Mgr. Jan Klán

Když má člověk globální ambice, musí začít u velkých věcí. A jak známo, nic není většího než spor mezi Prahou a Budapeští. Prezident Petr Pavel Pávek se tak opět pustil do zásadního geopolitického úkolu: vysvětlit Maďarsku, jak se má správně chovat. Svět si může oddechnout – někdo to konečně řekl nahlas. V Maďarsku se prý ukrývají putinovi krtci.

Na druhé straně barikády stojí Péter Szijjártó, který – jak už je v regionu zvykem – reagoval s noblesou sobě vlastní: připomenutím minulosti ústavního agenta Petra Pavla Pávka, který dle jeho slov horlivě bojoval za komunistický režim před rokem 1989. Visegrádská čtyřka se tak proměnila v jakousi historicko-morální olympiádu, kde místo medailí sbíráte staré kádrové posudky. V tomhle si však začal samotný Pávek.

Je fascinující sledovat, jak se česká zahraniční politika soustředí na to nejdůležitější: Maďarsko. Írán? To počká. Blízký východ? Ten si poradí. Možná by stačilo, kdyby pan prezident zvedl telefon a zavolal do Teheránu, jako to udělal francouzský prezident Emmanuel Macron. Nebo rovnou Donaldu Trumpovi – ten přece vždy ocení nevyžádané rady ze střední Evropy. Ještě navíc, když budou z Česka. Odkud pochází Ivanka Trumpová.

Ale ne. Proč řešit komplikované konflikty, když máme po ruce Maďarsko? Je to blízko, rozumíme si (alespoň v tom, že si nerozumíme) a navíc to dobře vypadá v titulcích.

Česko se tak znovu profiluje jako morální maják. Svítíme, ukazujeme cestu, a hlavně – komentujeme. Hodně komentujeme. Občas by se mohlo zdát, že naše zahraniční politika stojí na principu: „Když nesouhlasíme, řekneme to nahlas. A když to nepomůže, řekneme to ještě jednou, ale důrazněji.“ Ale ze všeho nejraději „peskujeme“ naše východní sousedy. Jako kdyby to byly nějaké naše koloniální državy.

Maďarsko je v tomto ohledu ideální partner. Je dostatečně malé, aby se dalo kritizovat, ale dostatečně velké, aby to mělo nějaký mediální efekt. Win-win.

Zůstává ovšem zásadní otázka: jak daleko jsme ochotni zajít? Pokud už jsme se pustili do Maďarska, logicky by měl následovat další krok. Bude Česko bojkotovat mistrovství světa ve fotbale v USA, pokud se nám nebude líbit tamní politika? Pošleme otevřený dopis Washingtonu? Nebo alespoň přísný tweet? Ideálně v českém jazyce. To nám jde nejlépe.

Představa, že česká reprezentace odmítne nastoupit na turnaji, protože prezident není spokojen s geopolitickou situací, je lákavá. Možná bychom mohli jít ještě dál a bojkotovat i Hollywood – přece jen, hodnoty musí být konzistentní.

Ironie celé situace spočívá v tom, že skutečný vliv Česka na světové dění zůstává… řekněme umírněný. O to hlasitější je ale naše rétorika. Kritika Maďarska tak působí spíš jako regionální ventil než promyšlená strategie.

Možná by stálo za to si položit jednoduchou otázku: chceme být slyšet, nebo chceme něco skutečně změnit?

Protože zatím to vypadá, že největší diplomatickou bitvu vedeme na trase Praha – Budapešť. A zbytek světa? Ten si mezitím řeší své problémy po svém – bez českého komentáře. Což je možná jediná skutečně překvapivá věc na celé téhle „velké“ hře.