Mgr. Jan Klán

Emmanuel Todd: Začala třetí světová válka

GRAND ENTRETIEN - Kromě vojenské konfrontace mezi Ruskem a Ukrajinou trvá antropolog na ideologickém a kulturním rozměru této války a na protikladu mezi liberálním Západem a zbytkem světa, který přijal konzervativní a autoritářskou vizi. Nejvíce izolovaní podle něj nejsou ti, o kterých se má za to, že jsou.

Emmanuel Todd je antropolog, historik, esejista, futurista a autor mnoha knih. Některé z nich, například "La Chute finale", "L'Illusion économique" nebo "Après l'empire", se staly klasikou společenských věd. Jeho poslední kniha "Třetí světová válka začala" vyšla v roce 2022 v Japonsku a prodalo se jí 100 000 výtisků.

Emmanuel Todd, pro někoho skandální myslitel, pro jiné vizionářský intelektuál, podle vlastních slov "ničitel rebelů", nenechá nikoho lhostejným. Autor knihy Konečný pád, který již v roce 1976 předpověděl rozpad Sovětského svazu, zůstává ve Francii v otázce války na Ukrajině diskrétní. Až dosud si antropolog většinu svých intervencí na toto téma vyhrazoval pro japonskou veřejnost, v Archipelagu dokonce publikoval esej s provokativním názvem: La Troisième Guerre mondiale a déjà commencé (Třetí světová válka již začala). Pro deník Le Figaro svou obrazoboreckou tezi upřesňuje. Připomíná, že zatímco Ukrajina se brání vojensky, Rusko nebylo rozdrceno ekonomicky. Dvojí překvapení, které podle něj činí výsledek konfliktu nejistým.

LE FIGARO. - Proč vychází kniha o válce na Ukrajině v Japonsku a ne ve Francii?

Emmanuel TODD. - Japonci jsou stejně protiruští jako Evropané. Ale jsou od konfliktu geograficky vzdáleni, takže nemají skutečný pocit naléhavosti, nemají k Ukrajině náš citový vztah. A tam nemám vůbec stejný status. Tady mám absurdní pověst "ničitele rebelů", zatímco v Japonsku jsem respektovaný antropolog, historik a geopolitik, který vystupuje ve všech významných novinách a časopisech a jehož knihy vycházejí. Mohu se tam vyjadřovat v klidné atmosféře, což jsem učinil nejprve v časopisech a poté vydáním této knihy, která je souborem rozhovorů. Tato kniha se jmenuje Třetí světová válka, už začala a do dnes se jí prodalo 100 000 výtisků.

Proč tento název?

Protože to je realita, třetí světová válka začala. Je pravda, že začala "v malém" a se dvěma překvapeními. Šli jsme do této války s představou, že ruská armáda je velmi silná a její ekonomika velmi slabá. Mysleli jsme si, že Ukrajina bude rozdrcena vojensky a že Rusko bude Západem rozdrceno ekonomicky. Stal se však pravý opak. Ukrajina nebyla rozdrcena vojensky, i když v té době ztratila 16 % svého území; Rusko nebylo rozdrceno ekonomicky. V době, kdy o tom hovořím, rubl vzrostl o 8 % vůči dolaru a o 18 % vůči euru ode dne před začátkem války.

Došlo tedy k určitému nedorozumění. Je však zřejmé, že konflikt se tím, že se z omezené územní války stal globální ekonomickou konfrontací mezi celým Západem na jedné straně a Ruskem podporovaným Čínou na straně druhé, stal válkou světovou. I když vojenské násilí je ve srovnání s předchozími světovými válkami na nízké úrovni.

Nepřeháníte? Západ se přímo vojensky neangažuje...

Stejně dodáváme zbraně. Zabíjíme Rusy, i když se sami nevystavujeme. Ale zůstává pravdou, že my Evropané se angažujeme hlavně ekonomicky. Svůj skutečný vstup do války pociťujeme prostřednictvím inflace a nedostatku.

