Válka na Ukrajině bývá v euroatlantickém prostoru interpretována jako nevyprovokovaná agrese Ruska, vedená expanzivními ambicemi Vladimíra Putina. Tento výklad však není jediný. Alternativní interpretace, systematicky rozpracovaná Benjaminem Abelowem, tvrdí, že konflikt je vyvrcholením tří dekád západní politiky, která postupně vytvářela bezpečnostní tlak na Rusko. Jeho kniha s názvem Jak Západ přivedl válku na Ukrajinu je brilantní expertízou vztahu Západ versus Rusko.

1. Rozšiřování NATO: porušené sliby a bezpečnostní dilema

Po rozpadu Sovětského svazu se otevřela otázka bezpečnostního uspořádání Evropy. V roce 1990 zazněla během jednání o sjednocení Německa ujištění, že se NATO nebude rozšiřovat „ani o píď na východ“. Ačkoliv tato ujištění nebyla právně zakotvena ve smlouvě, řada archivních dokumentů potvrzuje, že Sověti získali dojem, že aliance se k ruským hranicím přibližovat nebude.

Realita se však vyvíjela opačně. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česká republika a Maďarsko. V roce 2004 následovaly pobaltské státy – přímo sousedící s Ruskem. V roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti aliance deklarovala, že se Ukrajina a Gruzie „stanou členy NATO“.

Z ruské perspektivy šlo o systematické obkličování. Z pohledu Západu šlo o svobodnou volbu suverénních států. Právě zde vzniká klasické bezpečnostní dilema: kroky jedné strany chápané jako obranné jsou druhou stranou vnímány jako hrozba.

Abelow používá analogii s Monroeovou doktrínou: Spojené státy historicky odmítaly přítomnost cizích vojenských sil ve své bezprostřední blízkosti. Kubánská raketová krize roku 1962 ukázala, že Washington byl ochoten riskovat jadernou válku, aby zabránil rozmístění sovětských raket 150 kilometrů od svého území. Ukrajina je od Moskvy vzdálena zhruba 400 kilometrů.

2. Ukrajina po roce 2014 a kolaps Minských dohod

Rok 2014 znamenal zásadní zlom. Po protestech na Majdanu padla proruská vláda Viktora Janukovyče. Moskva tuto změnu interpretovala jako Západem podporovaný převrat. Následovala anexe Krymu a vypuknutí konfliktu na Donbasu.

V reakci na tyto boje byly uzavřeny dvě dohody – Minsk I (2014) a Minsk II (2015) – za zprostředkování Německa a Francie. Ty měly zajistit příměří a autonomii Donbasu v rámci Ukrajiny.

Podle kritického výkladu však nebyly Minským dohodám věnovány skutečné implementační kroky. Ukrajina odmítala plnou politickou autonomii separatistických regionů před obnovením kontroly nad hranicí, zatímco Rusko trvalo na opačném pořadí kroků. Západní státy navíc nadále vyzbrojovaly a cvičily ukrajinskou armádu.

Pozdější výroky bývalé německé kancléřky Angely Merkelové a bývalého francouzského prezidenta Françoise Hollanda, že Minsk II poskytl Ukrajině čas na vojenské posílení, posílily v Moskvě přesvědčení, že dohody byly taktické, nikoli mírové.

Z ruského pohledu tak Minsk neznamenal cestu k řešení, ale přechodnou fázi před dalším sbližováním Ukrajiny se Západem a integraci do NATO, případně EU.

3. Militarizace vztahů 2014–2022

Po roce 2014 Spojené státy a další státy NATO výrazně zvýšily vojenskou podporu Ukrajiny. Došlo k rozsáhlému výcviku, dodávkám zbraní a společným cvičením.

Zvláště citlivým bodem bylo rozmístění systémů Aegis v Rumunsku a Polsku po odstoupení USA od Smlouvy o protiraketové obraně a později od smlouvy INF. Tyto systémy mohou podle Ruska nést i útočné střely Tomahawk. Rovněž námluvy Polska s USA ve věci umístění taktických jaderných zbraní na jeho území nevěštilo nic dobrého.

Západ tvrdil, že jde o obranná opatření. Moskva je vnímala jako zvyšování potenciálu pro první úder.

