Na obranu zestátnění

Současná krize kapitalismu jasně ukazuje, že volný trh plný konkurence selhal. Státy se v přechodu od socialismu a sociálních států samy vzdaly sektorů, které přirozeně spadaly pod jejich kontrolu. Jedná se zejména o oblast kritické infrastruktury. Tedy takových věcí, které člověk potřebuje téměř denně. Konkrétně jde o vodu, elektřinu, dopravu, dodávky tepla atd. Tyto věci z logiky věci musí být pod státní kontrolou, aby nikdo nemohl vytvářet spekulace a vydělávat na tom nemalé peníze. Soukromý sektor v nich nemá co pohledávat.

Na příkladu energetiky dnes můžeme vidět, že když jeden vlastní elektrárny, druhý přenosovou soustavu a na konci existuje mnoho dodavatelů energie, tak logicky nastane problém. Náš stát sice vlastní několik elektráren, ale mnohých se zbavil. Zejména uhelných. Ty vlastní miliardáři (například Tykač), kteří takto vydělávají na kritické infrastruktuře, která byla kdysi doménou státu. Privatizace na možné aspekty selhání trhu nehleděla a dnes se jasně ukazuje selhání. Zde je zásadní rozdíl mezi západními státy a Českou republikou. Například Německo nebo Francie má ve svém vlastnictví mnohé oblasti kritické infrastruktury. Například železnice, energetiku atd.

Evropská unie jako obr na hliněných nohou nutila státy k ještě větší privatizaci všeho státního, aby se posléze zjistilo, že je to chyba. Některé státy (naposledy Slovensko) začínají volat po zestátnění třeba energetiky, aby se mohla zavádět regulace. Nemůžeme totiž vše svádět jen na válečný střet Rusko versus Ukrajina, protože problém se primárně nachází ve formě vlastnictví kritické infrastruktury. Soukromý vlastník se totiž snaží vydělat úplně na všem a v konečném důsledku to odnese zákazník. V prosinci 2024 oznámila Velká Británie, že do tří let zestátní veškerou železniční infrastrukturu. Je evidentní, že si mnohé státy začínají uvědomovat, že musí mít ve svém vlastnictví strategické věci, které mají sloužit pro blaho veškerého obyvatelstva.

Stát musí vytvářet přirozené monopoly a to právě v oblasti kritické infrastruktury. Nabízí se tedy řešení současného neutěšeného stavu v oblasti kritické infrastruktury: provést zestátnění jednotlivých důležitých sektorů ekonomiky. Tedy návrat do doby po roce 1945, kdy až do nástupu neoliberalismu v 80. letech 20. století státy měly své monopoly (státní firmy a podniky). Samozřejmě, že monopol není dobrý. Ať už jde o soukromý nebo státní. Nicméně přirozený státní monopol má jednu velkou výhodu. Lze jej regulovat státem ve veřejném zájmu. Soukromý nikoliv nebo jen se značnými obtížemi, kdy vám ještě hrozí například arbitráže. Proto je nutné státní monopoly vytvářet při řešení krize. A jasně se nám to ukazuje jak ve válečných krizích, živelných pohromách nebo pandemiích.

Otázkou, která bude v brzké době skloňována je, jakým způsobem dosáhnout zestátnění, když zde máme soukromé vlastníky. Jednou z cest je odkup akcií státem i za cenu výrazného zadlužení, druhou možností je vyvlastnění ve veřejném zájmu. Vždy to může být za náhradu, případně bez náhrady pokud by někdo záměrně jednání blokoval nebo se na celé věci snažil neúměrně zbohatnout. Pokud se totiž nepodaří zajistit přirozené státní monopoly v kritické infrastruktuře, tak se ještě více naruší sociální smír a prohloubí krize ve všech oblastech lidského žití.