Putin udělal na začátku velkou chybu, která má nesmírný společensko-historický význam. Ti, kdo se Ukrajinou zabývali v předvečer války, ji neviděli jako rodící se demokracii, ale jako rozpadající se společnost a vznikající zhroucený stát. Přemýšleli, zda Ukrajina od získání nezávislosti ztratila 10 nebo 15 milionů lidí. To se nedá říci, protože Ukrajina od roku 2001 neprováděla sčítání lidu, což je klasickým znakem společnosti, která se bojí reality. Myslím, že Kreml kalkuloval s tím, že se tato rozpadající se společnost při prvním šoku zhroutí, nebo dokonce řekne "vítej, matičko" svaté Rusko. Ale naopak se ukázalo, že rozkládající se společnost, pokud je živena vnějšími finančními a vojenskými zdroji, může ve válce najít nový druh rovnováhy, a dokonce i horizont, naději. To Rusové nemohli předvídat. To nemohl nikdo.

Nepodcenili však Rusové navzdory skutečnému stavu rozkladu společnosti sílu ukrajinského národního cítění, a dokonce i sílu evropského pocitu podpory Ukrajiny? A nepodceňujete to vy osobně?

Nevím. Pracuji na tom, ale jako výzkumník, to znamená přiznat, že jsou věci, které nevíme. A pro mě je kupodivu jednou z oblastí, o které mám příliš málo informací, abych mohl rozhodnout, Ukrajina. Na základě starých údajů bych vám mohl říct, že rodinný systém Maloruska byl nukleární, více individualistický než velkoruský systém, který byl více komunitární, kolektivistický. To vám mohu říci, ale co se stalo s Ukrajinou, s masivními pohyby obyvatelstva, samovýběrem určitých sociálních typů setrváním na místě nebo emigrací před válkou a během ní, to vám říci nemohu, to v tuto chvíli nevíme.

Jedním z paradoxů, kterým čelím, je, že Rusko pro mě nepředstavuje problém z hlediska porozumění. Právě v tom se nejvíce vymykám svému západnímu prostředí. Chápu emoce každého člověka a je pro mě obtížné mluvit jako chladný historik. Ale když si vzpomeneme na Julia Caesara, jak zavřel Vercingetorixe v Alesii a pak ho odvezl do Říma, aby oslavil svůj triumf, nepřemýšlíme o tom, zda byli Římané zlí, nebo zda měli nedostatek hodnot. Dnes v emocích, naladěných na vlastní zemi, vidím vstup ruské armády na ukrajinské území, bombardování a mrtvé, ničení energetické infrastruktury, Ukrajince mrznoucí celou zimu. Ale pro mě se Putinovo a ruské chování dá číst jinak, a řeknu vám jak.

Na úvod musím přiznat, že mě začátek války zaskočil, nevěřil jsem v něj. Dnes sdílím analýzu amerického "realistického" geopolitika Johna Mearsheimera. Ten vyslovil následující postřeh: Řekl nám, že Ukrajina, jejíž armádu minimálně od roku 2014 ovládají vojáci NATO (američtí, britští a polští), je tedy de facto členem NATO a že Rusové oznámili, že nikdy nebudou tolerovat Ukrajinu jako člena NATO. Tito Rusové tedy (jak nám řekl Putin den před útokem) vedou válku ze svého obranného a preventivního hlediska. Mearsheimer dodal, že bychom neměli důvod radovat se z případných ruských potíží, protože jelikož se pro ně jedná o existenční otázku, čím tvrdší by to bylo, tím silněji by udeřili. Tato analýza se zdá být pravdivá. Já bych k Mearsheimerově analýze přidal doplněk a kritiku.

Které?

Pro pořádek: když říká, že Ukrajina byla de facto členem NATO, nejde dost daleko. Německo a Francie se staly menšími partnery v NATO a nevěděly, co se na Ukrajině vojensky děje. Francouzská a německá naivita byla kritizována, protože naše vlády nevěřily v možnost ruské invaze. Nevěděly však, že Američané, Britové a Poláci mohou umožnit, aby se Ukrajina dostala do pozice, v níž by mohla vést rozšířenou válku. Základní osu NATO nyní tvoří Washington-Londýn-Varšava-Kyjev.