V prosinci 2021 Rusko požadovalo písemné záruky, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Ty byly odmítnuty. O dva měsíce později zahájilo Rusko invazi na Ukrajinu.

4. Západní narativ vs. realistická interpretace

Mainstreamový narativ interpretuje invazi jako projev imperiální politiky Vladimíra Putina. Realisté, jako John Mearsheimer, však tvrdí, že šlo o předvídatelnou reakci velmoci na dlouhodobé porušování jejích bezpečnostních červených linií.

Abelow ve své knize netvrdí, že Rusko nenese odpovědnost. Tvrdí však, že konflikt je výsledkem interakce obou stran – a že západní politika ignorovala předvídatelné důsledky.

5. Přivedl Západ válku na Ukrajinu?

Tvrzení, že „Západ přivedl válku na Ukrajinu“, je provokativní, ale naprosto výstižné. Přesnější by bylo nicméně říci, že:

rozšiřování NATO bez vytvoření inkluzivního bezpečnostního systému zvýšilo napětí,

Minským dohodám chyběla politická vůle k realizaci,

vojenská integrace Ukrajiny do západních struktur probíhala i bez formálního členství,

ruské bezpečnostní obavy byly dlouhodobě odmítány jako irelevantní.

Z tohoto pohledu nebyla válka nevyhnutelná, ale stala se vysoce pravděpodobnou.

Závěr

Kritická analýza ukrajinské války neznamená obhajobu ruské agrese. Znamená však uznání, že bezpečnostní architektura Evropy po roce 1991 byla budována jednostranně bez zapojování Ruska.

Pokud má být nalezen trvalý mír, bude nutné překročit moralistní rámec „agresor vs. oběť“ a vrátit se k otázce, která stála na počátku: jak vytvořit evropský bezpečnostní systém, který nebude založen na porážce jedné strany, ale na vzájemně uznaných bezpečnostních garancích. A souběžně s tím nebude aplikována francouzská politika jaderného odstrašení.

Bez této reflexe hrozí, že se válka na Ukrajině nestane posledním konfliktem svého druhu, jak nám nyní ukazuje konflikt v Iránu.

Připomínáme si posledního prezidenta Československé socialistické republiky Václava Havla. Ten byl zvolen na společné schůzi obou komor tehdejšího Federálního shromáždění a to jednomyslně dne 29. 12. 1989.

Marek Benda jej bude řadit mezi antikomunisty. Ano, on by nikdy bustu Lenina do výkladu nedal. Ale Václav Havel je mužem činu. O tom mluví nejlépe jeho prezidentské rozkazy. Nemáme na mysli, že už jako český prezident si za náčelníka Generálního štábu vybral generála Nekvasila absolventa sovětské školy, ale jeho rozhodnutí z 29. 12. 1989. To prezidenta tří různých států, oceněného mnoha americkými doktoráty, přítele Billa Clintona, který je dnes znám z Epsteinovy složky, a příznivce humanitárního bombardování staví do trochu jiného světla, než nabízí M. Žantovský ve svých knihách.

Byl to V. Havel, kdo politickým rozhodnutím z 29. 12. 1989, kdy byl zvolen prezidentem Československé socialistické republiky a přísahal na socialistickou Ústavu, fakticky zachránil ve službě manželku dnešního prezidenta Petra Pavla, paní prezidentovou, soudružku Evu Pavlovou,  bývalého akvizičního náměstka Lubora Koudelku, kamaráda Pavlova velvyslance v Moskvě D. Koštovala, nebo generála Knížka, ředitele Vojenského historického ústavu. Ano, byl to disident Havel, kdo podepsal rozkaz prezidenta Československé socialistické republiky č. AS01/90 ze dne 29. prosince 1989 „Zmeny vo vojenskom školstve“. Tento rozkaz byl vydán krátce po sametové revoluci (a podepsán Václavem Havlem jako prezidentem)., kterým se 2. 1. 1990 změnil název VPA KGB, Vojenské pedagogické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě, na VVPŠ – Vysoká vojenská pedagogická škola. Tato škola nikdy nebyla vyjmenována v lustračním zákoně.   

