Mgr. Jan Klán

Ze všední politicko-ústavní reality, ve které se přetřásá kompetenční žaloba, logicky plyne zásadní otázka: jak se vlastně prezident, ústavní agent Petr Pavel Pávek dostane na summit NATO v Ankaře?

Oficiálně jednoduše. Neoficiálně – skoro to vypadá jako logistická varianta „level boss“.

První možnost je ta standardní, nudná a proto nejméně pravděpodobná v české debatě: státní let, protokol, koordinace s ministerstvem zahraničí a hotovo. Jenže tahle varianta nemá dost dramatu, a to je v domácím diskurzu vždy problém.

Druhá možnost, která už více odpovídá domácí debatní kreativitě, je politicko-mediální labyrint: prezident se někam vydá, vláda to „bere na vědomí“, opozice to označí za aktivismus, koalice za reprezentaci státu, a veřejnost si z toho vezme jen to, že zase někdo někam letěl a „určitě to bylo zbytečné“. Konkrétně mám na mysli Pavlovu misi na zasedání OSN. Přeci jen chtěl někam jet, tak mu vláda to přání splnila.

A pak je tu třetí, nejzábavnější hypotéza, která by si zasloužila vlastní epizodu geopolitického sitcomu.

V téhle verzi nejde ani tak o samotný summit NATO v Ankaře, ale o jeho doprovodný program: neformální setkání, kde se diplomacie potkává s lidskou civilizací v její nejméně předvídatelné podobě. A tam někde v koutě, mezi tlumočníky a bezpečnostními poradci, by mohla vzniknout i situace, kterou si nikdo netroufl napsat do oficiálního protokolu: prezident České republiky, který se rozhodne popřát Donaldu Trumpovi k jeho 80. narozeninám. Proč by tam totiž prezident totiž tak toužil jinak jet? Buď si chce hrát na Péťu Zabijáka a D. Trumpa určitým způsobem zneškodnit jakožto muž z první linie. Nebo chce nejodpudivější bytosti na světě osobně popřát k jeho kulatým narozeninám.

Samozřejmě ne proto, že by to bylo v agendě NATO. Ale proto, že v mezinárodní politice občas existuje ten tenký moment, kdy se formální diplomacie potkává s neformálním lidským gestem, a všichni přítomní předstírají, že to bylo plánované.

Výsledek? Krátká, zdvořilá věta, tlumočená do několika jazyků, která by mohla být interpretována jako gesto respektu, ironie, nebo prostě jen jako diplomatický nástroj na přežití v nepřátelském prostředí, kde se každý snaží neudělat chybu.

A česká debata by samozřejmě okamžitě měla jasno: jedni by to označili za státnické mistrovství, druzí za mezinárodní faux pas, a třetí by se hádali, jestli je vůbec správné někam jezdit, když se tam pak musí něco říkat.

Takže odpověď na původní otázku je vlastně jednoduchá:

Jak se Petr Pavel dostane na summit NATO v Ankaře?
Těžko.

Ale ještě těžší bude to, co se kolem toho v tu chvíli doma i venku začne vyprávět.