Pávpudlík a žaloba na Ankaru. A komu vlastně patří vodítko?
Tak jsme se konečně dočkali. Po týdnech napínání, spekulací a pečlivého leštění paragrafů byla podána kompetenční žaloba kvůli tomu, že vláda Andreje Babiše nezařadila prezidenta Petra Pavla do české delegace na summit NATO v Ankaře. Hrad její podání dlouho avizoval a spor se tak přesouvá k Ústavnímu soudu.
Jenže hned se nabízí kacířská otázka. Je to opravdu Pavlova žaloba? Nebo spíše žaloba jeho nejbližšího poradce protokoláře Petra Koláře?
Vždyť právě Kolář bývá často označován za šedou eminenci Hradu a málokdo zapomněl na slavnou aféru s esemesku určenou Petru Macinkovi, která skončila tak, že se veřejnost dozvěděla více o zákulisí prezidentského okolí než o samotné diplomacii.
A člověka napadne i čistě lidský rozměr. Co když nejde ani tak o prezidentovu potřebu sedět u aliančního stolu, ale o strach, že se bez svého Pávpudlíka na summit nedostane ani jeho protokolář? Vždyť poradce bez prezidenta je jako generál bez armády nebo hradní fotograf bez Hradu.
Po týdnech poslouchání, jak je žaloba připravená, by jeden skoro čekal, že bude v trezoru zabalená jako korunovační klenoty a čeká jen na slavnostní okamžik. Nakonec se skutečně vytáhla. Až člověka napadá, zda nebylo potřeba prezidenta před tímto velkým ústavním vystoupením nejprve mediálně „přeleštit“, aby se celý akt odehrál v důstojné atmosféře.
A ještě jedna otázka se přímo nabízí.
Pokud se vede tak zásadní bitva o ústavní kompetence, proč se mluví jen o summitu NATO? Prezident přece podle Ústavy disponuje i pravomocemi v oblasti ozbrojených sil. Samozřejmě za podmínek stanovených ústavním pořádkem a v součinnosti s dalšími ústavními institucemi. Ale když už se mluví o velkých kompetenčních zápasech, proč se nevede spor o něco skutečně historického? Proč nevyhlásil válku? Patrně proto, že i ten největší ústavní dramatik ví, že cesta do Ankary je přece jen pohodlnější než cesta do zákopů. I když kdo ví, když Pávek je muž z první linie.
A tak se Česká republika dočkala dalšího pozoruhodného pokračování seriálu „Kdo vlastně řídí zahraniční politiku?“. Jedna strana tvrdí, že vláda. Druhá, že prezident. A já se ptám, jestli by nebylo praktičtější zjistit, kdo drží Pávkovo vodítko.
