Pokus o ústavní puč?
Rozhodnutí Ústavního soudu, který předběžným opatřením nařídil vládě, aby součástí české delegace na summit NATO byl i prezident Petr Pavel, představuje mimořádně závažný zásah do fungování moci výkonné. Nejde totiž o běžné rozhodnutí po dlouhém a důkladném projednání, jak bývá obvyklé, ale o zásah učiněný v rekordním čase jediného dne. Právě tato rychlost vyvolává otázky, zda se Ústavní soud nezačíná posouvat od role arbitra ústavnosti k roli aktivního politického hráče.
Ústavní soud má být pojistkou ústavního pořádku, nikoliv třetí komorou Parlamentu či dokonce nadřízeným orgánem vlády. Rozhodnutí o složení vládní delegace na mezinárodní summit je přitom tradičně součástí výkonu exekutivní moci. Jestliže soud předběžným opatřením vládě de facto přikazuje, koho má do delegace zahrnout, otevírá se zcela nový a dosud nevídaný prostor pro soudní politický aktivismus.
Občanům, kteří se roky domáhají spravedlnosti ve svých majetkových, rodinných nebo pracovních sporech, se tak dostává velmi zvláštního vzkazu. V běžných případech se čeká měsíce či roky. Když však jde o spor prezidenta republiky a summit NATO, je možné rozhodnout bez důkladného posouzení během jediného dne. Takový kontrast může u části veřejnosti vyvolávat pocit dvojího metru a oslabovat důvěru v rovnost před zákonem.
Ještě závažnější je precedent, který tím vzniká. Jestliže dnes může Ústavní soud předběžným opatřením určovat složení delegace na mezinárodní summit, co zabrání tomu, aby se příště vyjadřoval k personálním rozhodnutím vlády, zahraniční politice nebo jiným oblastem, které tradičně spadají do odpovědnosti kabinetu? Hranice mezi kontrolou ústavnosti a přímým řízením exekutivy se začíná nebezpečně rozmazávat.
Samozřejmě platí, že Ústavní soud má pravomoc rozhodovat kompetenční spory mezi ústavními institucemi. Kritici současného postupu však upozorňují, že mimořádně rychlé předběžné opatření může působit dojmem, že soud vstoupil do politického konfliktu ještě před tím, než spor řádně projednal a meritorně rozhodl. Právě proto zaznívají obavy z politizace instituce, která by měla stát nad stranickými a mocenskými střety. Zvláště kdy jistí ústavní soudci byli vybráni právě prezidentem Pavlem.
Zvážili dobře ústavní soudci, že prezident již prokázal, že nerespektuje stanovisko vlády v zahraničních otázkách, jak by podle ústavy měl? Zvážili, že se již vůči finančním požadavkům NATO vyjadřoval opačně než současná vláda a že prezidenta USA nazval odpudivou bytostí? Jak by asi mohl při takových názorech reprezentovat stanovisko české vlády na setkání NATO s prezidentem USA?
Největší problém však nespočívá v rozhodování o samotné osobě Petra Pavla, ale v otázce, zda se Ústavní soud nezačíná vzdalovat své tradiční roli a nepřibližuje se postavení jakési „třetí, nejvyšší komory“, která nejen vykládá ústavu, ale začíná fakticky určovat, jak má vláda vykonávat své pravomoci. Takový vývoj by si zasloužil velmi širokou veřejnou i odbornou debatu. Protože důvěra v soudní moc se nebuduje pouze správností rozhodnutí, ale také přesvědčením občanů, že stejná pravidla platí pro všechny a že soudy nerozhodují podle politického zaměření jednotlivých případů.
