Paradoxy Senátu
V poslední době opět zaznívají hlasy, aby se zrušil Senát. Jedná se o hlasy veřejnosti, která je často pobouřena tím, že Senát vlastně nic nedělá. Když se podíváme do nedávné minulosti, tak zjistíme, že Senát vznikl za Václava Havla. Když budu parafrázovat jeho slova, tak vznikl jako pojistka. Nicméně si myslím, že se jedná o nadbytečnou instituci. Je pravdou, že existoval za první republiky, ale to byla úplně jiná doba i společnost. Když se ale navíc podíváme na systém před rokem 1990, tak v té době existoval jen jednokomorový Parlament a stíhal vše projednat na dvou zasedáních. To je v ostrém kontrastu s dnešní dobou, kdy máme dvoukomorový Parlament a často se zasedá i mnoho týdnů bez jasného výsledku.
Volební účast při volbách do Senátu je doslova tragická, kdy ji pouze v prvním kole navyšují souběžné volby (pokud se konají). Ve druhém kole však nastává silný sestup většinou pod 20%. Takto nízká volební účast vypovídá mnoho o tom, co si o této instituci myslí občané – vnímají ji jako nadbytečnou. Navíc Senát nemá v očích většiny voličů ani autoritu. Stačí se totiž podívat na to, kdo (až na pár výjimek) zasedá v této instituci. Máme před sebou (velmi slušně řečeno) zástup zbytečných lidí. Obyčejný člověk to bere jako „trafiku“ pro bývalé „aparátčíky“, o které se chce strana postarat. Namátkou můžeme jmenovat pány Jiřího Dientsbiera nebo Milana Štěcha a nyní předpokládám, že se o místa v Senátu bude ucházet neúspěšný kandidát na prezidenta Jiří Drahoš nebo Jan Ruml, který byl kdysi ministr vnitra za ODS. Tím však výčet zdaleka nekončí. Jsou to ve své občanské profesi neúspěšní lidé, kteří mají často pokřivený charakter. Ale abych jen nehanil, tak jsou v Senátu i lidé, kterých si vážím a uznávám je. Byť jsou z úplně jiné politické strany, než já, ale takových lidí je v Senátu poskrovnu.
Lze tedy nějakým způsobem zvýšit prestiž Senátu jako instituce? Shodneme se na tom, že ji nezvedneme nějakým nadekretováním, když už se chyba stala při zrodu Senátu. Aby se prestiž zvýšila, tak by do této instituce museli jít skutečné osobnosti, s neformální autoritou. Otázka ale zní, zda je v naší společnosti máme? Pokud je přeci jen máme, tak se musíme ptát, proč tam nejdou? Kde je chyba? Nenominují je politické strany, nebo nechtějí jít do klání samotné autority? Možná obojí. S tím úzce souvisí i otázka zrušení Senátu. Možná by to bylo jednodušší, než zvyšovat autoritu této instituce, která je narušena. Pokud by byl totiž Senát zrušen, tak by to veřejnost vnímala většinově pozitivně, protože by se přestalo „mrhat“ prostředky. Jenže samotné zrušení Senátu je poměrně obtížná věc, kdy by s tím musela vyslovit souhlas i tato instituce. Budou si kapři vypouštět sami rybník? Možná až pod tlakem veřejnosti a nebo až dojde k jevu, kdy o obsazení Senátu bude rozhodovat opravdu hrstka lidí s klesající volební účastí. To už bude Senát opravdu vnímán jako selhání demokracie po Česku. Levice by možná měla usilovat o zrušení této instituce, i když je to vázáno na další legislativní procesy. Vzpomeňme si na to, že za minulého režimu existoval jednokomorový Parlament, který stíhal naprosto s přehledem mnoho věcí. A dnes neefektivně funguje dvoukomorový Parlament. Je něco divného ve státě českém...
