Mgr. Jan Klán

V české politice se občas stane něco vzácného: moment, kdy se člověk zastaví, podívá se na situaci – a s jistou dávkou rezignovaného klidu si řekne: „Ano, tady se vlastně nedá než souhlasit.“

Výroky motoristy Petra Macinky a dalších politiků o roli prezidenta totiž míří k jádru věci, kterou se v posledních letech mnozí snaží ohýbat, natahovat a reinterpretovat podle momentální potřeby – nejraději to dělá dozimetricko - kampeličková opozice v zákrytu s Piráty. Česká republika skutečně není ani Francie, ani Rumunsko. Nemáme poloprezidentský ani prezidentský systém, kde hlava státu aktivně řídí exekutivu a udává tón zahraniční politiky. U nás je to jinak.

Máme systém parlamentní. A v něm je prezident – řečeno bez příkras – především reprezentant. Ceremoniář. Symbol. Ano, klidně i ten „maskot“, jak by to někomu mohlo znít nepříjemně, ale o to přesně jde: reprezentovat, ne vládnout.

Jenže realita poslední doby jako by naznačovala, že si Petr Pavel občas zkouší jinou roli. Takovou lehce monarchistickou, kde se zahraniční politika neodvíjí od vlády, ale od osobního přesvědčení hlavy státu. Možná je to pokušení uniformy, možná dozvuk kariéry, kde velení bylo jasně strukturované. Anebo prostě jen pocit, že když už člověk sedí na Hradě, byla by škoda zůstat jen u podávání rukou a pronášení projevů.

A tak se občas zdá, že sledujeme zajímavé divadlo: prezident, který by rád dirigoval orchestr, zatímco Ústava mu přidělila roli prvního houslisty… bez smyčce.

Ironie celé situace se pak krásně uzavírá v personálních detailech. Když má prezident poradce typu Petr Kolář, který bývá s jistou nadsázkou označován za „komorníka“ od firmy Colt, svádí to k představě dvora. A dvůr, jak známo, má tendenci vytvářet iluzi moci i tam, kde ji Ústava poměrně přehledně omezuje.

Možná by tedy nebylo od věci vrátit se k prosté, až nudné pravdě: zahraniční politiku určuje vláda spolu s ministrem zahraničních věcí. Prezident ji může reprezentovat, komunikovat, dodávat jí váhu a styl. Ale není jejím autorem.

A pokud se někdy zdá, že by chtěl být něčím víc – pak nejde o ústavní vývoj. Spíš o lidsky pochopitelnou, ale systémově poněkud nepatřičnou touhu hrát si na krále v republice, která na to nikdy nebyla stavěná.