Večeře hodnot, nebo večeře zájmů?
Tak už je to oficiální. Prezident Petr Pavel oznámil, že se zúčastní neformální večeře lídrů na pozvání tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. A najednou je všechno v pořádku. Recep Erdoğan – politik, kterého ještě nedávno mnozí západní komentátoři označovali za autoritáře, muže s problematickým vztahem ke svobodě médií i opozici – se rázem stává vhodným hostitelem.
Člověk se nestačí divit, jak pružné dokážou být zahraničněpolitické zásady. Když někdo jen naznačí dialog s Moskvou, okamžitě je podezřelý. Když ale turecký prezident dlouhodobě udržuje pracovní vztahy s Ruskem a s Vladimirem Putinem, obchoduje s ním a vystupuje jako prostředník mezi Východem a Západem, najednou to zřejmě není překážkou ke společné večeři.
Jaké milé stvoření, ten Erdoğan.
Možná jsme jen špatně pochopili nový výklad hodnotové diplomacie. Nejde o to, s kým se stýkáte. Jde o to, kdo vás pozve ke stolu. Pak se z geopolitiky stává společenská událost a fotografie z recepce převažují nad dřívějšími ostrými výroky.
A občan si klade prostou otázku: kde vlastně končí zásady a začíná diplomatický catering?
Petr Pavel často hovoří o hodnotách, odpovědnosti a morálních principech. Jenže politika bývá neúprosná. Když přijde pozvánka na slavnostní večeři, zdá se, že některé rozpaky mizí rychleji než dezert z prezidentského menu.
A český daňový poplatník? Ten může jen hádat, kolik podobných zahraničních cest stojí. Letadla, ochranka, protokol, doprovodná delegace, logistika. Zlaťáky se sypou a občanům se vysvětluje, že právě takto vypadá odpovědná reprezentace státu.
Někdo by možná řekl, že právě toto je moderní podoba odkazu Václava Havla – důraz na lidská práva, ale s dostatečně pružnou interpretací, pokud to vyžaduje mezinárodní protokol. Jiní by namítli, že mezinárodní diplomacie nutně znamená jednání i s lídry, s nimiž máme zásadní neshody. To je legitimní pohled.
Ironie celé situace však spočívá v tom, že veřejnosti bývají často předkládány velmi přísné morální soudy o některých politicích, zatímco u jiných převládne vysvětlení, že „taková je diplomacie“. A právě tento rozdíl v měřítku je tím, co u části veřejnosti vyvolává otázky.
Satira má jednu výhodu – nemusí hledat odpovědi. Stačí jí pokládat nepříjemné otázky. A tahle zní jednoduše: když pozvánka přichází od prezidenta, který udržuje vztahy s Kremlem, jsou hodnoty stále na prvním místě, nebo už mají rezervovaný stůl až po hlavním chodu?
