Otroctví 2.0
S postupující kapitalizací našich životů a celého světa se začíná objevovat nový typ otroctví. Pokud bychom parafrázovali knihu obhájce volného trhu a kritika socialismu Friedricha Hayeka, tak nastává nová cesta do otroctví. Nebude se už jednat o klasické otroctví, jak jsme jej znali, ale nově budeme otroky finančních ústavů, chcete-li bank. Samozřejmě, že v rámci kapitalismu stále existuje a pravděpodobně bude zachován klasický typ otroctví. Například nadnárodní korporace stále budou za pár dolarů zaměstnávat ženy a děti na Filipínách. Nicméně se může stát, že novodobé otroctví zavítá přímo k vám domů. Představte si jednoduchou věc: půjčíte si třeba na zánovní auto a po určité době už nebudete schopni splácet dluh. Co nastane? Stanete se otrokem dluhu. Ten vás bude postupně umořovat, až se stanete otrokem banky. Ostatně jejím otrokem se stáváte ve chvíli, kdy podlehnete lákavé nabídce půjčky. To ale není všechno. Pokud dluh nebudete schopni splácet, tak u vás zazvoní exekutor. Pokud ale dluh splatíte i se všemi úroky zpět do kasičky banky, tak jste z obliga. Prostě a jednoduše to nesmíte s dluhem moc přehnat.
Horší případ novodobého otroctví nastává ve chvíli, kdy se stanete zajatcem lichvářů. Ti vám vezmou i vaši osobní svobodu, kdy vás přinutí prodávat kupříkladu své tělesné orgány na trhu. I taková je realita dnešního světa, kde si každý může dělat co chce. To vše v rámci svobody volby, kde se morálka nenosí. Kapitalistická doba, která je umocňována globalizací je vlastně novou cestou do otroctví. Toho, čeho se kdysi obával kritik socialismu Hayek se dnes stalo skutečností. Jen se k tomu došlo jinou cestou. Ne zákazy, regulacemi, omezeními, ale naopak příliš velkou volností (sám Hayek byl totiž zastánce klasického liberalismu). V tomto případě trh selhává a vytváří negativní tendence, které posléze dopadají na člověka. Je to právě dluh, který vytváří nové otroctví. Ten je propojen na globální úrovni virtuální realitou (čísly) ve finančním sektoru a poté je propojen s jednotlivými lidmi. Ti se buď nachází v dluhové pasti nebo ne. Někdo může namítnout, že v této pasti se nacházíme vlastně všichni, protože náš stát je zadlužen a každý nově narozený jedinec vlastně dluží. Z toho plyne, že otroky jsme vlastně my všichni.
Nestálo by za zvážení dluhy odpustit, když plodí novou formu otroctví? Nepochybně ano. To mi jistě dáte za pravdu, ale už vidím, jak to s radostí dělají banky, korporace, které prahnou po zisku a akumulaci kapitálu. V této fázi má přijít na pomoc stát nebo nadnárodní společenství, které má těmto institucím jasně nařídit pravidla. Pokud to nedělá, tak reálně selhává v ochraně svých občanů, kteří se díky tomu stávají novodobými otroky. Byť se tento proces některým představitelům politiky nesmírně líbí, tak se jedná o hrobaře společnosti. Jak kdysi řekl Karel Marx: sám kapitalismus plodí své vlastní hrobaře a dluh je nepochybně jedním z nich. Jen se bojím, aby nebyl hrobařem nás všech.
