Mgr. Jan Klán

Jak se postupně šíří nákaza novým typem koronaviru po celém světě, tak se objevují i různí odborníci, kteří se nalézají jak nalevo, tak napravo. S nadsázkou lze říci, že se jich vyrojilo jako hub po dešti. Jedni varují před tím, co vše může současná krize způsobit – od nezaměstnanosti až po kolapsy společností, druzí zase chtějí ještě větší liberalizaci a podporu soukromého sektoru, který je v jejich duchu tím nejlepším řešením na současnou krizi. Jedná se o klasický střet zastánců silného státu, který má vydávat potřebné regulace, aby ochránil veřejné zdraví a zastánců co největší a nejširší deregulace, která by dle logiky volného trhu a jeho neviditelné ruky má vyřešit vše sama bez státních zásahů. V České republice můžeme tento konflikt pozorovat ve střetu klasických pravicových stran typu ODS a levicových stran ČSSD a KSČM, případně hnutí ANO. Zatímco současná vláda se snaží o tvrdé regulace, aby ochránila veřejné zdraví, a prosazuje trvání nouzového stavu, případně rozšíření pravomocí na ministerstvo zdravotnictví, tak pravicová opozice provádí kritiku ve smyslu, že je nutné nastartovat zpět ekonomiku (a hlavně soukromý sektor), která byla státními zásahy uvedena do hibernace. Ve veřejném prostoru tedy probíhá horečná diskuze, kdy zavřené provozy opět otevřít a jaké tento krok bude mít dopady na další šíření nového typu koronaviru. Čísla jsou sice optimistická, ale i tak nikdo nedokáže zaručit, že se nákaza nevrátí v plné síle v další vlně, kdy se zdánlivě nic dít nebude.
Osobně bych se vždy držel stanoviska odborníků na oblast epidemií a zdraví. Veřejná politika jako taková má obsahovat správu věcí veřejných a pokud odborníci na šíření nemocí řeknou, že je nutné ekonomiku „uspat“, tak se musí i stát. Chápu, že silné ekonomické restrikce dopadají na všechny a to včetně markantního zadlužení státu, ale zde si musíme na misku vah dát, co je přednější. Zda lidské zdraví nebo ekonomický byznys, kapitalismus a prospěch těch, kteří bohatství vytvářejí. Současná krize odhaluje to, jací lidé skutečně jsou a jak přemýšlí. Zda jsou zahleděni do konzumní společnosti, která je postavena na cestování a spotřebě nebo zda jsou schopni se od tohoto vztahu oprostit. Jednou z myšlenek změn, které nastaly před 30 lety, bylo, že musíme dohnat pověstný západ. Jednalo se o rétoriku jako vystřiženou z doby „husákovské“ normalizace, kdy se rovněž říkalo, že je nutné západ dohnat. V devadesátkách jsme jej namísto dohánění začali bezmezně opěvovat jako říši svobody a demokracie. Tedy kapitalismu, který byl ztělesněn demokracií a volným trhem. Na tomto místě je nutné zmínit, že země, které nám před 30 lety byly dávány za vzor, tedy USA a Velká Británie, jsou zeměmi, které jsou nejvíce postiženy bezprecedentním šířením nákazy novým typem koronaviru. Ještě, že jsme od těchto zemí nepřevzali jejich „úspěšný“ systém zdravotnictví a zůstal částečně zachován ten socialistický. I když v dosti očesané podobě.
Politik, který je naladěn na radikální jistotu v nejistém světě, kam se řadím i já, musí předkládat možné řešení současné krize. Nehledě na to, že krize, kterou nyní proděláváme, neskončí ze dne na den, ale bude tady s námi možná po celý náš život. Tvářit se, že vlak jede dál, když nyní stojíme již od roku 2008 na místě, je nejen nezodpovědné, ale také zcela nelogické. Krize, která je způsobena koronavirovou nákazou dává lidstvu šanci na lepší budoucnost. Přesně tu budoucnost, které se bojíme stejně, tak jako se bojíme minulosti. Strach je to oprávněný, protože v budoucnu nás za současné, neměnné, situace čekají suché studny, vyprahlé lesy, požáry a apokalypsa. Každá krize je posun vpřed, nesmí nastat posun do regresu. To by byla největší pohroma, která by předčila současnou krizi způsobenou koronavirem a tomu je nutné předejít.