Nyní kritika: Mearsheimer jako správný Američan přeceňuje svou zemi. Domnívá se, že pokud je pro Rusy válka na Ukrajině existenční, pro Američany je to v podstatě jen další mocenská "hra". Po Vietnamu, Iráku a Afghánistánu jeden větší či menší debakl.....

Na čem záleží? Základní axiom americké geopolitiky zní: "Můžeme si dělat, co chceme, protože jsme v bezpečí, daleko, mezi dvěma oceány, nikdy se nám nic nestane. Americe by se nic existenčně nestalo. Tento nedostatek analýzy vede Bidena k bezhlavému spěchu. Amerika je křehká. Odpor ruské ekonomiky tlačí americký imperiální systém k propasti. Nikdo nepředpokládal, že ruská ekonomika obstojí proti "ekonomické síle" NATO. Domnívám se, že to nepředpokládali ani sami Rusové.

Pokud by ruská ekonomika donekonečna odolávala sankcím a podařilo by se jí vyčerpat evropskou ekonomiku, zatímco ona sama by s podporou Číny přežila, zhroutila by se měnová a finanční kontrola USA nad světem a s ní i schopnost USA financovat svůj obrovský obchodní deficit zbytečně. Tato válka se tak pro USA stala existenční. Nemohou se z konfliktu stáhnout stejně jako Rusko, nemohou ho nechat plavat. Proto se nyní nacházíme ve válce bez konce, v konfrontaci, jejímž výsledkem musí být kolaps jedné nebo druhé strany. Číňané, Indové a Saúdové se mimo jiné škodolibě radují.

Ruská armáda se však stále zdá být ve velmi špatné pozici. Někteří lidé jdou tak daleko, že předpovídají zhroucení režimu, nevěříte tomu?

Ne, zpočátku se podle všeho v Rusku projevovalo váhání, pocit, že bylo zneužito, že nebylo varováno. Ale teď jsou Rusové ve válce vyrovnaní a Putin těží z něčeho, o čem my nemáme ani tušení, a to, že rok 2000, Putinova léta, byla pro Rusy léty návratu k rovnováze, návratu k normálnímu životu. Myslím, že Macron bude pro Francouze představovat pravý opak, objevení nepředvídatelného a nebezpečného světa, shledání se strachem. Devadesátá léta byla pro Rusko obdobím nebývalého utrpení. Rok 2000 byl návratem k normálu, a to nejen z hlediska životní úrovně: viděli jsme, jak prudce klesá počet sebevražd a vražd, a především můj oblíbený ukazatel, kojenecká úmrtnost, která se snížila a dokonce klesla pod americkou úroveň.

V myslích Rusů Putin ztělesňuje (v silném, kristovském smyslu) tuto stabilitu. A v podstatě obyčejní Rusové věří, stejně jako jejich prezident, že vedou obrannou válku. Jsou si vědomi toho, že na začátku udělali chyby, ale jejich dobrá ekonomická příprava zvýšila jejich sebevědomí, a to nikoli tváří v tvář Ukrajině (odpor Ukrajinců je pro ně interpretovatelný, jsou stateční jako Rusové, nikdy by Zápaďané tak dobře nebojovali!), ale tváří v tvář tomu, co nazývají "kolektivním Západem", neboli "USA a jejich vazaly". Skutečnou prioritou ruského režimu není vojenské vítězství na zemi, jde o to, aby neztratil sociální stabilitu získanou za posledních 20 let.

Proto vedou tuto válku "v zájmu ekonomiky", zejména ekonomiky lidí. Protože Rusko má stále demografický problém, s porodností 1,5 dítěte na ženu. Za pět let budou mít prázdné věkové skupiny. Podle mého názoru musí do pěti let válku vyhrát, nebo ji prohrát. Normální doba trvání světové války. Takže tuto válku vedou na poli ekonomiky, obnovují částečnou válečnou ekonomiku, ale chtějí si zachovat muže. To je smysl stažení z Chersonu, po těch z Charkovské a Kyjevské oblasti. Počítáme kilometry čtvereční, které Ukrajinci zabrali, ale Rusové čekají na pád evropských ekonomik. Jsme jejich hlavní frontou. Mohu se samozřejmě mýlit, ale žiji s představou, že chování Rusů je čitelné, protože je racionální a tvrdé. Neznámé jsou jinde.

