Kapitálové osamění
Nedávné vědecké studie zjistily, že osamělost zabíjí. Vědci zjistili, že lidé, kteří jsou osamělí, umírají dříve. Z logiky věci by tak měli být nejvíce postiženi lidé žijící single. Tedy osoba, která je z nějakého důvodu nucena žít sama bez partnera. Proč ale narůstá počet lidí, kteří žijí v osamění? Proč narůstá osamění lidí ve společnosti, která je označována za tu nejlepší v dějinách? Jedná se přeci o společnost nadbytku, blahobytu a hojnosti. Ne vše je ale růžové, jak je nám denně předkládáno. Sice žijeme v konzumní společnosti, kde se vyskytuje „podivné štěstí“, kdy se na oko cítíme šťastni, i když se někdy cítíme být frustrováni. Ne jinak je to s osobami, které jsou osamoceny. Trendy kapitalistických společností ukazují na jeden velký problém: vysoké požadavky na partnera nebo partnerku. To je jeden ze základních důvodů, proč lidé často žijí single. Na druhou stranu je k tomu vedou i životní zkušenosti – už nechci mít nikoho vedle sebe, protože mě dotyčný zklamal. Někteří single lidé říkají, že jim život v osamění vyhovuje. Na nikoho se nemusí vázat, nikdo vám nepropije výplatu nebo střechu nad hlavou. Je tedy evidentní, že za nárůst počtu lidí žijících v osamění může ve finále překapitalizování světa. Jednoduše řečeno kapitál, na kterém je vše postaveno. Od vysokých nároků na partnera, který je posuzován právě díky svému materiálnímu vybavení, až například po to, kolik aktuálně vydělává v práci.
Život single v sobě skýtá ale další negativum. Tím je nižší porodnost. Vzhledem k tomu, že extrémní forma kapitálu nutí většinu lidí ke kariéře, tak se upozaďuje rodina a plození potomků se odkládá daleko do pozdějšího věku. Jedná se o kapitalistický paradox. Kapitál totiž potřebuje rodinu k tomu, aby byla základním stavebním prvkem státu a plození dětí. Čím více dětí se narodí, tak tím pro kapitál (i společnost) je to lepší, protože člověk nahrazuje člověka. Na druhou stranu je to ale opět ten samý kapitál, který znemožňuje výchovu (často i plození) dětí, když nutí rodiče k tomu, aby upřednostnili svoji kariéru a uskutečnili vysoké výkony v zaměstnání. Z tohoto dvojitého „klinče“ vznikají různé deprese a ty vedou k závislosti na antidepresivech. To je významná složka dnešního farmaceutického kapitálu, kdy společnost hojnosti vytvořila deprese jako byznys. Lidé, kteří si vybrali žít v osamění jsou inspirováni tím vším a nechtějí mít tolik starostí. Možná se cítí být šťastni, ale ve finále asi šťastni do jisté míry nebudou a rovněž se budou potýkat s depresemi. Akorát z jiného důvodu, než lidé věnující se kariéře.
Život single rozhodně není růžový. Byť se tak může zdát. Často je tento typ života lidí utvářen velkými požadavky na protějšek (často nereálnými), kde se rovněž poměřuje kapitálové jmění a schopnost zajistit živobytí rodině v kapitálové době, kdy je stát eliminován do pozice záchranné služby – potřebuji jej pouze v nejnutnějších chvílích. Dokud existoval stát jako pečovatel v určitých oblastech lidského života, tak sice byla omezena svobodná volba jedince, která je tolik typická pro dnešní individualistickou dobu, ale na druhou stranu byla zajištěna jistota v oblasti, kterou zabezpečoval právě „stát pečovatel“ (práce, vzdělání, rekreace, jesle atd.). Dnes se stále více volá po těchto základních atributech, které by měl garantovat stát. Individuální svoboda volby totiž stále více selhává a to díky kapitálu, který nemá v určitých oblastech života i základních prvcích „pečujícího státu“ co pohledávat. Pokud bude stát více motivovat lidi, aby vstupovali do manželského svazku pomocí výhod, zavádět „pronatalitní“ politiku, tak zcela jistě bude méně lidí single.
