Ministerstvo zdravotnictví, jakožto správní úřad příslušný podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), rozhodlo o žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., v souladu s § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 20 odst. 4 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., takto:

Žádost Mgr. Jana Klána, (dále jen „žadatel“), ze dne 14. 6. 2023,  o poskytnutí  informací  dle zákona  č. 106/1999  Sb.  se  co  do  požadavku  na  poskytnutí  informace,  kdo  jmenovitě  zasedá  v pracovní skupině pro dostupnost léčivých přípravků

dle ustanovení § 15 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

částečně odmítá.

Odůvodnění

Dne 14. 6. 2023 podal žadatel žádost o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., jejímž prostřednictvím poptával následující sdělení:

1. Výše platu ministra zdravotnictví Válka, včetně jeho odměn.

2. Jakým způsobem jsou zásobeny lékárny v Rusku a Číně?

3. Kolikrát se sešla pracovní skupina pro dostupnost léčivých přípravků? Kdo v pracovní skupině jmenovitě zasedá?

4. Jaké jsou výstupy a efektivita pracovní skupiny?

Pokud jde o dotazy, 1) a 2) byla žádost v tomto rozsahu dle ustanovení § 14 odst. 5 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. odložena.

Pokud jde o tu část bodu 3), v němž bylo požadováno sdělení, kolikrát se sešla pracovní skupina pro dostupnost léčivých přípravků, lze konstatovat, že ke dni 21. 6. 2023 se uskutečnilo celkem 24 setkání této pracovní skupiny. K bodu 4) žádosti lze pak sdělit, že každý týden jsou zasílány výstupy lékárnám a všem lékařům s informací o aktuální dostupnosti jednotlivých skupin antibiotik, pročež ministerstvo považuje činnost pracovní skupiny za efektivní.

Pokud jde o dotaz na jmenný seznam členů pracovní skupiny, nezbylo ministerstvu než žádost v tomto rozsahu odmítnout.

Důvody jsou tyto:

Především je nutno zdůraznit, že předmětná pracovní skupina pro dostupnost léčivých přípravků (dále jen „pracovní skupina“) je obsazena dílem zaměstnanci ministerstva, resp. Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „SÚKL“), dílem externími členy, tedy osobami, jež nejsou zaměstnanci veřejné správy.

Tento fakt má dopad na způsob dalšího posouzení zpřístupnění / odepření požadovaných informací v podobě osobních údajů členů pracovní skupiny.

Pokud jde o externí členy pracovní skupiny:

Podle ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) platí, že   každý  má  právo  na   ochranu  před  neoprávněným   zasahováním   do  soukromého   a rodinného života a že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Podle ustanovení čl. 17 odst. 1 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny.

Podle ustanovení § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.

Podle ustanovení § 8a odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

V případě jmenného seznamu členů pracovní skupiny, tedy jmen a příjmení jejích členů se bez jakýchkoli pochyb jedná o osobní údaje ve smyslu ustanovení § 8a zákona č. 106/1999 Sb. vedoucí k přímé identifikaci těchto osob.

Ministerstvo je toho právního názoru, že tyto členy pracovní skupiny nelze subsumovat ani pod jednu z výše uvedených kategorií normovaných ustanovením § 8a odst. 2 zákona

č. 106/1999 Sb., jelikož tyto osoby nejsou osobami veřejně činnými (za veřejně činné osoby jsou považováni politici, nebo veřejně známé osobnosti /zpěváci, herci nebo sportovci, kteří se těší popularitě a všeobecné známosti ve společnosti/ - viz nález Ústavního soudu ze dne

15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03), nejsou veřejnými funkcionáři (nesplňují definiční kritéria pojmu veřejný funkcionář uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů), resp. zaměstnanci veřejné správy s ohledem na absenci pracovně-právního vztahu mezi nimi a ministerstvem, SÚKLem apod. (jak bylo uvedeno výše).

