Mgr. Jan Klán

Jiří Drahoš se podivuje nad tím, proč Česká republika neposkytne Ukrajině lokomotivy, které údajně potřebuje. Prý snad mají rezavět v depech. Krásná otázka. Skoro až člověka dojme péče o osud každé odstavené lokomotivy.

Jen tu máme malý detail: které lokomotivy a hlavně čí?

Kde stojí? Kolik jich je? Komu patří? Jsou skutečně nepotřebné? A když jsou tak zbytečné, proč se už dávno neprodaly, neopravily nebo nepoužily někde v České republice? Nebo už jsme se dostali do fáze, kdy stačí ukázat směrem na východ a říct: „Tohle nepotřebujeme, pošleme to tam“?

Člověka při podobných prohlášeních napadají i jiné otázky. Jaká vlastně byla politická cesta generace, která dnes tak ochotně rozdává lekce z demokracie, správných hodnot a morálky?

Chodil Jiří Drahoš do Pionýra? Byl ve Svazu mládeže? A jak se tehdy stavěl k srpnu 1968 a vstupu sovětských vojsk?

Neříkejme, že odpověď známe. Právě naopak. Bylo by zajímavé ji slyšet. Protože česká politika má zvláštní talent: minulost jedněch se zkoumá mikroskopem, zatímco u druhých jako by se jejich životopis začínal až v okamžiku, kdy vstoupili do televizního studia.

A pak je tu prezidentská volba roku 2018. Miloš Zeman tehdy Drahoše porazil. V dnešní politické realitě se nabízí provokativní zkratka, že voliči už tehdy odmítli jakýsi předobraz pozdějšího „hradního kandidáta správných hodnot“.

Drahošův výrok o lokomotivách ale krásně ukazuje jeden dlouhodobý problém české politiky. S cizím majetkem se totiž vždycky hospodaří nejsnáze. Lokomotiva stojí v depu? Poslat. Technika někde leží? Poslat. Peníze jsou ve státním rozpočtu? Poslat. A účet? Ten už se nějak vysvětlí občanům.

Možná bychom tedy před dalším velkým gestem mohli začít úplně obyčejně:

Pane Drahoši, ukažte nám ty lokomotivy!

Pak můžeme diskutovat, jestli opravdu „rezavějí“, jestli je Česká republika nepotřebuje a zda jejich předání dává ekonomický a dopravní smysl.

Protože zatím máme především silnou větu do rozhovoru. A česká politika už má odstavených silných vět možná ještě víc než lokomotiv.