Semena zla
Naše společnost je v neustálém pohybu a proměně. Bohužel se často jedná a přeměnu, která ukazuje na stále větší mravní pokleslost společnosti jako celku. Co mě k tomuto vyjádření vede? Zejména například hanobení politiků, jejich neustálé napadaní, hanobení prezidenta. Mezi další věci, které můžeme přičíst k mravní pokleslosti společnosti je závist, která je v době kapitalistického boomu na vysoké úrovni. V tomto článku se však zaměřím na hanobení prezidenta. Tento problém byl totiž hojně diskutován, a pokud by mělo dojít k úpravě kompetencí přímo voleného prezidenta, tak se musí něco udělat i s hanobením.
Když se na daný problém podíváme očima sociologa, tak zjistíme, že pokud někdo například hanobí prezidenta, tak hanobí především: za 1) institut prezidenta bez ohledu na to, kdo je osobou, která zastává tento úřad. 2) hanobení prezidenta jako osoby je zároveň hanobením ústavního činitele (to platí i pro hanobení poslanců a senátorů). 3) ten kdo hanobí prezidenta republiky, tak hanobí symbol státu, bez ohledu na to, že mohu mít na osobu prezidenta (řada lidí jistě má) určité výhrady. V tomto případě je však nutné respektovat, že prezident byl zvolen v demokratických volbách vůlí většiny voličů na dané funkční období. Menšina, která jej nevolila, tak musí demokraticky strpět tento stav až do doby konání dalších voleb. Pokud někdo nechce tento stav strpět, tak to celé vypovídá o neúctě k demokracii jako politickému systému a institutu. Celé to poté spěje k tomu, že nastává mravní pokleslost a z tohoto důvodu často vítězí strany, které chtějí společnost řídit autokraticky nebo po vzoru firemních zásad a pravidel.
Vraťme se ale zpátky k neúctě vůči politikům. Podporuje-li někdo neúctu k prezidentovi (poslanci, senátorovi, starostovi) jako politikovi (osobě), vysílá signál k veřejnosti, že i k jiným politikům se tak vlastně může chovat a je to naprosto normální. Takové chování se poté stává normou a běžným jevem. Pokud se do neúcty jednoho politika vůči druhému zapojují i samotní politici, tak zasévají semena zla. Plodem takového zla je celková nedůvěra veřejnosti v politiky. Celé to je projev krize demokracie a úpadek hodnot. Zde bychom se měli spíše zamyslet nad tím, zda je či není krizí demokracie to, že k volbám do Senátu chodí necelých 20% voličů nebo že k volbám do Poslanecké sněmovny nepřijde 40% voličů. V případě voleb do Senátu ve své podstatě menšina „diktuje“ svoji vůli mlčící většině, kdo vlastně bude senátorem. Ve druhém případě zase menšinově „mlčících“ 40% voličů musí strpět stav, který určila 60% většina.
Výše uvedené věci ukazují na fakt, že dnes máme krizi demokracie a jejích hodnot. Lidé si neváží často politiky jako celku, politiků jako představitelů veřejné moci. Navíc k tomu můžeme připočíst jev, který se v našich podmínkách převtělil do stavu „že si mohu dělat, co chci“. Čeho si pak má „obyčejný“ občan vážit, když je vše dovoleno? Občan tomu může rozumět tak, že hanobit, ponižovat, urážet mohu de facto cokoli, kohokoliv a kdykoliv. A proč ne, když nemám takové morální vědomí, které mně v tom zabrání, a když vím, že právo na mě nedosáhne. Je to typický úpadek morálních hodnot dnešní společnosti ovládané kapitálem.