Identický názor zaujímá i recentní judikatura správních soudů (viz např. rozsudek Městského soud v Praze č. j. 6 A 146/2012-103 ze dne 30. 10. 2012, dle něhož „Ze znění § 152 odst. 2 a 3 správního řádu z roku 2004 vyplývá, že rozkladové komise jsou poradními orgány ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu. Rozkladové komise pouze předkládají návrhy rozhodnutí, přičemž těmito návrhy není ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu vázán. Jestliže tedy rozkladové komice plní úlohu poradního orgánu, nelze na její členy pohlížet jako na úřední osoby příslušného správního úřadu, které ve věci jednají a rozhodují. Na členy rozkladových komisí, kteří nejsou současně zaměstnanci ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu, není důvod pohlížet jako na veřejně činné osoby, funkcionáře či zaměstnance veřejné správy, neboť rozkladové komise o podaných rozkladech věcně nerozhodují a jejich návrhy nejsou závazné.“

Městský soud v Praze v rozhodnutí č. j. 6 A 146/2012-103 ze dne 30. 10. 2012 dále uvádí:

„U těch členů rozkladových komisí, kteří nejsou zaměstnanci Ministerstva financí, je třeba souhlasu s poskytnutím osobních údajů a neuplatní se tak výjimka dle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.“

Ministerstvo považuje za vhodné doplnit, že Městským soudem v Praze zmíněné ustanovení

§ 5 odst. 2 písm. f) dnes již derogovaného zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jehož aplikaci na osoby disponující členstvím v rozkladové komisi ministerstva, jež nejsou současně jeho zaměstnanci, soud vyloučil, je takřka identického znění jako ustanovení § 8a odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb.

V daném případě tak není  hypotéza  shora  citovaného  ustanovení  §  8a  odst.  2  zákona č. 106/1999  dle  právního  názoru  ministerstva  naplněna  a  jeho  aplikace  tak  nepřipadá  v úvahu.

Ministerstvo přitom dodává, že nedisponuje souhlasem dotčených osob s poskytnutím jejich osobních údajů třetí osobě.

Nadto s užitím argumentace a maiori ad minus (od většího k menšímu, tzn. platí-li něco pro významnější skutečnost, pak to jistě platí i pro skutečnost méně významnou), jestliže členům rozkladových komisí ministerstev, jež nejsou jejich zaměstnanci, nepřísluší dle judikatury postavení veřejně činných osob ani funkcionářů, to vše za situace, kdy rozkladová komise předkládá návrhy správních rozhodnutí, z nichž plynou účastníkům správních řízení práva    a povinnosti, jakkoli těmito návrhy není ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu vázán, platí takový názor bez jakýchkoli pochyb též na osoby jsoucí členy „pouhé“ pracovní skupiny, jejíž náplní je toliko poskytovat podklady poskytovatelům zdravotních služeb s informací o aktuální dostupnosti jednotlivých skupin antibiotik.

Poskytnutí jmenného seznamu osob zasedajících v pracovní skupině, jež nejsou zaměstnanci ministerstva, resp. SÚKLu, je tak na místě odepřít.

Pokud jde o členy pracovní skupiny, jež jsou současně zaměstnanci ministerstva, resp. SÚKL je na místě pro přehlednost shrnout (a dílem zopakovat) relevantní právní úpravu:

Podle ustanovení čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) platí, že   každý  má  právo  na   ochranu  před  neoprávněným   zasahováním   do  soukromého   a rodinného života a že každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Podle ustanovení čl. 17 odst. 1 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny.

Podle ustanovení § 8a odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.

Podle ustanovení § 8a odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.

Podle  ustanovení  čl.  4  odst.  1  Nařízení  se  osobními  údaji  rozumí  veškeré  informace  o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“); identifikovatelnou fyzickou osobou je fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby.

