Ať vlajky vlají!
Téměř na každém kroku můžeme vidět státní symbol Ukrajiny – modrožlutou vlajku. Prý z důvodu solidarity s národem těžce zkoušeným moskaly. Na státních budovách, školách, hradech i zámcích, všude vlaje ukrajinská vlajka už přes měsíc. I obce, které měly své účty u ruské státní banky Sberbank vyvěsily také ukrajinskou vlajku. Jsou bez peněz, ale prapor vlaje. To jsou paradoxy.
Ten, kdo si vloží naši státní vlajku na svůj profil na sociální síti jako Facebook, je dnes mnohdy považován za odpůrce chocholů, tedy Prorusa. Přitom tam tento místní nacionalista měl vlajku dávno před začátkem války. Symboly české státnosti jsou vnímány jako zavrženíhodné v kontrastu se zkoušenou Ukrajinou. Copak jsme už zapomněli, že Masaryk byl národní socialista?
Lid by se možná chtěl zbavit prezidenta Zemana, ale ze zdí školních tříd jsou odstraňovány jeho portréty jako Promoskala. To jsou paradoxy. Ale musí tam ta podobizna viset? Je to vlastně jen zvyk. V dobách monarchie si lidé věšeli obrázky císařů, aby si naklonili osud na svou stranu. Ale dnes to vypadá spíše na byznys. Někdo ty portréty musí vytisknout a zarámovat. Klidně by tam mohla viset poštovní známka s hlavou státu. Další česká specifika. V budoucnu ale bude lepší nemít takový portrét prezidenta. Musí být děti vychovávány k lásce k hlavě státu, nebo spíše k lásce k vlasti?
Ukrajinským uprchlíkům možná nedochází, stejně i některým českým občanům nedochází, že vyvěšování ukrajinské státní vlajky nemusí mít co dočinění s láskou ke Kyjevské Rusi. Spíš je zatím nenávist k moskalům, kteří vedeni Rusko - Ukrajinci Chruščovem a Brežněvem potlačili demokratizaci totalitních režimů v Maďarsku a Československu. Naše láska k dnešní Ukrajině je tak spíše výrazem nefalšované slovanské falše, kde myslet si můžeme, co chceme, ale děláme to, co se od nás čeká. V tom jsou Češi přeborníci.
