Mgr. Jan Klán

Kdysi se říkalo, že prezident má společnost spojovat. Dnes to vypadá, že novým národním sportem je hledání dalšího důvodu, proč vyhlásit ústavní poplach. Kde nestačí politika, nastoupí právníci. Kde nestačí argumenty, nastoupí výklad Ústavy. A kde nestačí ani to, tam už někde v dálce startuje Ústavní soud.

Revoluce Pravdy a Lásky totiž vstoupila do nové fáze. Už se nebojuje transparenty ani zvoněním klíčů. Dnes se bojuje paragrafy, kompetenčními spory a kreativními výklady Ústavy. Demokracie se zřejmě měří podle toho, kolikrát za měsíc někdo vysloví slovní spojení „Ústavní soud“.

Prezident Petr Pavel se v této satirické představě mění v generálního inspektora správného výkladu všeho. Ústava už dávno není nejvyšším zákonem země. Je to spíš švýcarský nůž – dá se s ní otevřít každá politická konzerva, opravit každý problém a občas i někoho pořádně říznout.

Atmosféra v republice tomu odpovídá. Místo klidu se občan každé ráno probouzí s otázkou, co bude dnes označeno za ústavní krizi. Bude to jmenování? Cesta? Večeře? Nebo snad počasí? Kdo ví. V zemi, kde se z každé politické neshody stává téměř otázka přežití demokracie, je možné úplně všechno.

Pravda a Láska mezitím připomínají dobře organizovanou kancelář. Na dveřích visí cedule: „Nesouhlasíte? Obraťte se na Ústavní soud.“ A kdo si dovolí mít jiný názor, tomu je ochotně vysvětleno, že problém není v systému, ale v něm samotném. Protože správný občan přece souhlasí.

Blbou náladu pak údajně nešíří rostoucí ceny, nejistota ani nekonečné politické hádky. Kdepak. Tu podle této satiry spolehlivě vytváří permanentní pocit, že bez další ústavní bitvy by se snad republika přestala otáčet kolem své osy.

Možná by stálo za to vyhlásit nový státní svátek – Den ústavního poplachu. Každý občan by dostal kapesní vydání Ústavy, píšťalku a formulář pro případnou kompetenční žalobu. Prezident by slavnostně oznámil, že vše proběhlo podle nejlepšího možného výkladu, poradci by si pogratulovali a Ústavní soud by se raději preventivně sešel, kdyby bylo potřeba rozhodnout, kdo má právo rozkrájet slavnostní dort.

A republika? Ta by dál čekala, jestli se někdy vrátí do doby, kdy se politika dělala hlavně debatou a odpovědností, nikoliv soutěží o to, kdo jako první doběhne s každým sporem až k Ústavnímu soudu. Protože jestli něco skutečně šíří blbou náladu, pak je to představa, že na každou politickou otázku existuje jen jediná správná odpověď – a tu vždycky objeví až někdo v taláru, která je posvěcena ústavním agentem Petrem Pavlem Pávkem, který šíří blbou náladu.