Mgr. Jan Klán

Článek je mírnou politickou sci-fi, která ale nemusí být daleko od pravdy. 

Na palubě vládního speciálu panuje napjatá atmosféra. Dva muži (druhý ústavní agent Andrej Babiš Bureš a motorista Macinka) v oblecích listují dokumenty, počítají procenta, přepisují poznámky – a uprostřed mezi nimi, místo třetího pasažéra, jen podivně tiché prázdno. Nebo spíš ne tak docela prázdno. Podle některých zdrojů se tam totiž snaží „procpat“ jistý nepozvaný cestující: ústavní agent Petr Pavel, známý v kuloárech pod krycím jménem Pávek.

Zatímco vláda ústavního agenta Andreje Babiše připravuje oficiální účast na summitu NATO v Ankaře s precizností sobě vlastní (tedy především mediální), Pavel zůstává – jak se říká – za dveřmi. Doslova. Bylo mu prý jasně řečeno: „nikam nepojedeš, doma budeš!“. Podle svědků byl několikrát spatřen, jak obchází letištní plochu, kontroluje podvozky letadel a zkouší, zda by se nedal nenápadně přibalit mezi zavazadla.

„On tam chce strašně moc,“ uvedl anonymní zdroj z okolí letiště, zatímco odháněl muže v saku od zavazadlového prostoru. „Prý jen na chvilku. Jen si podat ruku.“

A tady se dostáváme k jádru celé záhady. Proč ta neutuchající touha dostat se na summit, kam ho nikdo nepozval? Oficiální verze zní: zahraničněpolitická odpovědnost, zájem o bezpečnostní architekturu, dialog se spojenci v NATO. Neoficiální verze je ovšem mnohem… osobnější.

Podle zákulisních informací Pavel sní o jediném: o historickém momentu, kdy si konečně opět potřese rukou s Donaldem Trumpem, mužem, kterého někteří považují za politický fenomén, jiní za chodící experiment a další – ti méně diplomaticky založení – za „nejodpudivější bytost na světě“. A právě tato kombinace prý Pavla fascinuje.

„Je to jako magnet,“ tvrdí jiný zdroj. „Něco mezi geopolitikou a zoologií.“

Nabízí se ovšem i pragmatičtější vysvětlení. Co když Pavel nechce jen symbolické potřesení rukou, ale skutečný výsledek? Co když plánuje v Ankaře vyjednat levnější ropu a plyn? Možná v tichosti doufá, že zatímco oficiální delegace bude řešit strategické koncepce, on nenápadně odchytí někoho u rautového stolu a pronese: „A co kdybychom to vzali o pár procent dolů?“

Problém je, že bez akreditace se takové rozhovory vedou obtížně. A tak Pavel zůstává venku. S pohledem upřeným na odletovou dráhu, kde mizí letadlo plné těch, kteří „byli vybráni“.

Zda se mu nakonec podaří proniknout na summit alespoň v přestrojení za delegátní kufřík, zůstává otázkou. Jisté ale je, že touha je silná, jak pouliční dáma. A jak známo – v politice, stejně jako v ironii, je někdy silnější než samotná realita.