Vysvětlujete, že Rusové tento konflikt vnímají jako "obrannou válku", ale nikdo se nepokusil Rusko napadnout a NATO dnes díky válce nikdy nemělo na východě takový vliv, protože se k němu chtějí připojit pobaltské země.

Abych odpověděl na vaši otázku, navrhuji psychogeografické cvičení, které lze provést pomocí zvětšení. Podíváme-li se na mapu Ukrajiny, uvidíme vstup ruských vojsk ze severu, východu, jihu... A tam skutečně máme vizi ruské invaze, jiné slovo neexistuje. Ale když si to přiblížíme, k vnímání světa, řekněme k Washingtonu, vidíme, že se na bojiště sbíhají zbraně a rakety NATO z velké dálky, pohyb zbraní, který začal ještě před válkou. Bachmut je vzdálen 8400 kilometrů od Washingtonu, ale 130 kilometrů od ruských hranic. Prosté čtení mapy světa myslím umožňuje uvažovat o hypotéze: "Ano, z ruského pohledu se musí jednat o obrannou válku." V tomto případě se jedná o obrannou válku.

Podle vašeho názoru lze vstup Ruska do války vysvětlit také relativním úpadkem Spojených států...

V knize Po impériu, vydané v roce 2002, jsem hovořil o dlouhodobém úpadku Spojených států a návratu ruské moci. Od roku 2002 zažila Amerika řadu neúspěchů a ústupů. Spojené státy napadly Irák, ale odešly a zanechaly Írán jako hlavního hráče na Blízkém východě. Utekly z Afghánistánu. Satelitizace Ukrajiny Evropou a Spojenými státy nepředstavovala zvýšení dynamiky Západu, ale vyčerpání vlny spuštěné kolem roku 1990, kterou přenášel protiruský odpor Poláků a Baltů. V tomto kontextu amerického odporu se Rusové rozhodli Ukrajinu dostat na kolena, protože cítili, že k tomu konečně mají technické prostředky.

Právě jsem četl knihu S. Džajšankara, indického ministra zahraničí (The India Way), vydanou těsně před válkou, která vidí americkou slabost, který ví, že konfrontace mezi Čínou a Spojenými státy nepřinese vítěze, ale dá prostor zemi, jako je Indie, a mnoha dalším. Já bych dodal: ale ne Evropanům. Všude vidíme oslabování Spojených států, ale ne v Evropě a Japonsku, protože jedním z důsledků smršťování imperiálního systému je, že Spojené státy posilují své pozice ve svých původních protektorátech.

Pokud si přečtete knihu Brzezińského (Velká šachovnice), zjistíte, že americké impérium vzniklo na konci druhé světové války dobytím Německa a Japonska, které jsou dodnes protektoráty. Jak se americký systém zmenšuje, zatěžuje stále více místní elity protektorátů (a sem řadím celou Evropu). První, kdo ztratí veškerou národní autonomii, budou (nebo už jsou) Angličané a Australané. Internet vyvolal v anglosféře lidskou interakci se Spojenými státy takové intenzity, že jejich akademické, mediální a umělecké elity jsou takříkajíc anektovány. Na evropském kontinentu jsme do jisté míry chráněni svými národními jazyky, ale úbytek naší autonomie je značný a rychlý. Vzpomeňme na válku v Iráku, kdy Chirac, Schröder a Putin uspořádali společné tiskové konference proti válce.

Mnozí pozorovatelé poukazují na to, že Rusko má HDP Španělska, nepřeceňujete jeho ekonomickou sílu a schopnost vzdorovat?

