Mgr. Jan Klán

Před 50 lety znělo Francií: buďme realisté, požadujme nemožné! Jedno z ústředních hesel tehdejší revolty. Studenti hýbali dějinami a částečně uspěli, ale možná jinak, než si tehdy představovali. V té době svět zažíval další fázi globalizace a lidé chtěli individuální svobodu. Příliš státu bylo na obtíž. Změna se povedla. Dnes žijeme ve světě plných individuality. Každý člověk je v pozici svého pána a rozhoduje o svém bytí či nebytí. Tehdejší změna přinesla rozvoj jedinců na poli možnosti svobodné volby. Každý se může svobodně rozhodnout, zda bude chodit do zaměstnání nebo zda bude nezaměstnaný, zda se zadluží nebo ne atd. Pryč jsou doby, kdy se kolektivně slavil svátek práce. Proměna práce jej totiž odcizila. Stejně tak individualismus. Práce je dnes nutností a zároveň potřebou. Každý přeci musí nějak uživit sebe a svoji rodinu. To, že je mnoho práce nespravedlivě odměňováno je právě důsledkem individualismu. Nátlak kolektivních sdružení, jako jsou odbory, je malý a už nemají takovou sílu, jako právě v roce 1968. Tehdejší demonstrující zcela jistě tohle nechtěli, ale bohužel se s výsledkem svých protestů spokojili. Dnes je situace v něčem podobná: mladí lidé jsou opět znepokojeni se současným stavem společnosti, ale bohužel je nic dalšího nespojuje. V roztříštěné době, kdy se vytrácí řád a vzniká chaos, je těžké lidi zpětně spojit v kolektiv se stejnými zájmy a problémy.

Oslavy svátku práce a jeho (ne) oslavy ve velkém jsou jasným důkazem proměny práce a uvažování o práci. Jedním z možných důvodů neochoty lidí chodit na oslavy 1. května je, že před rokem 1989 byl tento svátek až příliš profanován (znábožněn). Právě proto dnes lidé s tímto svátkem většinou nechtějí nic mít. Dnes je čistě viděn jako zážitek „líbání pod rozkvetlým stromem“. Pro někoho se zase jedná o den volna a možnost si odpočinout od hektického života. Doba minulá zanechala ve společnosti negativum, byť samotný svátek s onou dobou nemá nic společného, protože vznikl v USA. Ostatně proč by lidé chodili slavit onen svátek, když je práce pro ně nutností? Respektive nevidí důvod k jeho oslavě, když často pracují za 10 tisíc. To je krutá realita individuálního života. Máme veškerá práva možnosti volby, ale kapitalistický systém vytváření práce nespravedlivě ohodnocuje práci samotnou. Jak jinak vysvětlit, že manažeři bank mají plat i stovky tisíc a uklízečka ve stejné bance sotva 10 tisíc měsíčně? Kdo v tomto případě bude slavit svátek práce? Předpokládejme, že ani jeden. Manažer z důvodu, že to prostě nepotřebuje, jelikož má dost kapitálu. Uklízečka nebude motivována k oslavě, protože práce za 10 tisíc je pro ni „utrpením“, ale může ji zase naplňovat. Individualismus vše jasně a nekompromisně proměnil. Dokonce i vnímání svátku práce jako připomenutí „boje“ za spravedlnost. Z výše uvedeného je jasné, že na oslavy svátku práce patrně dostanete onu uklízečku, která chce změnu a být spravedlivě odměňována, než manažera(samozřejmě existují výjimky).

Čím dál větší nárůst společnosti bez práce, kdy lidé budou nahrazeni stroji, přechod ke společnosti služeb a zážitků povede k dalšímu úpadku oslav svátku práce. Jedná se o problém, který se nevyřeší za rok nebo dva. Návrat k oslavám přijde až s kolektivním ohrožením sociálních práv a nespokojeností mladých lidí se svým životem. Podobně jako v roce 1968, kdy studenti chtěli změnu směrem k individualismu. Dnes je nutné zabránit úplnému rozmachu privatizace veřejného prostoru a nástupu hyperindividualismu. Musíme se na proměnu společnosti dívat komplexně a spíš posílit vliv kolektivistických organizací. Jedná se o nesmírně těžkou věc, protože mladé lidi spojuje maximálně nespravedlivě odměňovaná práce a strach z budoucna (neznáma). To z hlediska negativ. Z pozitivního hlediska jsou dnešní individua spojena touhou zážitků, bavení se, užívání si života. Alespoň na začátku dospělosti. Později, když chtějí zakládat rodinu, zjišťují, že společnost je stále více „vyhořelá“ a každý se stará jen sám o sebe a vlastní prospěch.