Mgr. Jan Klán

Naše společnost v poslední době provází různá znetvoření. Ne jinak je tomu v případě přímé volby prezidenta, která budí vášně, kontroverze, rozpaky, ale i souhlasné přikyvování. Znetvoření, které se v naší společnosti objevilo spolu s přímou volbou prezidenta, (ne snad, že by neexistovalo dříve, ale bylo upozaďováno) je charakterizováno hanobením hlavy státu, tedy osoby, která daný post zastává. Tím to ale zdaleka nekončí. Rozmohlo se také hanobení prezidentské standarty jakožto vlaky prezidenta republiky a také hanobení státní vlajky, jakožto symbolu naší státnosti. Ostatně všechny státní symboly vyznačují naši státnost a máme na ně být právem hrdí. Jak už jsem uvedl výše, tak hanobení začalo vyvěrat na povrch až po roce 2013, kdy se explicitně spojilo s hlavou státu v podobě člověka, který tuto funkci vykonává – Milošem Zemanem. Mohu mít proti člověku, který zastává úřad prezidenta mnoho výhrad (měl jsem a mám), ale respektuji výsledek nejvyšší formy demokracie, tedy přímé volby. Demokrat se vždy musí smířit s výsledkem volby. Pokud výsledek nepřijme, tak je ve své podstatě antidemokrat (dnes se s tímto pojmem spojují různé demonstrace, které se konají proti prezidentovi nebo premiérovi, případně KSČM). Vraťme se ale zpět k problému hanobení.

Do dnešní doby jsou nejvíce viditelné následující hanobení. Příklad první: hanobení prezidenta. Ještě v roce 1997 znal náš právní řád institut hanobení prezidenta, ale tehdejší prezident Václav Havel jej nechal zrušit. Tento krok měl neblahé důsledky pro budoucnost, kdy si vůči hlavě státu začali lidé dovolovat mnoho věcí (od urážek, házení rajčaty, střílení kuličkovou pistolí atd.). To, že někomu vadí přímo zvolený prezident ale ještě neznamená, že jej budu hanobit a urážet (byť k tomu může často sám přispívat). Navíc volby hlavy státu před rokem 2013 byly na základě politického rozhodnutí a tam bych jako člověk (volič) měl být mnohem více rozezlený. Takže v našich podmínkách se usídlila přímá demokracie bez respektování výsledků volby a to je hodně nebezpečné, protože posléze častěji dochází k hanobení hlavy státu. Lze tedy nějakým způsobem snížit hanobení hlavy státu ze strany veřejnosti? Ano, v podobě existence zákona. Nicméně by musela být jasně dána pravidla „hry“, co je a co není hanobení. Avšak život je příliš složitý na to, abychom mohli přesně vyjmenovat všechny možnosti. Zde by tedy musel zasáhnout represivní orgán a záleželo by na jeho posouzení, zda je to či ono chování „hanobením“. Zavedení nové zákonné úpravy má však mít výchovnou funkci.

Jiný problém však nastává v případě, kdy se hanobí prezidentská standarta. Příklad druhý: zničení prezidentské standarty. Tento typ hanobení nastartovala iniciativa Ztohoven, která odcizila z Hradu prezidentskou vlaku a nahradila ji trenýrkami (je divné, že se tam vůbec nějaký člověk vůbec dostal). Prezidentskou vlajku iniciátoři posléze rozstříhali na malé kousky a ještě se tímto aktem chlubili. V tomto případě se vyskytuje jasná neúcta ke státnímu symbolu. Je zde ukrytý jistý typ fetiše, kdy si iniciátoři pravděpodobně mysleli, že když vlajku rozstříhají, tak ublíží osobě která ji v danou chvíli vlastní a je s ni spojena – tedy prezidentovi. Možná se snažili o homeopatii, kdy zničením věci, která je osobě blízká, ublížím i oné osobě. Podobné případy můžeme spatřit například u pálení americké vlajky, kdy se tímto aktem dává najevo nesouhlas s politikou dané země a spálením vlajky tím ublížím, protože zničím její státní symbol. Perverznost iniciativy Ztohoven však mířila proti prezidentovi (znova podotýkám, aby se čtenáři oprostili od osoby, která post prezidenta momentálně zastává) a také proti státnímu symbolu jako takovému. Co je to za stát, kde se může beztrestně rozstříhat vlajka prezidenta? To by se Masaryk asi hodně divil, kam jsme to s demokracií a úctou ke státním symbolům dopracovali.