Válka se stává zkouškou politické ekonomie, je to velký ukazatel. HDP Ruska a Běloruska je 3,3 % HDP Západu (USA, anglosféra, Evropa, Japonsko, Jižní Korea), tedy prakticky nic. Člověk se diví, jak se s tímto zanedbatelným HDP může vyrovnat a pokračovat ve výrobě raket. Důvodem je, že HDP je fiktivní měřítko výroby. Pokud z HDP USA odečtete polovinu jejich předražených výdajů na zdravotní péči, dále "bohatství vyprodukované" činností jejich právníků, pak nejlépe zásobené věznice na světě, pak celou ekonomiku špatně definovaných služeb včetně "produkce" jejich 15-20 000 ekonomů s průměrným platem 120 000 dolarů, zjistíte, že značná část tohoto HDP je vodní pára. Válka nás vrací ke skutečné ekonomice, umožňuje nám pochopit, jaké je skutečné bohatství národů, výrobní kapacita, a tedy i schopnost válčit. Vrátíme-li se k materiálním veličinám, vidíme ruskou ekonomiku. V roce 2014 jsme zavedli první velké sankce proti Rusku, ale to pak zvyšuje produkci pšenice ze 40 milionů tun na 90 milionů tun v roce 2020. Zatímco v USA díky neoliberalismu klesla produkce pšenice mezi lety 1980 a 2020 z 80 na 40 milionů tun. Rusko se také stalo největším vývozcem jaderných elektráren. V roce 2007 Američané vysvětlovali, že jejich strategický protivník je v takovém jaderném rozkladu, že USA budou mít brzy možnost prvního úderu na nereagující Rusko. Dnes mají Rusové jadernou převahu díky svým hypersonickým raketám.

Rusko má skutečnou schopnost přizpůsobit se. Když se lidé chtějí vysmívat centralizovaným ekonomikám, zdůrazňují jejich rigiditu, a když chválí kapitalismus, vyzdvihují jeho flexibilitu. To je pravda. K tomu, aby byla ekonomika pružná, potřebujete trh, finanční a měnové mechanismy. Ale především potřebujete pracující obyvatelstvo, které ví, jak věci dělat. Spojené státy mají nyní více než dvakrát více obyvatel než Rusko (ve studentských věkových skupinách 2,2krát). Avšak při srovnatelných kohortních poměrech mladých lidí na vysokých školách studuje v USA 7 % inženýrství, zatímco v Rusku je to 25 %. To znamená, že při 2,2krát menším počtu studujících Rusové produkují o 30 % více inženýrů. Spojené státy tento rozdíl vyplňují zahraničními studenty, ale jsou to především Indové a ještě více Číňané. Tento náhradní zdroj není zajištěn a již se zmenšuje. To je základní dilema americké ekonomiky: čínské konkurenci může čelit pouze dovozem čínské kvalifikované pracovní síly. Zde navrhuji koncept ekonomické rovnováhy. Ruská ekonomika naproti tomu přijala pravidla trhu (je dokonce Putinovou posedlostí je zachovat), ovšem s velmi velkou rolí státu, ale svou flexibilitu odvozuje také od přípravy inženýrů, kteří umožňují průmyslové a vojenské adaptace.

Mnozí pozorovatelé se naopak domnívají, že Vladimir Putin profituje z prodeje surovin, aniž by rozvíjel svou ekonomiku...

Kdyby tomu tak bylo, k válce by nedošlo. Jednou z věcí, která je na tomto konfliktu tak nápadná a která ho činí tak nejistým, je to, že se v něm (stejně jako ve všech moderních válkách) objevuje otázka rovnováhy mezi vyspělou technologií a masovou výrobou. Není pochyb o tom, že Spojené státy disponují jedněmi z nejvyspělejších vojenských technologií, které někdy rozhodovaly o ukrajinských vojenských úspěších.

Ale když se dostanete do dlouhodobého horizontu, do opotřebovávací války, nejen pokud jde o lidské zdroje, ale také o zdroje materiální, schopnost pokračovat závisí na průmyslu výroby zbraní nižší třídy. A zjistíme, že se nám znovu oknem vrací otázka globalizace a základní problém Západu: delokalizovali jsme tak velkou část našich průmyslových aktivit, že nevíme, zda naše válečná výroba dokáže držet krok. Problém je přiznán. CNN, New York Times a Pentagon si kladou otázku, zda bude Amerika schopna znovu spustit výrobní linky na ten či onen typ raket. Není však také jasné, zda Rusové dokáží udržet tempo takového konfliktu. Výsledek a řešení války bude záviset na schopnosti obou systémů vyrábět zbraně.