Na Hradě sedí prezident Petr Pavel, bývalý předseda útvarové organizace KSČ, kterému radí absolventka Vojenské vysoké školy pedagogické. Pavel byl v roce 1989 aktivním členem KSČ. Z tehdejších platných Stanov KSČ se dozvídáme následující: Člen KSČ je povinen aktivně prosazovat politiku strany, hájit její vedoucí úlohu ve společnosti, bojovat proti antisocialistickým silám a nést osobní odpovědnost za plnění stranických úkolů. U předsedy místní organizace KSČ navíc byly následující povinnosti: 1) kádrová odpovědnost, 2) dohled nad loajalitou členů organizace, 3) aktivní účast na „třídním boji“ na místní úrovni. A Pavel tak skutečně jedná. 

Když dnes Petr Pithart chválí Petra Pavla jako „havlovský typ prezidenta“, chválí tím ve skutečnosti stejný model moci: morální rétoriku bez ochoty otevřít otázku osobní odpovědnosti. Lze tvrdit, že Petr Pithart (pozdější předseda vlády) ve své podstatě obhajuje řád a klid, hesla slíbená normalizátorem demokracie Petrem Pavlem. Jak pro Havla, stejně i pro Pavla je stabilita víc, než pravda, a to celé je pečlivě zabaleno do Pravdy a Lásky. Polistopadový vývoj je tak vlastně cestou od Husáka k Pavlovi. 

Petr Pavel odmítá a protahuje jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí, jako skutečný komunista, který jako zelinář vystaví Leninovu bustu, aniž přemýšlí o významech svých jednání. Dle platné Ústavy ČR prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády. To je celé. On však stále jedná jako normalizační komunistický kádr, kde o tom, kdo kde bude, rozhodují vedoucí představitelé strany posuzující kádrový profil obsazované osoby. Přece všechno souvisí se vším, jak dokazují Novinky.

Otázka dnes nestojí, kdo byl členem KSČ, ale kdo je ochoten připustit, že členství v KSČ bylo politickou volbou s konkrétními důsledky, včetně těch kariérních. Jako v případě Petra Pavla. Je ale možné, že tomu všemu bezmezně věřil, jako dnes lidé věří Novinkám, že červená kružnice je modrý čtvereček.  

Jak tedy dopadne jmenování Filipa Turka ministrem? Je dost dobře možné, že se Filip Turek přidá na stranu Marka Bendy, který zastává tvrdý a hodnotový antikomunismus. To by ale bylo v ostrém kontrastu s vystupováním Filipa Turka, který je spíše oportunní rebel bez historické návaznosti. Přidá se tedy Turek k Bendovi v pojmenování komunismu jako zločinného systému – nebo zůstane u pohodlné pózy „proti všem“, která se minulosti raději nedotýká? A nezpochybní tak podstatu demokracie v posledních více než 30 letech?

A je to tady. Po třiceti letech demokratického vývoje jsme dospěli k dokonalé symbióze: jeden agent zpravodajské služby (Petr Pavel Pávek) generálního štábu (GŠ), druhý agent z archivu StB (Andrej Babiš Bureš) - a oba teď v čele státu. První na Hradě, druhý ve Strakově akademii. Kdyby žil Švejk, možná by se smál: spolupráce zpravodajských služeb konečně nese ovoce. Národní zájem je přece nadstranický — i nadčasový.

Možná by bylo fér zavést nový ústavní pojem: ústavní agent. Vypadá to, že ústavní činitelé už z módy vyšli. Zní to přece moderněji, profesionálněji. „Pane ústavní agente, předávám vám pověření k sestavení vlády!“ – to by mělo grády.

A co kdyby do kabinetu přibrali ještě Karla Srbu? Vždyť by to krásně ladilo – stejná alma mater, stejné zpravodajské kořeny, jen se liší výsledkem trestního řízení. A co novinářka G. Slonková? Ta by mohla napsat investigativní román o tom, jak se zpravodajská kontinuita elegantně přelila z komunismu do demokracie – bez jediného výstřelu, zato s pěkným PR. Nebo bude mlčet?

ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) se tímto směrem nikdy moc nehrnul. Možná proto, že by musel vysvětlovat, jak se „mateřská služba“ z dob Varšavské smlouvy transformovala na „službu vlasti v NATO“. A to už je složitější příběh – možná až příliš postmoderní na to, aby se vyjímal v učebnicích dějepisu.

A kdy jmenovat novou vládu Andreje Babiše? Samozřejmě 17. listopadu v den Velké Listopadové Sametové Revoluce (VLSR). Symbolika by byla dokonalá: v den, kdy si připomínáme pád režimu, který agenty vychoval, by jeho absolventi převzali moc. Jen by to chtělo decentní slogan – třeba:

„Od StB k BIS – cesta národa k sebevědomí.“

A disidenti z Charty 77? Ti zřejmě nepočítali s tím, že jejich sen o svobodě vyústí v dokonalý recyklát minulosti. Ale co — možná je to jen další z českých tradic: dějiny se u nás neopakují jako tragédie ani jako fraška. Ony se prostě nepřestaly odehrávat.

Od svého založení v roce 1949 NATO nikdy nebylo o „sebeobraně svobodného světa“. Bylo to také o impériích, ilegálních válkách, koloniích, a jejich postupném rozkladu. Ačkoli dnešní mapa aliance vypadá impozantně – 32 členů a přes miliardu obyvatel – realita původní aliance byla ještě větší, jen jinak.

Zmenšování aliance (1949–1990)

Když NATO vzniklo, připojila se k němu nejen samotná Francie, Velká Británie či Nizozemsko, ale s nimi automaticky i jejich kolonie a závislá území. V praxi to znamenalo, že NATO v roce 1949 zahrnovalo části Afriky, Karibiku, Pacifiku i Asie. Francouzská severní Afrika, britské koloniální državy nebo nizozemská Indonésie se tak fakticky ocitly pod „atlantickým deštníkem“.

Jenže jak postupovala dekolonizace, aliance se zmenšovala. Maroko, Alžírsko, Ghana, Indie, Singapur – všude, kde padala vlajka impéria, NATO ztrácelo svůj teritoriální rozsah. V 60. a 70. letech 20. století tak aliance přišla o většinu svého „globálního“ dosahu a redukovala se de facto na Evropu a severní Ameriku.

Paradoxně tak v době vrcholu „studené války“ mohutnosti NATO územně ubývalo. Na konci 80. let minulého století sice aliance disponovala 16 členy, ale už zdaleka ne impérii, která kdysi garantovala.

Růst po roce 1999

Obrat přišel až po rozpadu Sovětského svazu a celého východního bloku. V roce 1999 vstoupilo do NATO Polsko, Česko a Maďarsko – první státy, které patřily do sféry vlivu Sovětského svazu. Následovala expanze na Balkán, do Pobaltí, a nakonec i do Skandinávie, s Finskem (2023) a Švédskem (2024). Počet členů se zdvojnásobil. NATO se stalo největší vojenskou aliancí v historii nejen svou silou, ale i geografickým rozsahem.

Nemůžeme se tedy divit dnešním obavám ze strany Ruska, které se musí cítit rozpínavostí NATO zcela jistě ohroženo. Ostatně všechny útoky na tento stát, případně Sovětský svaz, vždy přišly ze západu. Pokud pomineme šarvátky s Japonskem (Chalchyn gol) nebo Čínou (Ussuri), které měly jen lokální dosah. Navíc ujištění, že se po rozpadu Varšavské smlouvy nebude NATO rozšiřovat, vzalo za své. Zejména ve vztahu rozšiřování paktu směrem na východ.

Zatímco dříve se aliance „scvrkávala“ úměrně úpadku evropských impérií, po roce 1999 rostla díky připojování států, které kdysi patřily do jiné sféry vlivu. Tento růst není jen vojenský, ale i politický: rozšiřuje se definice „Západu“ a s ní i představa, že NATO je de facto civilizační projekt.

Války, které nebyly vyhrány

Na papíře jde o nejsilnější vojenský blok dějin. Přesto má NATO jednu velkou trhlinu: nikdy žádnou válku nevyhrálo jako aliance a často se spolupodílelo na ilegálních válkách.

V Koreji (1950–53) se účastnily členské státy, ale šlo o koalici pod vlajkou OSN, nikoli NATO.

