Nové podmínky
Rok 2018 začal. Bude to perný rok na kulatá výročí, ale také politické zvraty. Na naší politické scéně zejména ve vztahu k důvěře nebo nedůvěře menšinového kabinetu premiéra Andreje Babiše. Stojí za úvahu, proč v České republice je předsedou vlády (pojem premiér naše Ústava nezná – tento výraz je typický zejména pro Velkou Británii) právě tento člověk. Nemůžeme se tomu z logiky věci vůbec divit. Jeho hnutí s velkým náskokem na druhou ODS vyhrálo volby. Zajímavý je však jiný vztah a to vztah k oligarchii. Hnutí ANO ve své podstatě reprezentuje (veřejnou, průhlednou) transparentní oligarchii. Byla to právě ČSSD, která v roce 2013 umožnila vstup oligarchie na naši politickou scénu a to otevřenou spoluprací. Do doby, než se utvořilo hnutí ANO existovala tzv. skrytá oligarchie tradičních politických stran ODS, ČSSD, TOP 09. Tyto strany byly ovládány (možná stále jsou) kmotry v pozadí. Navíc je dost často podporovaly firmy, které jim přinášely milionové sponzorské dary na jejich účty. Ve své podstatě je tak korumpovaly, protože chtěly, aby prosazovaly jejich zájmy. Dnes je ale situace poněkud odlišná. Veřejně zvítězila strana oligarchie, která jasně říká, že pokud by neexistovala skrytá oligarchie tradičních politických stran, tak by vlastně neexistovalo ani hnutí ANO a tím pádem by nevznikla otevřená oligarchie. Z toho plyne, že hnutí ANO již nepotřebuje strany skryté oligarchie, protože sama je stranou otevřené oligarchie.
Jak se postupně začíná prosazovat nový typ vládnutí (menšinová vláda sice u nás není nic nového, ale nemá dlouhého trvání), tak dochází i k přesunům v samotném hnutí ANO. Již dávno je jasné, že se jedná o stranu tzv. catch – all party. To znamená strana pro všechny, která je široce rozkročena v politickém spektru. Z tohoto důvodu „luxuje“ hlasy všem. Jenže takové strany mají úspěch pouze v době konjunktury a z tohoto důvodu bude stejně dříve nebo později nutné jí dát (chtě, nechtě) důvěru. Pokud by k tomu totiž nedošlo, tak by hrozily předčasné volby, které by stejně dopadly přibližně stejně a navíc by je (bohužel) zaplatil daňový poplatník. Všimněte si, že tohoto tvrzení by dříve nebo později využil právě Babiš k legitimitě svého dalšího vítězství. V tuto chvíli nezbývá nic jiného, než zkusit prosazovat věci, které jsou shodné ve volebnách programech. Jak je hnutí ANO rozkročeno široce, tak zákonitě totiž muselo kopírovat programy všech politických stran a musí prosazovat některé věci od jiných politických subjektů.
V individualistické společnosti se totiž postupně stírají rozdíly mezi pravicí – středem – levicí. Většinově lidi zajímá aktuální řešení problémů, které se v rychle se měnícím světě vyskytují. Z tohoto důvodu často ideologie ustupuje do pozadí a pokud se začne ideologizovat, tak to navenek působí kontraproduktivně. Je tedy nutné mít jasný ideový základ a ten promítat do řešení problémů společnosti. Na to lidé čekají. Čekají, až začne ona pověstná změna. Jestli to bude změna k lepšímu nebo horšímu vždy ukáže až čas. Musíme si ale jasně říci, že veřejná oligarchie, která vyhrála volby bude dříve nebo později chtít privatizovat veřejný prostor. Vždy ji šlo o větší akumulaci zisků (peněz) ve svých rukou. V tuto chvíli se ale nesmí podporovat chaos ve státě. Ten by totiž nahrál právě jak skryté, tak otevřené oligarchii. Je potřeba spíše participovat na společných věcech a ukazovat lidem, že se řeší problémy. Pro zajímavost můžeme srovnat výrok Andreje Babiše, který řekl: všichni chtějí být v opozici a my abychom to za ně odmakali. Zajímavý výrok, kterým si získal další voliče a to bez ohledu na to, co vlastně strany a voliči chtějí. Naráží v něm totiž na skutečnost, že se proti němu opět vytvořil blok nepřátel. Co je tedy v tuto chvíli lepší? Být v bloku nepřátel (a nic nedělat) nebo se alespoň snažit prosadit některé věci z volebního programu? Podle mého názoru druhá možnost.