Podle čl. 6 odst. 1 písm. a) Nařízení je zpracování osobních údajů zákonné, pouze pokud subjekt údajů udělil souhlas se zpracováním svých osobních údajů pro jeden či více konkrétních účelů.

Podle § 5 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů platí, že správce je oprávněn zpracovávat osobní údaje, pokud je to nezbytné pro splnění: a) povinnosti, která je správci uložena právním předpisem, nebo b) úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je správce pověřen.

Lze  zopakovat,  že  v  případě  jmenného  seznamu  členů  pracovní  skupiny,  tedy  jmen   a příjmení jejích členů se bez jakýchkoli pochyb jedná o osobní údaje ve smyslu ustanovení

§ 8a zákona č. 106/1999 Sb. vedoucí k přímé identifikaci těchto osob.

Ministerstvo nedisponuje souhlasem dotčených osob s poskytnutím jejich osobních údajů třetí osobě.

Je tudíž zřejmé, že ve věci poskytnutí či odmítnutí poskytnutí jmenného seznamu členů pracovní skupiny dochází ke kolizi dvou ústavně zaručených práv, a to práva na přístup        k informacím podle čl. 17 odst. 1 Listiny a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí a před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním  údajů  o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny.

V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 1 As 66/2022, nelze ústavní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí a před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním údajů o své osobě generálně a abstraktně vyloučit žádným zákonem (tj. ani zákonem č. 106/1999 Sb., resp. jeho ustanovením § 8a odst. 2). V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu¹ je kolizi dvou ústavně zaručených práv nezbytné posoudit v rámci tzv. testu veřejného zájmu (testu proporcionality). Omezení  základních  práv a  svobod  je možné  pouze tehdy,  jedná-li  se  o zásah, který je pro dosažení sledovaného cíle vhodný, nezbytný a přiměřený. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1378/16, v každém jednotlivém případě střetu ústavně zaručených práv proto musejí soudy a jiné orgány veřejné moci zvážit význam a intenzitu dotčených práv.

V testu proporcionality ve věci poskytnutí či odmítnutí poskytnutí jmenného seznamu členů pracovní skupiny, potažmo osobních údajů jejích členů zaměstnaných v ministerstvu je třeba zhodnotit a odůvodnit, zda převažuje veřejný zájem na zpřístupnění těchto osobních údajů nebo naopak zájem na jejich ochraně. Nezbytnost provedení testu proporcionality v kontextu ochrany osobních údajů vyplývá také z judikatury Soudního dvora EU². Při jakémkoliv zveřejňování informací týkajících se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobních údajů je vždy třeba zvažovat i právo na ochranu soukromí dotčených  osob. Ministerstvo tedy v tomto případě zvažovalo, zda převažuje veřejný zájem na poskytnutí požadovaných informací nad nepříznivým následkem zásahu do soukromí dotčených osob v podobě zveřejnění těchto údajů (když dotčené osoby, poté co se na ně ministerstvo s žádostí o vyjádření k žádosti obrátilo, souhlas k poskytnutí takových informací ministerstvu neudělily), a to s ohledem na kritéria vhodnosti, nezbytnosti a přiměřenosti.

Předmětem kritéria  vhodnosti  je posouzení, zda  omezení možnosti  poskytnout  informaci  z důvodu ochrany osobních údajů skutečně umožňuje dosáhnout stanoveného cíle, tedy ochrany těchto údajů. S ohledem na skutečnost, že zásahem do práva na ochranu osobních údajů by bylo právě jejich poskytnutí žadateli, a tím i širší veřejnosti (srov. § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím), je nutné konstatovat, že jediným způsobem, který umožňuje ochraně soukromí a osobních údajů sloužit, je právě zachování jejich neposkytnutí.

