Mgr. Jan Klán

V letošním roce uplynulo 80 let od tragických událostí, které jsou v naší historii známé jako Mnichovská dohoda, Mnichovská zrada nebo Mnichovský diktát. Právě poslední sousloví je dle mého názoru nejvýstižnější pro tehdejší dobu. 29. a 30. září 1938 se čtyři tehdejší mocnosti v Evropě rozhodly, že uspořádají konferenci ve smyslu „o nás, bez nás“. Československo mělo být použito jako obětní beránek v rámci zachování míru v tehdejší silně nestabilní Evropě na kterou si brousilo zuby nacistické Německo v čele s Adolfem Hitlerem. Léto roku 1938 bylo nesmírně horké, co se týče diplomatických jednání. V srpnu onoho roku na naše území přilétá lord Runciman a připravuje půdu pro samotný Mnichov. Nicméně k tomuto aktu se schylovalo od chvíle, kdy se Hitler v roce 1933 dostal k moci.
Samotný Mnichovský diktát upravoval odstoupení pohraničí směrem k nacistickému Německu. Navíc se na této dohodě (diktátu) přiživily i další země, které s tehdejší ČSR sousedily – Polsko a Maďarsko. Tedy státy, které si určitým způsobem již nějakou dobu vznášely územní nároky na tehdejším Československu. Od podepsání Mnichovské dohody letos uplynulo plných 80 let a její odkaz je stále aktuální. Ani ne snad proto, že by mohlo dojít k dalšímu Mnichovu, ale ve vztahu k porušování mezinárodního práva. Snad právě proto, že v té době byla onou dohodou porušeno mezinárodní právo, se vžil název diktát. Velmoci nám nadiktovaly, co máme dělat a co smíme nebo ne. Nakonec bylo Československo nuceno odstoupit části svého pohraničí tzv. Sudet, aby byl zachráněn chatrný mír. Tehdejší politické elity raději zvolily politiku ústupků Hitlerovi, než aby kvůli našemu státu riskovaly válku. Nicméně riskovat osamocenou válku by bylo nezodpovědné, protože nás spojenci „zradili“. Byť by pravděpodobně občané bojovali za svoji republiku, která měla 20 let, tak by nám pravděpodobně nikdo nepomohl. Jediný, kdo sice proti dohodě protestoval, byl Sovětský svaz, který protestuje i 15. března 1939. Bohužel nám ale nijak nemůže pomoci, protože s námi nemá společnou hranici. Polsko, přes které by nám Sovětský svaz mohl svá vojska poslat, si nárokuje na ČSR sporná území Těšínska, vstup cizích vojsk neumožní. Jinak nás s plnou parádou zradil dnes vychvalovaný „Západ“.
Následky oné doby jsou patrné dodnes. Ještě dlouho po druhé světové válce se řada států zdráhala Mnichovskou dohodu prohlásit za neplatnou. Některé státy ji učinily neplatnou ještě v průběhu války, ale například Spolková republika Německo ji stanovila jako nulitní až 11. prosince 1973. V letech 1968-1969 ji zneplatnila konference OSN o správnosti mezinárodních smluv. Je tedy evidentní, že v roce 1938 bylo porušeno mezinárodní právo ve vztahu k jednotlivým národním státům a jejich svrchovanosti. Možná to připomene určitou paralelu s rokem 1968, kdy podle kritiků bylo rovněž porušeno mezinárodní právo. Jsem jiného názoru, protože 30 let po Mnichovu došlo ke střetu dvou křídel v KSČ a vyvrcholením tohoto střetu byla intervence vojsk Varšavské smlouvy. Navíc jsme byli vázáni jinými smlouvami, než ve 30. letech 20. století.
Mnichovský diktát dodnes varuje, protože se jednalo o tragédii pro náš stát i národ. Ukazuje na fakt, že i dnes je mnohokrát porušováno mezinárodní právo a to jen proto, že je nutné šířit demokracii všude po světě. V roce 1938 se jednalo o skutečnou zradu velmocí, kdy se nás nikdo na nic neptal, i když jsme byli ochotni bojovat. Otázkou zůstává, zda by ještě větší zradou nebylo něco podobného, co se stalo v případě napadení Polska v roce 1939. Tehdy Polsko bylo ujišťováno západními velmocemi o spojenectví, formálně velmoci vyhlásily Německu válku, ale fakticky uskutečnily jen malý výpad do Sárska a poté se raději stáhly, než aby riskovaly velký konflikt.
Jsem zvědavý, zda se tyto mnohem tragičtější události, než byl rok 1968, budou objektivně a otevřeně připomínat. Zda poběží speciál v České televizi, budou jasně popsáni viníci oné tragédie. Případně zda se bude ve velkém protestovat před velvyslanectvím Německa, Itálie, Francie a Velké Británie, jakožto strůjců oné dohody.