Příklad třetí: hanobení státní vlajky jakožto symbolu české státnosti. Toto hanobení je ve své podstatě nejčerstvější. Do povědomí lidí se dostalo díky kontroverzí divadelní hře Naše násilí, Vaše násilí, kde je v jedné scéně vytahována státní vlajka z vagíny. Toto znevážení státního symbolu v sobě skrývá určitý typ perverze (možná to autor oné hry myslel tak, že je vlajka vytahována z lůna jakožto znovuzrození). Jak může někoho něco takového napadnout? Chápu, že umělci mají často svůj svět, ale tohle je dle mého názoru mimo. V jiných zemích by taková věc byla nemyslitelná. Vždy si vzpomenu na často proklamovaný náš vzor USA. Tam by dotyčný skončil hned ve vězení a ještě by jej při tom častovali nějakými nelichotivými slovy. V našich podmínkách se ale nic takového neaplikuje. Naopak. Mnoho lidí naopak tleská, ale často ani neví čemu. Z toho plyne, že to celé svědčí o nefunkčnosti a slabosti našeho státu, který ani není schopen si uchránit své státní symboly. Jedná se o marasmus naší společnosti, kde bude náprava hodně dlouho trvat. Usídlil se zde totiž fenomén částečné demokracie v podobě mohu si dělat, co chci, ale za případné následky už nechci nést zodpovědnost. Jsou nějaká řešení, jak docílit alespoň vyváženého stavu, kdy bude hanobení státních symbolů na minimu a budeme si těchto symbolů vážit? Nepochybně ano. Podívejme se aspoň na dvě možná řešení.

První možností je zavést do našeho právního řádu instrument hanobení státních symbolů jako celku. Jednalo by se o možnost trestat jedince za porušení předem daných pravidel, které by byly taxativně vyjmenovány v zákoně. Otázkou by ale zůstávalo, co vše by bylo hanobení. Těžko by sem patřilo například použití státní vlaky na fotbalovém utkání, kde ji můžete nechtěně v závaru fandění polít třeba pivem. Případně se u hanobení hlavy státu uvádí příklad „císař pán je vůl“ ze Švejka. Tohle jsou věci, které tropí sám život a v minulosti byly častým projevem nesouhlasu v „mezích slušnosti“. Jenže účelově ničit státní symboly, vulgárně napadat hlavu státu (ať je ji kdokoliv) by jistě hanobením bylo. Neuvažujme zde o tom, jak moc k tomuto hanobení přispívá osoba, která je v danou chvíli prezidentem.

Druhou možností by bylo, aby se zavedla obecná pravidla úcty ke státním symbolům do škol. Úctu ke státním symbolům je nutné vést už od školy. Už osvícenští filosofové o tom věděli své, kdy základní morální hodnoty se člověku vštěpovaly ve výchově. Jenže dnešní demokracie je úplně někde jinde, než jak si ji představovali filosofové jako Rousseau, Robespeierre a další. Dnešní demokracie se značně znetvořila. Není ale možné, aby pod rouškou demokracie například malé děti ve škole pokřikovaly hanebné věci proti hlavě státu. Vždy velice rád uvádím příklad z USA, jak je tato země háklivá na znevážení jejich státních symbolů. Podobně na tom jsou i jiné země a co teprve vlajka Evropské unie. Někdo může namítnout, že je to návrat do totality. Tyto kritiky musím zklamat. Nejedná se o žádný návrat do minulosti, ale o jasná dodržování pravidel, která jsou pro všechny stejná. Těmto pravidlům se říká zákony a stát si své státní symboly musí chránit. Takže obě dvě výše uvedené věci by zcela jistě snížily možnost hanobení státních symbolů, protože ten, kdo tyto symboly znevažuje (ničí, stříhá, pálí atd.), tak znevažuje jak vážnost naší země, tak i svoji, jakožto příslušníka (občana) našeho státu. To je hodně smutné.