Mgr. Jan Klán

Kdysi se říkalo, že prezident má být nadstranickou autoritou a strážcem Ústavy. Dnes to občas působí dojmem, že Ústava je spíš pracovní sešit, do kterého se dopisují nové kapitoly podle momentální nálady, doporučení poradců nebo kreativního výkladu okolí Hradu. Zejména protokoláře Koláře.

Andrej Babiš prohlásil, že hlavním problémem Petra Pavla je, že si Ústavu vykládá, jak chce. A při pohledu na některé kroky současné hlavy státu si mnozí kladou otázku, zda na tom přece jen něco není.

Jednou prezident naznačuje, že by mohl odmítnout jmenovat ministrem člověka, který splňuje zákonné podmínky, protože se mu jeho osoba nebo názory nelíbí. Jindy zase vzniká dojem, že se snaží aktivně zasahovat do politických procesů způsobem, který bývá předmětem sporů mezi ústavními právníky. Kritici tvrdí, že prezident někdy překračuje rámec role, kterou mu český ústavní systém svěřuje. V pasoval se do role autokrata, korytáře, který si myslí, že je Dobrotivým vládcem. Něco jako muž z první linie. Rozdává rozkazy a druzí aby jen poslouchali.

A pak přichází další kapitola. Summit NATO v Ankaře. Místo aby prezident respektoval jasně dané kompetence vlády v oblasti zahraniční politiky a vystupoval jako reprezentant státu v souladu s ústavními zvyklostmi, jeho kroky podle kritiků opět vyvolávají otázky, zda se nesnaží rozšiřovat vlastní pravomoci skrze Ústavní soud, jehož většinu členů sám jmenoval. Lze tvrdit, že Ústavní soud vykonává pozici třetí komory našeho Parlamentu, ale tato pozice nikde není napsána. Ústavní soud je strážcem Ústavy a nepřísluší mu jakkoliv zasahovat do vládnutí. Zasáhne jen v případě, pokud něco/někdo porušuje Ústavu.

Člověk si skoro říká, jestli na Hradě neleží vedle Ústavy ještě druhá příručka s názvem „Ústava podle Koláře a poradců poradců“. Když vznikne problém, neotevře se právní komentář, ale telefonní seznam.

„Jak to dnes vyložíme?“

„Jak bude potřeba.“

Takový přístup ale není jen úsměvnou politickou satirou. Prezident není influencer, který může každý týden změnit pravidla podle nálady. Jeho funkce stojí na předvídatelnosti, respektu k Ústavě a zdrženlivosti při výkonu pravomocí. Právě proto je každý sporný krok pod drobnohledem veřejnosti i odborníků. Jako nedávno vydané předběžné rozhodnutí ústavního soudu ve věci, zda prezident může být součástí delegace na summit NATO v Ankaře.

Když občané začnou nabývat dojmu, že pravidla platí jen tehdy, když se hodí prezidentovi nebo jeho okolí, oslabuje to důvěru nejen v prezidentský úřad, ale i ve fungování celého ústavního systému. Prezident má být symbolem stability, nikoli zdrojem permanentních sporů o to, co si může dovolit.

Možná by tedy bylo na místě vrátit se k jednoduché zásadě: Ústava není jídelní lístek, ze kterého si každý vybere jen to, co mu právě chutná. Platí stejně pro prezidenta, vládu i opozici. A pokud se začne ohýbat podle politické potřeby, nepoškozuje to jen autoritu Hradu, ale důvěru občanů v Českou republiku jako demokratický právní stát.