1 např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13

2 srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2003. Rechnungshof (C-465/00) proti Österreichischer Rundfunk a dalším a Christa Neukomm (C-138/01) a Joseph Lauermann (C-139/01) proti Österreichischer Rundfunk

Předmětem kritéria nezbytnosti je posouzení existence šetrnějších a méně omezujících opatření, než je neposkytnutí požadované informace z důvodu ochrany osobních údajů. Ministerstvo konstatuje, že šetrnější či méně omezující opatření v této situaci z povahy věci neexistuje. Neposkytnutí požadované informace z důvodu ochrany osobních údajů je tedy jediným možným postupem v dané věci.

Z hlediska kritéria proporcionality (přiměřenosti) v užším slova smyslu vážilo ministerstvo jednotlivá ústavně zaručená práva, tedy právo na ochranu osobních údajů a právo na přístup k informacím.

Ministerstvo nenachází žádný legitimní a naléhavý důvod k prolomení ochrany osobních údajů (přičemž ani žadatel v žádosti žádný zvláštní důvod, kterým by byla v konkrétním případě odůvodněna preference práva na přístup k informacím před právem na ochranu osobních údajů, neuvádí.

Na místě je přihlédnout k tomu, že výsledkem činnosti předmětné pracovní skupiny není vznik, změna či zánik práv a povinností třetích osob (ani podklad pro rozhodnutí ministerstva v tomto směru), přičemž pracovní skupina toliko poskytuje informativní podklady poskytovatelům zdravotních služeb týkající se aktuální dostupnosti antibiotik. Pracovní skupina nepředkládá ani nezávazné návrhy rozhodnutí apod. (jako je tomu např. u členů rozkladové komise), posudky, analýzy či stanoviska, na jejichž základě by správní úřad rozhodoval. Nadto pracovní skupina není ministrem ani formálně zřízena (např. příkazem ministra), jde spíše o volné kolegium vedené snahou přispět k řešení aktuální nepříznivé situace. Ministerstvo si je rovněž vědomo toho, že aktuální vypjatá mediální situace a veřejné mínění by v případě poskytnutí osobních údajů členů pracovní skupiny mohlo mít za následek negativní reakci vůči členům pracovní skupiny, na které by tak mohlo být pohlíženo jako na viníky stavu nedostatku léčiv, ačkoli tato je způsobena držiteli rozhodnutí o registraci, kteří nedodávají léčivé přípravky na trh v České republice v množství a časových intervalech odpovídajících potřebám pacientů.

Poskytnutí osobních údajů členů pracovní skupiny by naproti tomu nikterak nezvýšilo transparentnost činnosti ministerstva ve věci řešení nedostatku léčivých přípravků a nelze si ani představit, že by jakkoli přispělo k diskusi o věcech veřejného zájmu. K tomu dostatečně přispívá již samotná informace o činnosti pracovní skupiny, přičemž ministerstvo nepovažuje poskytnutí  osobních údajů členů pracovní skupiny za opatření  potřebné,  natož  nezbytné   k naplnění jakéhokoli veřejného zájmu.

Na základě výše uvedeného a s důrazem na závěry, které ministerstvo učinilo v rámci posouzení jednotlivých kritérií testu proporcionality, dle jeho právního názoru jednoznačně převažuje právo dotčených osob na ochranu osobních údajů a soukromí před právem žadatele na svobodný přístup k informacím.

Závěrem lze v této souvislosti odkázat i na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů    č.  j.  SPR-5137/12  ze  dne  13.  11.  2013,  dle  kterého  „ani  právo  na  právo  na  přístup  k informacím není neomezené, i pokud by bylo možné považovat za zákonný podklad jednání účastníka řízení zákon č. 106/1999 Sb. a legitimním cílem jeho jednání by bylo výšení transparentnosti, resp. veřejná kontrola použitých veřejných prostředků, nelze zveřejnění osobních údajů žadatelů prostřednictvím internetu v rozsahu vymezeném ve výroku tohoto rozhodnutí považovat za přiměřené resp. nezbytné, neboť způsobuje nepřiměřený zásah do práva na ochranu soukromého a osobního života.“