Kola osudu
V dnešní době je stále v kurzu kritizovat dobu před 30 lety. Neustále se ukazuje na to, jak ona doba byla špatná, prolhaná, nebezpečná, sledující, trestající, nespravedlivá, tvrdá, nemilosrdná a já ani nevím, která všechna negativa mohou být k oné době vymyšlena. Nejsmutnější na celé věci je, že tyto věci vymýšlejí lidé, kteří onu dobu nepamatují, protože jejich rodiče se v ní maximálně narodili. Z toho všeho plyne, že pro obhájení doby současné se očerňuje doba minulá, i když víme, že byla často úplně jiná, než jak je vítězi po roce 1989 vykládáno.
Položme si důležitou otázku: změnilo se od té doby něco? Zcela jistě ano. Máme rozkradenou republiku, stala se z nás montovna západního kapitálu, jsme skládkou Evropy, stejně tak i její popelnicí. Politickým elitám bylo dlouho jedno, co se s naší zemí děje, hlavně, když z toho něco „vytřískám“. A pak se zjevil Andrej Babiš. Dozajista kapitalistický filantrop, který nás prý všechny zachrání. Lidé tomu uvěřili a nutno podotknout, že stále věří. Jenže kola osudu se točí jiným směrem. Většina lidí věří, že Andrej Babiš nekrade, protože již má nakradeno. Je to přeci velice bohatý člověk, který to nepotřebuje. Jenže zde se nachází kámen úrazu. S narůstající popularitou hnutí ANO se do jeho řad vklínili lidé, kteří nějakou tu malou domů z veřejných peněz přeci jen chtějí. V kapitalismu se morálka nenosí, když je vše převedeno na logiku volného trhu. Lidé tedy čím dál více věří tomu, že bohatí lidé vyřeší jejich problémy. Před rokem 1989 byla snaha problémy společnosti řešit většinou kolektivně. Vládla tenkrát KSČ, která si mnohdy uzurpovala patent na rozum. Dnes jsou to pro změnu nejbohatší lidé, kteří si tuto roli převzali. A lidé této pohádce stále věří.
Nedávno mě pobavila předmluva jedné zahraniční knihy, kterou napsali její překladatelé z CEVRO institutu (rozumějte ODS institutu), ve které se psalo: do roku 1989 bylo všechno šedé, nikam se nesmělo. Pak přišel zázrak, zrodil se internet, narodila se Shakira, Simpsonovi atd. Autoři předmluvy očividně tvrdí, že nebýt roku 1989, tak se nic z toho nestalo. To je ale relativizování minulosti, protože řada věcí neexistovala ani na pověstném západě. Generace lidí, která nezažila dobu bez mobilních telefonů a internetu, si nedokáže vůbec představit, že tomu tak někdy bylo jinak. Všichni si myslí, že internet a mobilní telefony zde máme díky roku 1989 a že nás nejbohatší lidé vymaní z marasmu, který jsme si sami způsobili svoji demokratickou nečinností, když mnohdy nechodíme k volbám. V dnešní době se moc věcí nechce řešit kolektivním způsobem, protože je tento způsob označován za něco špatného, případně nefungujícího. Vše prý musíte řešit sami. To je mantra dnešní doby a ještě vám ji hlásají někteří politici, případně ti nejbohatší. Říkají: nemůžeme se postarat o všechny. To přeci nejde. A tak je mnoho lidí odsouzeno žít na hranici chudoby a s postupnou likvidací sociálního státu se ničí i záchranné sítě. Případně se veřejné věci privatizují pod rouškou nevýhodnosti.
Kolektivní (společné) ale přeci není špatné. Z minulosti známe mnoho kolektivních organizací, které pomáhaly lidem v nouzi. Ať už se jednalo o odbory, které jsou záměrně oslabovány. Nebo různé svazy pracujících, družstva atd. Případně sem můžeme zařadit zájmové spolky, kterých je ale dnes rovněž poskrovnu, protože se nehodí dnešnímu kapitalismu do krámu. Kola osudu se sice točí momentálně na jinou stranu. Pokud ale lidé pochopí, že je nutný i návrat ke kolektivismu, tak se posuneme k systému, který bude nejen šetrnější k životnímu prostředí, ale bude rovněž lidský.