Podle vás je tato válka nejen vojenská a ekonomická, ale také ideologická a kulturní...

Mluvím zde především jako antropolog. V Rusku existovaly kompaktnější, komunitní rodinné struktury, z nichž některé hodnoty přežily. Existuje ruské vlastenecké cítění, o kterém my tady nemáme ani ponětí, živené podvědomím rodinného národa. Rusko mělo patrilineární rodinné uspořádání, tj. takové, v němž ústřední roli hrají muži, a nemůže se držet všech západních neofeministických, LGBT, transgenderových inovací...

Když vidíme, že ruská Duma přijímá ještě represivnější zákony o "LGBT propagandě", cítíme se nadřazeni. To cítím i já jako obyčejný Zápaďan. Ale z geopolitického hlediska, pokud uvažujeme v kategoriích měkké síly, je to chyba. Na 75 % planety bylo příbuzenské uspořádání patrilineární a je cítit silné pochopení pro ruské postoje. Pro kolektivní nezápadní obyvatelstvo Rusko prosazuje uklidňující morální konzervatismus. Latinská Amerika je zde však na straně Západu.

Když se zabýváme geopolitikou, zajímá nás mnoho oblastí: energetické a vojenské mocenské vztahy, zbrojní výroba (což se týká průmyslových mocenských vztahů). Existuje však také ideologická a kulturní rovnováha moci, kterou Američané nazývají "měkká moc". SSSR měl určitou formu měkké síly, komunismus, který ovlivnil část Itálie, Číňany, Vietnamce, Srby, francouzské dělníky... A to je také důvod, proč je třeba se zabývat měkkou silou. Ale komunismus byl v podstatě pro svůj ateismus odporný celému muslimskému světu a v Indii, mimo Západní Bengálsko a Kéralu, ničím zvláštním neinspiroval. Dnes však Rusko, které se znovu postavilo do role archetypální velmoci, nejen antikoloniální, ale také patrilineární a konzervativní v tradičních mravech, může oslovit mnohem více. Američané se nyní cítí být zrazeni Saúdskou Arábií, která odmítá navzdory energetické krizi způsobené válkou zvýšit těžbu ropy a fakticky se staví na stranu Rusů: částečně samozřejmě z ropných zájmů. Je však zřejmé, že Putinovo Rusko, nyní morálně konzervativní, začalo sympatizovat se Saúdy, kteří mají jistě trochu potíže s americkými debatami o přístupu transsexuálních žen (při početí definovaných jako muži) na toalety.

Západní noviny jsou tragicky směšné, stále opakují: "Rusko je izolované, Rusko je izolované". Ale když se podíváte na hlasování OSN, vidíte, že 75 % světa se neřídí Západem, který pak vypadá velmi malý. Jste-li antropolog, můžete si vysvětlit mapu zemí, které časopis The Economist klasifikuje jako země s dobrou úrovní demokracie (tj. anglosféra, Evropa atd.), na jedné straně a autoritářských zemí na straně druhé, které se táhnou od Afriky až po Čínu a protínají arabský svět a Rusko. Pro antropologa je to banální mapa. Na "západní" periferii se nacházejí země s nukleární rodinnou strukturou a bilaterálními příbuzenskými systémy, tj. kde jsou mužští a ženští příbuzní rovnocenní při určování sociálního statusu dítěte. A ve středu, s převážnou částí afroeurasijské masy, najdeme komunitní a patrilineární rodinné organizace. Vidíme tedy, že tento konflikt, který naše média popisují jako konflikt politických hodnot, je na hlubší úrovni konfliktem antropologických hodnot. Právě tato neznalost a hloubka činí tuto konfrontaci nebezpečnou.

Z francouzského originálu přeložil: Jan Klán

Odkaz na originální článek: https://www.lefigaro.fr/vox/monde/emmanuel-todd-la-troisieme-guerre-mondiale-a-commence-20230112

Obrázek: Pixabay