Mgr. Jan Klán

Tak jsme se opět dozvěděli, že Ústavní soud vlastně žádný aktivismus nepředvedl. Jen prý ponechal prezidentovi, aby si o svých cestách rozhodoval sám. To zní jako učebnicová ukázka zdrženlivosti. Jenže právě tady začíná ironie celé situace.

Jestliže prezident rozhoduje sám, kam pojede, koho povede a jak bude reprezentovat stát, pak by bylo logické, aby také nesl plnou odpovědnost za náklady svých rozhodnutí. V běžném životě je to přece jednoduché. Kdo si naplánuje výlet, zaplatí si ho. Proč by na Hradě měla platit jiná pravidla?

V posledních letech navíc veřejnost sleduje prezidenta v celé řadě mediálně výrazných aktivit. Jednou si vyzkouší roli fotografa, podruhé vyráží na motocyklu, potřetí skáče z letadla, pak následuje další zahraniční cesta nebo účast na další prestižní akci. To samo o sobě nemusí být nic špatného – každý má své záliby a způsob prezentace. Otázkou ale je, kde končí výkon prezidentského úřadu a kde začíná budování osobního image a kultu osobnosti na účet veřejných financí.

Pokud má být Pražský hrad především institucí reprezentující stát, pak by se měl soustředit na výkon svých ústavních funkcí. Jestli se však postupně mění v zážitkovou kancelář, kde se střídají fotografické mise, motorkářské vyjížďky, seskoky z letadel a stále nové cesty do zahraničí, je namístě otevřít debatu o tom, zda tomu má odpovídat i výše rozpočtu Kanceláře prezidenta republiky.

Největší paradox celé věci je ale jinde. Když soud zasahuje do některých politických otázek, bývá to často označováno za obranu ústavnosti. Když však rozhodnutí vyzní ve prospěch větší volnosti prezidenta, najednou prý o žádný aktivismus nejde. Kritici mohou namítat, že hranice mezi soudní zdrženlivostí a soudním aktivismem se mění podle toho, komu rozhodnutí právě prospívá.

Jestliže tedy prezident rozhoduje o svých cestách sám, pak by měl nést i odpovědnost za jejich financování. A pokud jde o cesty, které nejsou nezbytné pro výkon jeho ústavních povinností, měl by si je hradit z vlastních prostředků. Daňoví poplatníci nejsou sponzory osobní prezentace kohokoli, byť zastává nejvyšší ústavní funkci.

Možná by proto stálo za to zavést jednoduché pravidlo: čím více prostoru pro osobní rozhodování a vlastní image, tím menší nárok na veřejné prostředky. Pokud se z Hradu stává zážitková kancelář, pak by tomu měl odpovídat i její rozpočet. Veřejné finance mají sloužit výkonu státní moci, nikoli financování nekonečné série atraktivních kulis pro prezidentský marketing budující kult osobnosti.