Skutečnost není tím, čím se zdá

Naše krásné historické město se potýká s problémem. Můžeme jej definovat jako vyprazdňování veřejného prostoru. Nejedná se ani tak o to, že někteří lidé už nekandidují v letošních volbách a dle svých slov opouští veřejný prostor (možná dobře), ale o to, že se ve veřejném prostoru pohybují lidé, kteří k nám přijedou na návštěvu.
Kutná Hora by měla být určitou bránou do dalších měst UNESCO a s tímto pojmem pracovat. Většinou se tomu ale neděje. Města, která jsou zapsána na seznamu světového kulturního dědictví bohužel z toho moc nemají. Mají většinou jen problémy, protože jejich město musí odpovídat duchu historických měst a dost často se dostávají do křížku s památkáři. Ne jinak tomu bylo u nás. Největší emoce vyvolalo zavedení autobusové dopravy do centra města. V tomto případě se však památkářů nikdo nezeptal, zda autobusové zastávky odpovídají duchu města UNESCO a město dostalo pokutu 100 tisíc korun. Zásadní chyba. Zapomíná se totiž na to, že veřejný prostor je často určován i dalšími institucemi. Město do dnešního dne neustále tají, kdo nese odpovědnost za vyhozené peníze a po kom je bude vymáhat. Je to určité kutnohorské tajemno.
Nejhorší na celé věci je fakt, že veřejný prostor, kde se pohybují všichni lidé, využívají kupříkladu soukromé společnosti, církve, obchodní centra atd. k tomu, aby do svých „chrámů“ dostala co nejvíce návštěvníků. Samozřejmě za nemalý poplatek. Buď se vybírá vstupné za návštěvu památky nebo bezhlavě utrácíte v chrámech konzumní společnosti. Veřejný prostor ale chátrá, protože tím nejvíce trpí chodníky, komunikace, sídliště atd. Je tedy nutné, aby všichni, kdo nějakým způsobem profitují na veřejném prostoru, přispívali na jeho údržbu a rozvoj. Vždy je nejjednodušším řešením říci: město oprav tohle, město tohle je tvoje atd. Jenže pokud někdo využívá společné věci k tomu, aby z nich vytvořil zisk, tak musí odvádět určitou částku zpět. Kritici zcela jistě namítnou, že všichni odvádí daně a ty posléze stát přerozděluje zpět. Jenže zde nastává problém, kdy nejvíce prostředků směřuje do velkých měst (typicky Praze, Brnu atd.). V zásadě by se muselo změnit rozpočtové určení daní. To ale není až tak jednoduché. Mnohem jednodušší je buď přinutit (nástroje existují ve formě vyhlášek, místních daní atd.) ty, kdo profitují na veřejném prostoru, nebo vytvářet dohody. Vždy je lepší se domluvit, než hned sankcionovat. Právě proto jsme přišli s možností, že budeme nově požadovat po církvi (z logiky věci nejen po ní), aby přispívala do místního rozpočtu, protože zde vlastní památky a vydělává na jejich návštěvnosti. Někteří (včetně různých politických uskupení) chtějí oprášit fond cestovního ruchu, kam by přispívali ti, kteří na něm profitují a podporují jeho rozvoj. Je zde ale jedno velké ALE. Peníze takto alokované půjdou jen na rozvoj cestovního ruchu a vůbec ne na obnovu veřejného prostoru (tedy oprav chodníků, komunikací, ale klidně i sídlišť. Ať z toho místní také něco mají, když už musí „trpět“ turistický ruch). To se musí změnit! Navíc musíme zmínit fakt, že současná podoba fondu cestovního ruchu je sice veřejná, ale nikdo neví kolik je ve fondu alokováno prostředků. Co je však ještě horší, tak se nikdo nedozví, kam jsou peníze z fondu směrovány. Musíme si totiž říci, že fond by měl být maximálně transparentní, byť do něj přispívají i různá soukromá sdružení, včetně církve.
Ptáte se proč by měl být fond cestovního ruchu co nejvíce transparentní, i když v něm jsou „soukromé“ prostředky? Odpověď je naprosto jednoduchá. Pokud je jedním z přispěvatelů (z logiky věci je téměř vždy) město, tak do fondu putují veřejné prostředky a lidé mají právo vědět, jak je nakládáno s veřejnými penězi. Ostatně i prostředky získané za nakupování nebo navštívení památky jsou ve své podstatě veřejné, protože byly vydělány na tom, že člověk se do daného místa nějak dopravil (křídla, ani virtuální přenos nemáme) a použil k tomu veřejný prostor. Nebo tomu tak není?