roce 1918 nestrhli kontroverzní Mariánský sloup.

Zde si musíme říci, proč byl vůbec onen sloup vlastně v minulosti postaven? Jednalo se o symbol vítězství katolictví nad protestantismem, tedy především nad Švédy, kteří tenkrát táhli Evropou. Teprve během následujících staletí začal být Mariánský sloup vnímán jako symbol vítězství nad protestanty na Bílé Hoře. Případně obecně jako symbol českého katolictví. Tak jej vnímali i Pražané v roce 1918 a odpůrci katolictví jej proto odstranili. Ne náhodu se všechny tyto paradoxy odehrávají v našem hlavním městě, tak jako obvykle. Nejprve jej Češi bourali po roce 1918, co by symbol Rakousko - Uherska a útlaku a nyní se vrátil zpět. Co má tento symbol reprezentovat? Útlak Habsburků nebo je to snad omluva, že byl za první republiky odstraněn? Případně zde určitou roli hraje náboženská otázka, kdy se opět chce zvyšovat úcta katolicismu? Možná na tom bude něco pravdy, když už pravicová politická reprezentace prosadila církevní restituce, tak pražská pravicová politická reprezentace celou věc ještě umocnila výstavbou Mariánské sloupu. Je to náhoda nebo spíš záměr? Osobně věřím spíš v záměr, který má za úkol obhájit dobu temného středověku, kdy měla rozhodující slovo církev, stejně se bude jednat i o určitou legitimizaci doby útlaku za Rakouska – Uherska. Celé mně to přijde jako snaha se někomu zavděčit. Dle mého názoru je obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí politickou chybou.

Sochy osvoboditelů od nacismu se odstraňují a ikony útlaku a náboženství se vracejí. Celé to postrádá logiku a hlavně to nedává žádný smysl. Jen se v tomto případě nesmyslně vyhazují peníze. Ať už je nově postavený Mariánský sloup vnímán jakkoliv, tak se vždy bude jednat o symbol, který byl v roce 1918 odstraněn. My jsme jako národ v tomto ohledu „jedničky“. Jednou necháme odstranit to a poté zase ono, abychom vše po „prozření“ vše opět vraceli na své místo. Jen abychom se buď někomu zalíbili, snažili se vymazat vlastní historickou paměť nebo si vytvořili pohádku o minulosti, která vlastně ani nebyla. Jak se postupně upozaďují historická fakta, tak se do popředí začíná dostávat nový výklad minulosti a to více jak 35 let od doby, kdy byla historie také často vykládána „trochu“ jinak. Jestliže to před 35 a více lety celé působilo jako tragédie, tak dnes je to naprostá fraška. Abych parafrázoval výrok Karla Marxe.

Na závěr svého příspěvku si dovolím doušku. Abychom přesněji pochopili myšlenkové pochody mnohých pravicových politiků, musíme jasně říci, že pokud jsou odstraňovány sochy a památníky minulosti, tak dochází k jejímu deformování. Jedná se o určitý typ transformace proběhlých dějinných událostí, aby vyhovovaly dnešnímu pojetí světa. Bez ohledu na to, jak se věci v minulosti odehrály. Jedná se o jeden z rysů současné selhávající demokracie (rozumějme liberálního pojetí demokracie, příznačně představovanou USA), která už ani nedokáže obhájit sebe sama a tak si na pomoc její tvrdošíjní obhájci povolávají minulost. Jednou varují před možným nástupem totality, jindy zase říkají cosi o nepřátelích, kteří se snaží ovlivňovat naši zemi a rozdělovat ji. Prostorem se poté pohybují výroky typu, že Praha se osvobodila sama, že Sověti do našeho hlavního města přijeli ve chvíli, kdy už nebylo co osvobozovat. Prý byla Praha svobodným městem. Pokud tomu tak skutečně bylo, tak stejný příměr můžeme použít i u příkladu Plzně. Když do ní americká vojska vstoupila, tak byla de facto už rovněž svobodným městem. Nic to ale nemění na tom, kdo které město oficiálně osvobodil.

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Historie