Mgr. Jan Klán

Víte, jaký je rozdíl mezi Petrem Pavlem a Francovkou?

Žádný. Obojí se totiž neustále někam vtírá.

Francovka bývala tradičním českým řešením na všechno. Bolí vás hlava? Francovka. Bolí vás záda? Francovka. Máte rýmu? Francovka. Nevíte si rady se životem? Někdo vám stejně doporučí Francovku.

Podobně dnes působí prezident Petr Pavel. Ať otevřete noviny, zapnete televizi nebo sociální sítě, vždy se dozvíte, že právě někam vyráží, něco komentuje, někoho zachraňuje, někomu radí nebo někoho poučuje.

Jeden den se vtírá summit NATO. Druhý den na jednání vlády. Třetí den na zahraniční konference. Čtvrtý den provádí morální apel na národ. Pátý den probíhá vysvětlování, jak bychom měli správně přemýšlet. Člověk už jen čeká, kdy se prezident objeví na schůzi bytového družstva a doporučí strategii výměny výtahových lan v souladu s euroatlantickými hodnotami.

Prezident republiky se tak postupně proměnil v instituci, která má názor na úplně všechno. Na válku, ekonomiku, školství, energetiku, zahraniční politiku, domácí politiku i na to, jak by měli občané chápat svět. A kdyby náhodou existovala soutěž o nejaktivnějšího komentátora veřejného dění, patrně by si pro medaili došel osobně.

Zvláštní je také prezidentova neustálá potřeba zachraňovat situace. Když vznikne problém, prezident je připraven. Když problém nevznikne, je připraven také. A pokud se náhodou nic neděje, lze alespoň varovat před něčím, co by se mohlo stát.

Někteří občané už proto získávají pocit, že Česká republika má vedle vlády ještě jakousi záložní vládu prezidentskou. Ta sice formálně nevládne, ale zato velmi ochotně vysvětluje, jak by se vládnout mělo.

A právě zde se dostáváme k oné ironické podobnosti s Kimem Čong-unem. Samozřejmě nikoli v reálném fungování státu, ale v mediální všudypřítomnosti. Zatímco v Severní Koreji se občan dozvídá, co udělal vůdce každou hodinu, český občan má občas pocit, že bez vyjádření prezidenta Petra Pavla Pávka neproběhne ani otevření nové cyklostezky nebo výměna žárovky na obecním úřadě.

Přitom ústava prezidentovi přisuzuje především roli reprezentanta, chcete-li maskota, státu a moderátora politického systému. Nikoli funkci univerzálního odborníka na všechno od geopolitiky až po cenu rohlíků.

Možná by tedy stálo za úvahu vrátit se k původnímu účelu obou fenoménů. Francovka by mohla zůstat v lékárničce a prezident na Pražském hradě. Obojí funguje nejlépe tehdy, když se používá s mírou.

Protože jakmile se Francovka začne používat na všechno, začíná být její vůně poněkud intenzivní s mnoha vedlejšími účinky. A jakmile se prezident začne objevovat úplně všude, může mít část veřejnosti podobný pocit. I já osobně takový pocit mám.

A tak si znovu položme otázku:

Jaký je rozdíl mezi Petrem Pavlem a Francovkou?

Pokud se podíváme na frekvenci jejich výskytu ve veřejném prostoru, odpověď se hledá opravdu těžko.