Každý rok, když přichází Svátek práce, máme příležitost zastavit se a připomenout si důležitost práce a pracujících ve společnosti. Nejen pro levicově orientované občany je Svátek práce víc než jen další volný den nebo příležitost k oslavám. Je to hlavně připomínka boje za důstojné pracovní podmínky, rovnost a solidaritu mezi pracujícími po celém světě.

Historicky byl 1. květen dnem, který připomínal dělnické hnutí a jeho boj za osmihodinovou pracovní dobu, spravedlivé mzdy a lepší pracovní podmínky. Dnes, i když jsme dosáhli určitého pokroku v oblasti pracovních práv, jsou mnohá místa ve světě, kde jsou pracovníci vykořisťováni, nedostávají důstojné mzdy a jsou nuceni pracovat v nebezpečných podmínkách. Tuto skutečnost můžeme pozorovat i u nás v České republice. Lidé jsou nuceni pracovat na podřadných pracovních pozicích a často jsou za namáhavou práci nespravedlivě odměňováni. Tuto diskriminaci je nutné neustále připomínat a odstraňovat.

Racionálně uvažující člověk musí věřit, že každý pracující má právo na důstojné pracovní podmínky a spravedlivou odměnu za svou práci. To zahrnuje nejenom garantovanou osmihodinovou pracovní dobu, ale také přístup ke zdravotní péči, odpovídajícímu odpočinku, dovolené, a bezpečné pracovní prostředí. Tato práva musí být zaručena nejenom pro ty, kteří pracují v kancelářích, ale i pro ty, kteří vykonávají manuální práci, zemědělce, techniky, pečovatelky a všechny ostatní pracovníky bez ohledu na jejich profesi či postavení.

Svátek práce by měl také sloužit jako připomínka potřeby solidarity mezi pracujícími. Když se pracující sjednotí a podpoří navzájem, mají větší sílu vyjednávat lepší podmínky a bojovat proti vykořisťování ze strany zaměstnavatelů. Solidarita je klíčovým prvkem ve všech sociálních hnutích a je základem pro dosažení skutečné změny ve prospěch pracujících. Tyto věci by měly zastřešovat také odbory, ale kapitalistický systém je rozložil, omezil nebo získal na svoji stranu. Je tedy nutné nastavit nový systém boje proti nespravedlnostem kapitalistického systému a nahradit jej socialismem.

Je nutné ale zmínit, že Svátek práce by neměl být jenom o boji a protestech. Měl by také sloužit jako čas k oslavě úspěchů pracujících a k uznání jejich přínosu společnosti. Práce má hodnotu a každý pracující by měl být uznáván a odměňován za svou práci. Nyní, více, než kdy jindy je potřeba otevřít otázku dalšího zkrácení pracovní doby a to z důvodu nástupu digitalizace. Člověk by si měl života užívat a netrávit v práci většinu svého času. Rovněž otázka zavedení základního příjmu je nutná, protože mnoho lidí začne mít potíže udržet se na své pracovní pozici z důvodu nástupu digitalizace.

Ať už Svátek práce slavíte pracovním protestem, kulturními událostmi nebo odpočinkem s rodinou a přáteli, nezapomeňte na jeho skutečný význam. Je to den, který nám připomíná, že boj za důstojné pracovní podmínky a rovnost mezi pracujícími je stále živý a aktuální.

Konflikt Rusko – Ukrajina se přenesl i na naše území. V posledních několika letech jsme mohli být svědky poničení některých památníků, které připomínají osvobození v roce 1945. Terčem vandalů se nestaly ale jen tyto památníky. Dokonce to na některých místech došlo tak daleko, že byly poškozeny i sochy, které připomínaly československé legionáře. Nejdále v této věci však zašlo město Přibyslav na Havlíčkobrodsku, které nechalo odstranit sochu rudoarmějce. Dokonce na tuto věc kývli památkáři, protože se musel nejprve zrušit statut památky. Podobně tomu tak bylo v Litoměřicích, kde odstranili pomník Sovětské armádě. Musím se ptát, co se odehrává v myslích těch, kdo schvalují odstranění památníku, který připomíná největší hrůzy nejen našich dějin? Zcela jistě v tom bude hrát roli ideologie. To znamená, že v rámci ideologické zaslepenosti – nenávisti vůči dnešnímu Rusku – se zapomíná na nemalý podíl osvobození Evropy, jakož i naší vlasti jinými národy tehdejšího Sovětského svazu – Ukrajince nevyjímaje. Na našem území dokonce operovala i vojska z Rumunska. Nejvíce zarážející je fakt, že pokud se nějaký takový památník poškodí nebo odstraní, tak se tím pošlapává památka dokonce samotných Ukrajinců, kteří osvobozovali naši vlast. K tomu musíme připočíst, že v řadách Rudé armády bylo hned několik maršálů, generálů a dalších, kteří pocházeli z Ukrajiny. Jako příklad si můžeme uvést maršála Malinovského, Timošenka, mnohé partyzány nebo generála Leljušenko. Cožpak tohle nikdo neví? Nechce vědět? Nezmiňuje, protože se to dnes nehodí? Osvobozovala nás přeci spojenecká vojska SSSR a USA a mrtví na obou stranách nás dnes spojují.

