Mgr. Jan Klán

Dnes již nikdo netvrdí, že by se svět neoteploval. Od pravice na levici se všichni shodnou na tom, že se náš svět prudce otepluje. Jediné, na čem se ony dvě názorové skupiny neshodnou je, v jaké míře za to může lidská činnost nebo astronomické jevy (případně obojí). V zásadě ale můžeme tvrdit, že to bude minimálně tak půl na půl. Nepochybně do procesu vstupuje jak extrémní vypouštění skleníkových plynů do atmosféry v honbě za nekonečným růstem a lidským rozvojem, stejně tak se k tomu přidává i naklonění zemské osy, oběh kolem Slunce atd. Marxisticky by se dalo říci, že vše souvisí se vším. Na prahu třetí dekády nového tisíciletí je ale volání po tom, aby se s narůstající teplotou něco udělalo, čím dál naléhavější. V minulosti probíhaly různé klimatické konference, které vyústily v různé dohody o snižování skleníkových plynů, ale tyto dohody zůstaly jen na papíře a bez valného právního vymáhání. Snaha tedy cokoliv změnit zamrzla na mrtvém bodě a vesele se pracuje na dalším oteplení planety. Důsledky tohoto stavu pociťujeme každý den, kdy máme čím dál více nestabilní počasí a svět je hodně složitý, aby se v něm kdokoliv vyznal. Příroda se vrací s velkým řevem, kdy si bere zpět, co ji lidstvo vzalo. Vymírání druhů, migrace lidí, požáry, povodně, vítr atd. To jsou základní věci, které bude muset lidstvo jako druh řešit, aby přežilo. S tím souvisí otázka, zda nás planeta dokáže uživit, když nám orná půda mizí před očima a v rámci nestabilního počasí je úroda mnohdy zničena k nepoznání.
V poslední době se do popředí zájmu dostávají teorie, které můžeme nazvat apokalyptickými nebo s příponou post-apokalyptickými. Shodují se v tom, co se odehraje ve chvíli, kdy bude překročen „růst mezí“, abych použil jistý evergreen z Římského klubu. Pokaždé nastane chaos, boj o vodu, jídlo, bezpečí, bydlení a ukrývání se před neblahými rozmary zuřící přírody. Ve světě, který se blíží ke klimatickému chaosu je ve své podstatě příroda mrtvá, je silně drancovaná kapitálem, který používá svoji logiku růstu za každou cenu pomocí fosilního kapitálu. Naše enormní závislost na fosilních palivech je natolik alarmující, že na to doplácíme naprosto všichni, ať už žijeme v Praze, Brně nebo Berlíně. V ryze českých podmínkách je tento jev vidět na příkladu „těžebních limitů“, kdy se diskutuje, zda je prolomit nebo nikoliv. Opět zde existují dva tábory – jedni říkají prolomit, aby byla udržena v daném regionu zaměstnanost, a druzí říkají neprolamovat, protože by to vedlo k dalšímu drancování přírody. Vše má svůj rub a líc.
I naše česká společnost se bude v následující dekádě měnit k nepoznání. Do procesu nám bude vstupovat hlavně vnitřní migrace obyvatel, kdy se do roku 2050 má nejvíce lidí přistěhovat do Prahy a Středočeského kraje. Tuto migraci ani tak nezpůsobuje změna klimatu, jako spíš koncentrace kapitálu v daných oblastech. Jak ale tyto regiony neúměrně narostou oproti jiným regionům naší vlasti, tak bude docházet k negativním jevům, jako jsou nárůst automobilové dopravy, stejně i energetické závislosti. Oklikou se tedy dostáváme zpět na začátek, kdy můžeme tvrdit, že naše vysoká závislost na fosilních zdrojích nám zamezuje rozvoj v oblasti ekologických témat. Politické elity, byznys elity i ty mediální nás ale všechny drží uchlácholeny, že se vlastně nic neděje a současný systém zde bude navždy. Jenže opak je pravdou: musí nastat změna systému, ne změna klimatu, tak abychom zachránili nejen sebe, jakožto lidské bytosti, ale hlavně přírodu a planetu pro budoucí generace.