Ve Vietnamu bojovaly Spojené stát – členský stát NATO.

V Afghánistánu (2001–21) se sice NATO poprvé formálně angažovalo, ale konečný výsledek byl odchod a posléze návrat Tálibánu.

V Iráku (2003) šlo o „koalici ochotných“, nikoli o alianci jako celek.

V Libyi (2011) NATO sice bombardovalo, ale nepřineslo stabilitu a zemi ponechalo v chaosu.

NATO tedy působí spíše jako politická značka legitimity než jako vojenský nástroj vítězství. Jednotlivé státy mohou v jeho rámci či vedle něj vesele válčit bez odpovědnosti, ale aliance jako celek se proměnila spíš v organizační rámec než v reálnou „armádu Západu“.

Kritický paradox

Z levicového pohledu je dnešní NATO paradoxní projekt. Přežilo dekolonizaci, i když bylo původně koloniální aliancí. Přežilo konec studené války, i když ztratilo původního nepřítele. A přežívá i vlastní vojenské neúspěchy, protože se opírá o hegemonii USA a politickou víru menších států, že členství poskytuje pojistku. Jenže ona pojistka je pouze na papíře a nikde není napsáno, že ostatní členské země přijdou té druhé na pomoc. Jako příklad nám může posloužit válka mezi dvěma zeměmi NATO, které mezi sebou vedly spor o Kypr (Turecko a Řecko). Přišel snad někdo jednomu nebo druhému na pomoc?

Aliance, která se nejprve zmenšovala s úpadkem impérií, dnes roste na troskách jiného impéria – sovětského. Přesto její vojenská bilance zůstává slabá. Nevyhrává války, pouze se jich „účastní“. To ale možná vystihuje i její skutečnou funkci: udržovat politickou jednotu Západu, nikoli vítězit na bojišti. Ostatně NATO mělo být rozpuštěno počátkem 90. let 20. století, když se rozpouštěla Varšavské smlouva. Vstup České republiky do paktu NATO byl ryze politický krok a nikdo se nikoho z občanů neptal v referendu, což byla zásadní chyba.

Když se dnes v českém veřejném prostoru mluví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, velmi často se se zdůrazňuje podobnost se současnou ruskou speciální vojenskou operací na Ukrajině (SVO).  Usilovně se hledají paralely a česká pravice ráda události líčí jako ukázku sovětského/ruského imperialismu. Historická fakta ovšem ukazují složitější obraz. Jistá paralela tady samozřejmě je. V obou případech vojenská akce vyjadřovala pocit ohrožení Sovětského svazu/Ruska ze strany západu a NATO. Tehdy šlo o reakci na rozmístění nových západních raket na území NSR a případná nová ohrožení z toho vyplývající.

Československo (ČSSR) v té době na svém území nemělo rozmístěné jednotky Sovětské armády a nebyly zde ani sklady ve kterých by bylo možné skladovat jaderné hlavice. V případě válečného konfliktu by spojenecká vojska musela překonat značné vzdálenosti, než by bylo možné poskytnout reálnou pomoc ČSLA a trvalo by velmi dlouho, než by byly doručeny jaderné hlavice pro její raketová vojska. V případě vojenských komplikací na území ČSSR by došlo k ohrožení křídel armád NDR a PLR a na jejich území rozmístěných jednotek Sovětské armády. ČSSR také přímo hraničila s územím SSSR a v případě jejího pádu by došlo k ohrožení jednotek Maďarska i Rumunska, případně poté i Bulharska.

Vedení tehdejšího prezidenta Antonína Novotného po celá 60. léta 20. století reagovalo na požadavek vybudovat chráněné sklady jaderných hlavic na našem území pomalu a liknavě. Neustále slibovalo, ale nekonalo. Tato situace byla z hlediska Varšavské smlouvy velmi problematická.

Podle některých studií tento problém byl považován za daleko zásadnější, než společenské změny, které nastaly po lednu 1968. U nového vedení strany a státu nebyla žádná chuť plnit požadavky velení Varšavské smlouvy a budování skladů nabíralo stále větší zpoždění.

