Mgr. Jan Klán

Když člověk sleduje oslavy třiceti let existence českého Senátu, skoro by nabyl dojmu, že bez horní komory by se republika už dávno propadla do chaosu, občanských válek a nedostatku chlebíčků. Prezident Petr Pavel nyní slavnostně prohlásil, že Senát „svůj význam přesvědčivě obhájil“. A předseda Senátu Miloš Vystrčil zase prezidentovi galantně oplatil kompliment, že svou „mladickou nerozvážnost přesvědčivě odpracoval“. Člověk skoro neví, zda sleduje státní instituci, nebo klub vzájemného obdivu.

Jenže mimo slavnostní projevy zůstává jedna nepříjemná otázka: k čemu vlastně Senát dnes reálně je?

Obhájci horní komory rádi opakují, že Senát představuje „pojistku demokracie“. To zní vznešeně. Jenže v praxi se z této pojistky často stává spíše brzda, politický klub a odkladiště politiků, kteří už neuspěli ve sněmovních volbách, ale stále nechtějí opustit veřejný život. Prostě Havlova komora. Když občané pravidelně dávají senátním volbám účast kolem patnácti či dvaceti procent, není to snad největší možné referendum o důležitosti této instituce?

Lidé totiž podvědomě cítí, že Senát málokdy řeší jejich skutečné problémy. Ceny energií? Bydlení? Exekuce? Dostupnost zdravotnictví? Místo toho veřejnost často sleduje moralizující projevy, zahraničně-politická gesta a ceremonie, při nichž si političtí představitelé navzájem potvrzují svou historickou důležitost.

A právě poslední návštěva ústavního agenta, prezidenta Petra Pavla Pávka působí téměř symbolicky. Prezident chválí Senát, Senát chválí prezidenta. Politická elita si v uzavřeném kruhu uděluje vyznamenání za vlastní existenci. Připomíná to situaci, kdy si zaměstnanci firmy sami mezi sebou odhlasují, že jejich oddělení je naprosto nepostradatelné — zatímco účet za provoz platí někdo jiný.

Senát Parlamentu České republiky přitom daňové poplatníky stojí stovky milionů korun ročně. A za co přesně? Za instituci, která ve velké části případů pouze potvrzuje či vrací zákony zpět do Poslanecké sněmovny, kde si stejně rozhodne většina poslanců. Jinými slovy: druhé kolo téhož procesu, další aparát, další asistenti, další auta, další kanceláře, další recepce, další tisková oddělení.

Ironie je, že samotní občané často ani netuší, kdo je jejich senátor. Zato každý pozná, když mu přijde dražší elektřina nebo oznámení za vyšší nájem.

Zastánci Senátu namítají, že horní komora brání „extrémům“. Jenže demokracie přece nestojí na tom, že se část politické reprezentace prohlásí za moudřejší a odpovědnější než voliči. Pokud občané něco chtějí, mají to v demokratickém systému projevit volbami — ne být korigováni sborem politických matadorů, kteří získali mandát při minimální volební účasti.

Celá debata tak připomíná klasický český paradox: instituce s nejnižším zájmem veřejnosti neustále vysvětluje, jak je nenahraditelná. A čím méně ji lidé sledují, tím více sama sebe slavnostně oceňuje.

Možná tedy Senát opravdu „svůj význam obhájil“. Jen ne občanům, ale hlavně sám sobě.