Když si to ale celé pečlivě rozklíčujeme, tak památníky druhé světové války se odstraňují primárně v těch místech, kde vládnou pravicové strany typu ODS, TOP 09 nebo STAN či Piráti. O našem hlavním městě netřeba mluvit, ale nejhorší je, že se nenávist vůči památníkům padlých hrdinů přenáší i dále do republiky. Tato skutečnost svědčí o tom, že jsme se s minulostí nikdy nevyrovnali a tímto přístupem nikdy nevyrovnáme. Bylo by vhodné, kdyby se ti, kdo odstraňují památníky, sochy, naučili historii a nepoužívali hysterii. Cožpak někdo někdy ničil památníky americké armády jen proto, že v roce 1999 USA bombardovaly Bělehrad, nebo když zaútočily na Irák? Očividně se používá logika výkladu, že Rusko je nepřítel, vždy bylo a abychom jej odstranili z veřejného prostoru, tak odstraníme i ikony, které jej byť náznakem, připomínají. I když s tím nemají nic společného, protože jak jsem zmínil výše – v řadách Rudé (Sovětské) armády bylo mnoho jiných národností včetně Ukrajinců. Posledním takovým hanebným činem je pomalování sousoší Sbratření ve Vrchlického sadech před hlavním nádražím v Praze červenou barvou. Inu opět někdo nepochopil, proč sousoší vzniklo. Navíc se jedná o kulturní památku, takže vandal neponičil jen samotné sousoší, ale i historickou paměť, protože vandal pravděpodobně žádnou historickou paměť nemá nebo nechce znát. V horším případě obojí.

Jsem proti jakémukoliv hanobení, odstraňování a poškozování památníků, které připomínají nejtemnější období lidských dějin a je úplně jedno, zda se jedná o památníky rudoarmějců nebo amerických vojáků. Všichni totiž stejnou měrou přispěli na osvobození Evropy od nacismu. Nejsmutnější na celé věci je, že když někdo ničí památníky osvoboditelů z východní strany, tak pošlapává také památku Ukrajinců, kteří v dobách druhé světové války položili své životy, proto, abychom my dnes mohli žít.

Když jste vyrostl ve vojenské rodině, kterou civilisté v socialistickém Československu nenáviděli, a když i po absolvování vojenské vysoké školy ve Vyškově, geograficky nejvyšší, kterou na Hané můžete studovat, a elitní školy v Londýně je vaše IQ stále 107, nemůžete nemít mindrák. A to ani nemusíte být vyučen strojním zámečníkem.

Přitom jak o Antonínu Josefu Novotném, tak i panu Vajíčku lze hovořit jako o nejkrásnějších prezidentech, které Československo a Česko kdy mělo. I třetí dělnický prezident byl tak trochu průzkumník, když pracoval v ilegalitě. Válku však strávil v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

Novotný byl první, kdo se nechával oslovovat: soudruhu prezidente. Pan Vajíčko se za to stydí. Překvapivě však oba neměli rádi Slováky. Zápotockému vadila Matice slovenská, panu Vajíčkovi Fico. Prostě, vadilo, že by si Slováci o sobě mohli rozhodovat sami. Pragocentristé, egocentrici, kteří rádi rozdávali svým podřízeným odměny v obálkách. Der schöne Toni/Petr. Lidový prezidenti, kteří bez poradců nedají ani ránu. Pan Vajíčko si však na svůj plat prezidenta nedá sáhnut.

A oba hleděli na Východ. Ten první k Sovětskému svazu, ten druhý obdivuje Ukrajinu, která dala Moskvě Chruščova, který se zasloužil o zvolení Antonína Novotného za lidového prezidenta. Mezi Ukrajinou a SSSR však vždy leželo to nenáviděné Slovensko. Novotný se styděl před vzdělanými lidmi, snad i proto pan Vajíčko nemůže vystát docenta JUDr. Roberta Fica, CSc.

A tak jako Antonín Novotný se bál na Slovensko jezdit, i když o Slovácích mluvil jako o bratrech, tak pan Vajíčko nám asi vyhlásí pásmo Fico, území, jehož představitele neuznává a o jehož obyvatelích by se mohl klidně vyjádřit jako jiný Novotný. „Jsou to Slovenské opice, které je třeba bombardovat Pravdou a Láskou.“ Holt, maso bude.

Humanitární bombardování, jako prostředek intervence ve prospěch lidských práv a zabránění masovým zločinům, vyvolává rozsáhlou debatu v oblasti mezinárodní politiky a etiky. Přestože je motivací k takovýmto akcím často snaha chránit nevinné civilisty, nelze přehlížet vážné otázky týkající se legitimnosti, efektivity a nebezpečí vytváření precedentů.