Dnes už se nedozvíme, zda při plánování operace byl hlavní důraz položen na vojenské otázky, nebo na ohrožení společenského zřízení. Možná to byla kombinace obojího a narůstající neklid v československé společnosti umocnil obavy z vojenského ohrožení celé Varšavské smlouvy.

S oblibou se také řeší národnost velitelů operace a složení politického vedení SSSR. Osobně to vidím jako zástupný problém. Vzhledem k velikosti jednotlivých svazových republik, počtu obyvatel a hospodářské vyspělosti bylo logické, že většinu velitelského sboru tvořili důstojníci Ruské a Ukrajinské národnosti. Nebylo to zřejmě ale tak podstatné, jak se nám to jeví dnes.  Hranice mezi republikami byly stanoveny administrativně, ne vždy se kryly s hranicemi osídlení jednotlivých národností.

Důstojníci a straničtí funkcionáři byli často překládáni a plnili své úlohy bez ohledu na to, ze které svazové republiky pocházeli. Jistá paralela je tady i v současnosti. Vrchní velitel SVO je národností Rus a jeho rodina dodnes žije na území Ruské federace. Stejně tak je to u nově jmenovaného velitele letectva SVO. I on je národností Rus a narodil se v Brjanské oblasti RF.

Rozhodně bychom se měli vyvarovat zjednodušování a hledání jednoduchých paralel. Jak už jsem napsal, osobně vidím srovnání jenom v pocitu ohrožení a vytváření mezinárodního napětí. V každé době byly okolnosti trochu jiné, ale v obou případech následovala vojenská akce. V roce 1968 neskončila krveprolitím, a i západní státy reagovaly zdrženlivě. Vůdci západních zemí té doby si byli vědomi rizika, které by přinášel ozbrojený konflikt, a do situace v ČSSR nezasáhli a omezili se na slovní odsouzení invaze.

V roce 2022 narostlo západním vůdcům značně sebevědomí, měli velký pocit vojenské
a hospodářské převahy nad ruskou federací. Nakonec Ruská federace neměla a nemá vojenské zdroje, jakými disponoval SSSR v roce 1968. Nabyli tedy přesvědčení, že do konfliktu mohou zasáhnout a vhodnou kombinací vojenských a hospodářských nástrojů mohou tento konflikt i vyhrát a zásadním způsobem destabilizovat Ruskou federaci.

Ukázalo se, že jejich předchůdci byli mnohem prozíravější a lépe hodnotili důsledky svých činů. Jejich postoj se nám nemusí líbit. Určitě se najde mnoho lidí, kteří jej odsoudí. Mnoho lidí má potřebu modelovat, jaký by byl možný společenský vývoj, pokud by k operaci Dunaj nedošlo, nebo kdyby se západ zachoval jinak. Jsou to ale jen slova. Historie nezná kdyby.

Přiklad konfliktu na Ukrajině ukazuje, že škody a důsledky ponese Ukrajina po celé generace. Milióny lidí emigrovaly a mnoho z nich se už nikdy nevrátí. Statisíce lidí padlo nebo bylo zmrzačeno. Hospodářství je rozvráceno a bude trvat dlouhé roky, než se dá znovu do pořádku. Cena je obrovská. Přímo se nabízí myšlenky, zda nebylo v jednotlivých obdobích rozumnější zohlednit pocit ohrožení Ruské federace a zda se neměla hledat mírová řešení. Mír je totiž to nejcennější, co lidstvo může mít.

Pocit velikášství a nadřazenosti, přecenění vlastních schopností a ignorování pocitu ohrožení bezpečnosti u Ruské federace vede neočekávaným tragickým důsledkům. Cena, kterou platí Ukrajinci za tento zbytečný konflikt je dle mého názoru příliš vysoká.

Vlastně jsme měli velkou kliku, že vůdci západu v roce 1968 zachovali chladnou hlavu, neeskalovali konflikt a ukrajinské zkušenosti nás uchránili. Kdyby se zachovali jinak, možná by mnoho z nás tento článek dnes nečetlo. Dějiny jsou takové, jaké jsou a na tom nikdo nic nezmění. Co v nějaké době vypadá jako tragédie, se v jiné době může jevit v úplně jiném světle.