Před osmdesáti lety, v srpnu 1945, Spojené státy americké svrhly atomové bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Tímto aktem nebyl pouze ukončen druhý imperialistický světový konflikt, ale také byla otevřena nová kapitola dějin – éra nukleární hrozby, v níž mocnosti rozhodují o životě a smrti milionů lidí jediným stiskem tlačítka. Dnes, v době, kdy se znovu rozhořívá militarismus a jaderné zbraně se vracejí do politického slovníku jako „odstrašující prostředek“, je nezbytné tuto událost číst bez iluzí a bez omluv. Nešlo o žádnou nutnost. Šlo o genocidní akt, demonstraci síly a test nové zbraně na civilním obyvatelstvu.
Mýtus o „zachráněných životech“
Oficiální narativ USA – dodnes používaný v mainstreamových učebnicích dějepisu – tvrdí, že shození bomb zachránilo životy amerických vojáků, které by stála invaze do Japonska. Tento argument je morálně perverzní a historicky lživý. Archivní materiály a výpovědi tehdejších generálů (např. Dwight D. Eisenhower nebo William Leahy) ukazují, že Japonsko bylo již na pokraji kapitulace. Sovětský svaz vstoupil do války proti Japonsku a bleskově ničil japonské pozice v Mandžusku. Kapitulace byla otázkou času. Atomové bomby tedy nebyly vojenskou nezbytností – byly politickým vzkazem: nově vzniklá jaderná mocnost diktuje podmínky světu.
Zkouška zbraně – na lidech
Hirošima a Nagasaki nebyly „vojenské cíle“ – byly to živé laboratoře. Jde o příklad kolonialismu v jeho nejčistší podobě: USA otestovaly zbraň masového ničení na ne-bílém obyvatelstvu, na lidech, kteří byli z jejich pohledu postradatelní. Historikové jako Howard Zinn nebo Noam Chomsky opakovaně upozorňují, že v americkém vojenském plánování se zcela cynicky počítalo s tím, že masivní civilní oběti jsou přijatelnou „daňí“ za demonstraci síly před SSSR. Ať už šlo o Hirošimu nebo o Nagasaki (město s vysokým podílem katolické minority – ironická ukázka americké „křesťanské morálky“), šlo o pečlivě vybrané cíle z hlediska maximálního psychologického dopadu.
Jaderný apartheid a imperiální propaganda
Od té doby se jaderné zbraně staly nástrojem geopolitické nerovnosti. „Západní“ státy si monopolizovaly právo vlastnit tyto zbraně, zatímco jiným je zakazují. Tato pokrytecká logika je jádrem tzv. jaderného apartheidu. Dnes USA a jejich spojenci moralizují o íránském nebo severokorejském jaderném programu, zatímco samy mají tisíce hlavic a modernizují svůj arzenál. Není to bezpečnost, co jim vadí – je to ztráta kontroly. Stejně jako v roce 1945: problém není zbraň samotná, ale kdo ji má.
Hirošima a Nagasaki jako památník barbarství kapitalismu
Jaderný holocaust není tragédií minulosti – je trvale přítomným varováním. Je důkazem, že v kapitalistickém systému, založeném na moci, konkurenci a dominanci, není nic posvátného – ani lidský život. Miliony civilistů shořely na popel ne proto, že „muselo být učiněno spravedlnosti zadost“, ale proto, že se elity rozhodly ukázat, co dokážou. Tento akt barbarství byl ospravedlněn jako „konec války“ – ale v pravdě šlo o začátek nové války: studené války, jaderného vydírání, trvalé militarizace a globální nerovnosti.
Pamatujme – a bojujme
Připomínat si 80 let od Hirošimy a Nagasaki neznamená pouze truchlit. Znamená to klást odpor. Znamená to volat po odzbrojení, po zrušení jaderných zbraní, po zúčtování s koloniálním a imperialistickým dědictvím. Znamená to odmítnout svět, kde o životě milionů rozhodují zasedací místnosti Pentagonu nebo Kremlu. Znamená to vybudovat spravedlivý, rovnostářský a mírový svět – bez bomb, bez armád, bez impérií.
Nikdy nezapomeneme. Nikdy neodpustíme. Za Hirošimu, za Nagasaki, za všechny oběti mocenského šílenství.