Jedním z hlavních kritik v oblasti politiky je otázka legitimnosti. Humanitární bombardování, obvykle provedené bez mandátu Bezpečnostní rady OSN, vyvolává otázky ohledně dodržování mezinárodního práva. Ochrana lidských práv by měla být prioritou, ale zásah bez plné mezinárodní podpory či mandátu může narušit principy suverenity národů a otevřít dveře pro jednostranné akce na základě vlastní interpretace humanitárních hrozeb.

Dalším klíčovým aspektem je otázka efektivity tohoto nástroje jako ochrany proti civilním obětem. Historie ukazuje, že humanitární bombardování může mít nepředvídatelné následky, zejména vytváření humanitárních krizí, uprchlických vln a zničení infrastruktury, což v konečném důsledku může zhoršit životní podmínky obyvatel. Názorným příkladem nám může být bombardování Jugoslávie zeměmi NATO v roce 1999, které vedlo k mnoha civilním obětem. Dalším příkladem může být intervence v Libyi v roce 2011, která sice vedla k pádu režimu Muammara Kaddáfího, ale zanechala zemi v chaosu a přispěla ke vzniku nových konfliktů.

Navíc existuje obava ohledně vytváření nebezpečného precedentu. Když mezinárodní společenství akceptuje humanitární bombardování jako legitimní prostředek ochrany lidských práv, vytváří se potenciálně nebezpečný standard. To může být zneužito v budoucnu k ospravedlňování vojenských zásahů na základě různých interpretací humanitárních krizí, což by mohlo destabilizovat mezinárodní vztahy a vést k nekontrolovaným vojenským konfliktům. Této věci v současnosti nejvíce zneužíval vojenský pakt NATO.

Humanitární bombardování nepochybně vychází z morálních úvah a snahy chránit lidská práva, avšak nebezpečí narušení mezinárodního práva, neefektivnosti a vytváření precedentů vyžaduje pečlivé a kritické hodnocení takovýchto akcí. Pro dosažení dlouhodobě udržitelných a mírových řešení konfliktů by se mělo mezinárodní společenství zaměřit na diplomatické a mírové prostředky, které respektují suverenitu států a minimalizují negativní dopady na civilní obyvatelstvo. Václav Havel by tomu jistě rozuměl, když volal po zrušení NATO, ale proslul výrokem o humanitárním bombardování bývalé Jugoslávie v roce 1999.

Před 25 lety došlo k útoku koalice ochotných v NATO na cíle v bývalé Jugoslávii. Česká republika byla v tu dobu čerstvě členem „obranného“ paktu NATO, o kterém tehdejší prezident Pravdy a Lásky V. Havel ještě jako československý prezident tvrdil, že měl být rozpuštěn spolu s Varšavskou smlouvou. Nestalo se tak a my jsme se zapojením do operace Spojenecká síla, zařadili hodnotově na Západ. Náš vzdušný prostor jsme totiž poskytli k přeletům vojenských letadel v rámci operací proti Srbsku. NATO potřebovalo totiž bombardovat nejenom humanitárně, ale také ekologicky, s co nejmenší produkcí CO².

Jednalo se o další z ilegálních válek NATO vytvářejících v mezinárodním právu precedenty, tj. zásah bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Aby se omezil ošklivý efekt kobercového bombardování jako v Drážďanech nebo ve Vietnamu, byly použity i chytré bomby, které ale občas nebyly vůbec chytré. Dne 7. května 1999 bomba zasáhla velvyslanectví Čínské lidové republiky. Byly to ale bomby Pravdy a Lásky se srdíčkem se vzkazy Srbům. Takové bomby musí přece ti, komu jsou určeny, milovat. Jednalo se humanitární bomby, které měly zabránit utrpení balkánských národů. Vojenská kampaň je jako bonboniéra, nikdo neví, co ochutná.

Prezident Pravdy, Lásky a fernetu V. Havel v té době jasně dokázal, jak to myslí s humanitárním bombardováním, když toleroval přelety spojeneckých letadel přes naše území. Přestali jsme být neutrální a jako západní Slované, kteří přijali křesťanství z Konstantinopolu, jsme se zapojili do války proti jižním Slovanům: latinka proti cyrilici.

Lidé, kteří byli zodpovědní za tuto bombardovací kampaň se stovkami nevinných obětí z řad civilistů, nebyli nikdy postaveni před soud v Haagu. Nikdy tam neskončil B. Clinton nebo T. Blair, protože kolektivní agrese byla vydávána za akt ochrany etnických menšin; něco jako když vás někdo napadne a je zastřelen kolemjdoucím. Potrestán byl S. Miloševič z bývalé Jugoslávie, kdy byl souzen Haagským tribunálem pro bývalou Jugoslávii. Ostatní, kdo také mohou za civilní oběti v nezákonné válce, tam nikdy neskončili.