Mgr. Jan Klán

Od 1. 9. 2020 bude opět povinné nošení roušek. Někteří se již nechali slyšet, že danou věc budou sabotovat a že se jedná o zásah do osobních (individuálních) práv každého člověka. Dle této logiky je na mě jako osobě, zda si roušku vezmu nebo ne. V tomto případě jsem ale sobecký směrem ke kolektivu, protože mohu být potenciálním přenašečem nemoci. Stát v tomto případě v zájmu ochrany kolektivu nařizuje pravidla směrem k ochraně veřejného zdraví, která musí omezit (nebo spíš musí určit) omezení individuálních svobod, zda si roušku vezmu nebo nevezmu. Ochrana veřejného zdraví je přeci postavena výše, než individuální svoboda, která v tomto případě může ohrozit celek (kolektiv). Chápu, že roušky někoho obtěžují, ale je to jedna z mála účinných zbraní proti koronaviru. V této fázi se vyskytuje mnoho konspiračních teorií nebo jiných výkladů, že roušky nejsou potřeba. Prý není medicínsky doloženo, že roušky nějak pomáhají. Nejsem sice lékař, ale stačí, když si každý odpovíme, proč roušky nosí zdravotnický personál třeba při operacích? Na parádu to určitě není. Nejsmutnější na celé věci je, že se k tomuto tématu vyjadřuje čím dál více lékařů, kteří jsou zároveň i politiky a snaží se na této věci získat politické body. V této fázi bych důvěřoval osobám nejpovolanějším (odborníkům), kteří rozumí hygieně a také šířením nemocí. Musíme si uvědomit, že nejsme odpovědní jen sami sobě, ale především kolektivu (celé společnosti). Jestliže nám stát nařizuje určitá pravidla, tak kolektiv přebírá svobodu jednotlivců, kdy se mohou rozhodnout pro nenošení roušek, ale pod hrozbou sankce. Část individuální svobody je omezena z důvodu ochrany veřejného zdraví. Zde můžeme vidět, že stále bude na každém z nás, zda bude roušku nosit nebo ne, takže individuální svoboda je ponechána, ale pokud někdo nebude chtít pravidla respektovat, tak bude potrestán pokutou. Můžeme to nazvat trestem za neposlušnost, případně sankcí za nedodržení pravidel (zákonů). Demokracie je přeci o pravidlech, která určuje stát v zájmu většiny.
Podobný problém omezení osobních svobod nalezneme u případu karantény. Když se člověk ocitne v karanténě, tak je nucen se podřídit určitým pravidlům, která určuje opět stát. Jedná se hlavně o zamezení pohybu po určitou dobu. Je zde tedy omezen volný pohyb, tedy jeden z pilířů svobody člověka. Zde můžeme vidět různé tlaky na to, aby byla doba karantény zkrácena pokud možno na co nejkratší dobu – ze 14 dní na 10. Jedná se o tlak těch lidí a skupin, kteří jsou zastánci individuálních svobod a slabého státu, který do tohoto procesu nemá co zasahovat. Dle této logiky to vypadá, jako kdyby se na vývoji pandemie měl podílet volný trh ve smyslu, že si každý může dělat, co chce, nakazit koho chce, ale již nenést odpovědnost za své jednání, které například zapříčiní smrt několika lidí. Podoba volného trhu je v pandemii ztělesněna formou promoření, kdy se nechá virus působit na obyvatelstvo a ve své podstatě přežijí jen ti nejsilnější, než se získá kolektivní imunita. Kam tento experiment vede, můžeme vidět v USA nebo Velké Británii, která ale rychle od tohoto pokusu ustoupila. Je to otázka morálky, zda lidé cítí odpovědnost jen vůči sobě, nebo společnosti. Je to stejně i otázka státu, jak moc chce (nebo nechce) provádět regulace (omezení) občanských svobod, aby se zamezilo šíření koronaviru. Se samotnou karanténou souvisí i její chytrý model, kdy dochází k rychlému trasování možných kontaktů s nakaženou osobou. I v tomto případě je vám omezena svoboda – tentokrát osobní.
Chytrá karanténa je jednou z možností, jak zamezit šíření koronaviru, protože známe možné kontakty s nakaženou osobou. Data o vašem pohybu jsou získávána od mobilních operátorů nebo poskytovatelů jiných služeb (internet). S chytrou karanténou musíte souhlasit, protože dáváte k dispozici svá osobní data (zejména o vašem pohybu). Jste pořád pod dohledem. Algoritmy vás sledují a sledují i lidi ve vašem okolí. V tomto případě, ale ztrácíte osobní svobodu v podobě soukromí. Jste pořád někomu na očích, všechno se o vás ví, jste sledováni a to na základě dobrovolnosti, protože chcete ochránit zdraví dalších lidí (kolektivu). Vzdáváte se tedy svobody soukromí, abyste pomohli dalším lidem, které by případné nakažení mohlo stát život. Zde můžeme vidět, že chytrá karanténa je nepochybně dobrá věc. Je pouze otázkou, zda má být nařizována státem nebo zda má být na základě dobrovolnosti jednotlivce. Podle mého názoru ji má nařídit stát, protože jde o ochranu veřejného zdraví (potažmo individuálního, protože se zachraňují jednotlivci). To, že ztratím část osobní svobody, není v tomto případě až tak podstatné. Jde přeci o to, aby se zamezilo šíření koronaviru, a tam musí ustoupit i svobody.
Jediné, co může někdo namítnout je, jak dlouho má omezování individuálních práv (svobod) trvat. Pandemie zde totiž může být i mnoho let a dlouhotrvající omezení by byla pro lidi silně svazující. Navíc by to mohlo vést ke zneužívání instrumentů, které omezují ony svobody – nařízení vlády a ministerstva. Ta by totiž mohla být neustále vydávána do nekonečna a případně by mohla být zneužita politickou garniturou, aby mohla zůstat u moci mnoho let, kdyby se nemohly konat volby. Všechna opatření, která určitým způsobem zasahují do práv člověka, musí platit jen po tu dobu, dokud je to nutné. Na druhou stranu si položme otázku, zda nutně musíme cestovat do zahraničí, zda musíme bezhlavě nakupovat a koncentrovat se na jednom místě v honbě za zážitky? To vše totiž určuje současnou podobu pandemie, která ovlivňuje životy nás všech.