Mgr. Jan Klán

Do médií před nedávnem unikla zpráva, že se armáda připravuje na cvičení s názvem: Odvodní řízení 2023. Nic proti tomu, když vrchním velitelem armády je soudruh generál pan Vajíčko, Pávek, zastánce a šiřitel ideologie havlismu - pavlismu. Návraty k době před více jak 20 lety opět přicházejí. Ta tam je profesionalizace armády. Všichni muži se v blízké budoucnosti mohou těšit, že se spolu uvidí u odvodové komise. Není to žádná legrace, jak pravil šéf generál Karel Řehka. K tomuto kroku je nutné sáhnout, kdyby nás nějaký ten diverzant překvapil. Nejedná se ale o západního, ale východního. Oním diverzantem nemusí být Rusko, ale třeba Polsko, které má největší armádu v Evropě. Nejvíce válek jsme totiž vedli právě s tímto sousedem. Inu časy se mění, ale klasika zůstává.

Všude se hrozí možným konfliktem NATO s Ruskem. Naše armádní špičky v čele s krvavou Jane se už těší, jak pojedou bojovat na Ukrajinu, kde se prý bojuje za naše hodnoty, respektive hodnoty pětipsí vlády. Tedy korupci, privatizaci a jiné vymoženosti současného neoliberalismu praktikovaném agenturou pravdy a lásky. Vojáci, kteří se později mohou rekrutovat do bojové připravenosti hájit a bránit naši vlast si jistě zazpívají i nějakou tu píseň: červený šátečku kolem se toč, kolem se toč, kolem se toč, my jedeme na Rusa a nevíme proč. Známá to píseň z filmu o dobrém vojáku Švejkovi. Jsme přeci národ Švejků, ne?

Jistá je jen jedna věc. Pokud bude skutečně obnovena branná povinnost, tak vojáci, kteří půjdou k výcviku, nebudou bránit naši vlast, ani náš kapitál. Budou chránit cizí zájem, těch vlastníků kapitálu, kteří vlastní více jak 1/3 našeho průmyslu. Takže nač provádět případnou mobilizaci, kterou si současná mladá generace zaměňuje s rozdáváním mobilních telefonů? Nebo se snad už mnozí z těch, co vzývají ideologii pravdy a lásky těší na to, jak si skutečně proti někomu zastřílí? Ono to ale bude úplně jiné, než v počítačových hrách, kde se rovněž točí velká kola kapitálu.

Již více než 20 let stanoví § 9 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, že: „(1) Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení. (2) Ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků České republiky o společné obraně proti napadení. (3) Další úkoly armády, Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže jsou stanoveny v části třetí, čtvrté a páté.“ Podle právních zvyklostí pořadí odstavců určuje také prioritu úkolů. Je na politických stranách, které byly u moci a které byly odpovědné za výstavbu ozbrojených sil od roku 1993 (KDÚ-ČSL, ČSSD, US-DEU, ODS, ANO a opět ODS), aby vysvětlily, že Česko se ubrání jen těžko. Zejména je třeba se ptát, proč předsedové Výboru pro obranu a jejich podvýborů tak dlouho o situaci mlčeli. Nebo je Ministerstvo obrany podvedlo? Podvedlo i vrchního velitele ozbrojených sil ČR? Obžaloba předložená náčelníkem českého hlavního štábu je jasná: musíme se připravit na válku! Mír je totiž nuda…

Právě proto si armáda nyní usmyslela, že je nutný návrat k zavedení odvodů a možná i povinné vojenské služby. Některým mladým chlapcům by to jistě prospělo. I já jsem dvakrát odvod absolvoval a posléze byla povinná vojna zrušena a nahrazena profesionální. Vše má ale svá úskalí: kde se budou odvody konat? Kde budou posléze mobilizovaní vojáci lokalizováni, když mnohá kasárna byla zničena a privatizována ve jménu pravdy a lásky, která měla zvítězit nad lží a nenávistí?

Pokud by už k povolávání záloh došlo, ať už z důvodu napadení republiky nebo z důvodu rozhodnutí válkychtivých politiků, měl by stát udělat vše pro to, aby povolance připravil na nasazení. Jak ukazuje zkušenost z ukrajinské války, o jejich přežití rozhodne mimo jiné také stupeň vycvičení a vybavení. Měli bychom politikům klást otázky, s čím budou mobilizovaní mladí muži a ženy vystrojeni a vyzbrojeni, je pro ně někde dostatek zásob výstroje
a výzbroje? Pro kolik povolaných osob takovéto zásoby máme. Kde se bude provádět jejich výcvik a kým? Máme dostatek výcvikových zařízení a schopných instruktorů? Vše bylo v minulosti zredukováno na potřeby malé profesionální armády. Výcvikové prostory redukovány, zásoby rozprodány. Nebo přesněji rozkradeny. Tyto otázky nikdo nepokládá a jen se vyvolává hysterie mezi lidmi. Dokonce bych si dovolil tipnout, že se při nácviku zjistí závažné nedostatky a budou následovat další „urgentní“ nákupy a drahá organizační opatření bez výběrových řízení.

Budou ti, kdo válku nechtějí nazýváni dezoláty nebo chcimíry? Mírová aktivita je nejdůležitější, dokonce je důležitější, než řinčení zbraněmi, tak jak to předvádí naše krvelačná vláda v zajetí závazků spojenců NATO utratit 2% HDP za každou cenu. I za cenu tunelů na obraně, korupci, hodnoty, pro které chtějí zneužít mladou generaci, která jim vše „zobe“ z ruky v rámci pravdy a lásky, ideálů Václava Havla. Možná bychom se asi divili, kolik branců by bylo vůbec použitelných k obraně naší vlasti. Například zkušenosti z USA naznačují, že až 1/3 branců je nějakým způsobem zdravotně indisponována a tedy nepoužitelná.

Na závěr je nutné zmínit jednu skutečnost. I když jsme členy NATO, tak nám v případě napadení (ať už kýmkoliv) na pomoc nemusí přijít nikdo ze spojenců v tomto paktu. Jak je to možné? Vše je napsáno v článku 5 Washingtonské smlouvy – musíme být schopni se o sebe postarat sami. NATO totiž není Varšavská smlouva. Žádný automat na pomoc totiž neexistuje. Klidně se na nás naši spojenci v NATO vykašlou, když se jim to bude hodit. Jako příklad nám může posloužit vztah Řecka a Turecka. Ačkoliv obě země jsou členy NATO, tak spolu válčily o Kypr. Z toho plyne, že nás nemusí nutně napadnout Rusko, které by nejdříve muselo překonat celou Ukrajinu a Slovensko. Požadavky může dříve nebo později klidně vznést Polsko ohledně Těšínska. Podobně jako v minulosti. Konflikt mezi dvěma zeměmi NATO je totiž možný, nikoliv nemožný.