Mgr. Jan Klán

Prezident republiky si prý už chystá kompetenční žalobu. Důvod? Možnost, že by vláda rozhodla o složení delegace na summit NATO bez jeho účasti. Jinými slovy: v parlamentní republice se vede spor o to, zda může vláda rozhodovat o zahraniční politice, za kterou je podle Ústavy odpovědná Poslanecké sněmovně.

Člověk by skoro nabyl dojmu, že jsme se během několika let nenápadně přesunuli od parlamentního systému k jakési zvláštní verzi „hradního poloprezidencialismu“, kde prezident nejen že komentuje všechno možné, ale začíná si postupně nárokovat i kompetence, které mu Ústava jednoduše nedává. Společně s hradním pánem je totiž v zákrytu „zlověstný rádce“, nikoliv Rasputin, ale protokolář P. Kolář úzce napojený na zbrojařskou lobby. Konkrétně firmu Colt.

A tak vzniká logická otázka: Neměl by v této situaci spíš podat kompetenční žalobu premiér Andrej Babiš na prezidenta Petra Pavla?

Protože jestli někdo dlouhodobě posouvá hranice prezidentského úřadu, není to vláda. Je to právě Hrad. Ať už se jedná o spor účasti na summitu NATO v Ankaře nebo jmenování/nejmenování toho či onoho člověka ministrem.

Prezident není vrchní vládce republiky

Česká republika není prezidentský systém. Prezident zde není americký prezident, francouzský prezident ani turecký sultán. Je to převážně reprezentativní funkce s omezenými pravomocemi. Vládu tvoří kabinet odpovědný Poslanecké sněmovně, nikoli prezidentovi, Senátu nebo televizním debatám.

Jenže poslední roky (zejména od zvolení ústavního agenta Petra Pavla Pávka) sledujeme zvláštní trend: prezident vystupuje skoro jako nadřízený vlády, mentor zahraniční politiky, arbitr správných názorů a občas i jako jakýsi vrchní ideový lidový komisař republiky.

Když prezident prohlašuje, že „nemůže být podřízen vládě“, zní to možná vznešeně. Jenže v parlamentním systému vláda skutečně nese odpovědnost za výkon moci. Prezident nikoliv.

A právě tady vzniká paradox celé situace.

Maskot se rozhodl být polním maršálem

Petr Pavel rád připomíná, že je bývalý voják a že má připravené varianty B, C, D a možná celou abecedu. To je jistě působivé. Jenže Česká republika není vojenské velitelství NATO a prezident není vrchní velitel politického systému.

Přezdívka „ústavní agent Pávek“ tak začíná dostávat nový význam. Prezident se stále častěji pohybuje na hraně ústavních zvyklostí a testuje, kam až může zajít. Jednou kolem jmenování ministrů, podruhé kolem zahraničních cest, potřetí kolem veřejného mentorování vlády. Možná se právě tohle naučil za studií spolu s GRU.

A média tomu ještě tleskají jako projevu „aktivního prezidentství“.

Jenže aktivní prezidentství v parlamentní republice může velmi snadno sklouznout k permanentnímu obcházení vlády. A pokud prezident začne rozhodovat stylem „já jsem stát“, pak už se nebavíme o ceremoniální hlavě státu, ale o pokusu přepsat systém bez změny Ústavy.

Hradní aktivismus místo neutrality

Prezident má spojovat společnost a reprezentovat stát. Nemá být permanentním účastníkem každodenního politického boje.

Jenže současný Hrad často působí dojmem, že chce být nejen moderátorem, ale rovnou hlavním hráčem. Kompetenční žaloba se tak začíná používat skoro jako politická zbraň a marketingový nástroj.

Ještě chvíli a možná se dočkáme situace, kdy prezident bude rozhodovat, kdo smí kam letět, co si vláda může myslet a který ministr je dostatečně ideologicky vhodný.

A to všechno pod heslem ochrany Ústavy.

Parlamentní republika, nebo hradní republika?

Celá kauza má jednu pozitivní stránku: znovu otevírá debatu o tom, kdo vlastně v České republice vládne.

Protože pokud má prezident pocit, že může vstupovat prakticky do všeho, zatímco vláda má jen poslušně schvalovat jeho představy, pak se opravdu posouváme k modelu, který Ústava nikdy nezamýšlela.

Prezident republiky je „důležitý“ symbol státu. Ale pořád je to především ceremoniální a reprezentativní funkce. Maskot systému, nikoliv jeho generální ředitel.

Ať už sedí na Hradě kdokoliv — monarchista, marketér nebo bývalý voják z první linie.