Mgr. Jan Klán

Debata o financování veřejnoprávních médií v Česku se v posledních měsících znovu vyostřuje. Zatímco část veřejnosti i politiků hájí tradiční koncesionářské poplatky jako záruku nezávislosti, zkušenost řady evropských zemí naznačuje, že realita může být výrazně jiná.

Podle aktuální zprávy organizace Reportéři bez hranic patří svoboda médií ve světě k nejnižším za posledních 25 let, což je velice alarmující. Přesto existují státy, které dlouhodobě obsazují čelo žebříčku svobody médií – například Norsko, Nizozemsko nebo Estonsko.
A právě tyto země přinášejí zásadní poznatek: svoboda médií není podmíněna existencí koncesionářských poplatků.

Nejvíce svobody, ale bez poplatků

Zcela klíčovým faktem je, že první desítka zemí s nejvyšší svobodou tisku financují svá veřejnoprávní média převážně z daní, nikoli z individuálních poplatků, jako je tomu v České republice.

Například:

Norsko zrušilo poplatky v roce 2020 a přešlo na daňový model

Švédsko zavedlo příjmovou mediální daň

Finsko financuje veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu

Dánsko zrušilo poplatky v roce 2022

Tento model dnes dominuje zejména v severní a západní Evropě – tedy v regionech, které jsou dlouhodobě považovány za nejstabilnější demokracie světa.

Z toho plyne zásadní závěr: neexistuje přímá vazba mezi koncesionářskými poplatky a nezávislostí médií.

Severský paradox: levice a vysoká demokracie

Ještě zajímavější je politický kontext těchto zemí. Například v Norsku či dalších skandinávských státech dlouhodobě dominují levicové nebo středolevé politické síly. Tyto země zároveň nejlepší index demokracie, silnou důvěru ve veřejné instituce a stabilní mediální prostředí.

To nabourává častý argument, že financování médií ze státního rozpočtu automaticky vede k jejich politickému ovládnutí. Skandinávská zkušenost ukazuje pravý opak:
kombinace transparentního systému, institucionálních brzd a silné demokratické kultury dokáže zajistit nezávislost médií i bez poplatků.

Česká debata: přežitek minulosti?

Česká republika se dnes nachází na křižovatce. Na jedné straně stojí historický model koncesionářských poplatků, který vznikl v době omezeného mediálního trhu v 90. letech 20. století. Na straně druhé je realita digitální éry, kde obsah konzumují všichni – bez ohledu na vlastnictví televizoru či rádia.

Navíc současný systém vyvolává otázky spravedlnosti. Poplatky jsou fakticky paušální daní, která dopadá na všechny stejně, bez ohledu na jejich příjem či skutečné využívání služby.

Zahraniční zkušenost přitom ukazuje alternativu: financování z daní, které rozkládá náklady spravedlivěji podle ekonomické síly jednotlivce a zároveň zjednodušuje celý systém. A to včetně kontroly nakládání s veřejnými prostředky. V našem případě by se financování veřejnoprávních médií kontrolovalo Nejvyšším kontrolním úřadem (NKÚ).

Nejde o zdroj, ale o pravidla

Důležitý je i další aspekt. Jak upozorňují odborné i politické debaty, samotný způsob financování není tím, co zaručuje nezávislost médií. Klíčové jsou transparentní pravidla, kontrolní mechanismy a stabilita systému. Zde je nutné poznamenat, že i když se na veřejnoprávní média vztahuje zákon č. 106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím, tak na žádosti takto podané je často odpovídáno velice stroze nebo jsou žádosti zamítány. Zejména v oblasti odměňování generálního ředitele nebo samotných zaměstnanců.

Jinými slovy:
nezávislost médií stojí na institucích a kontrole, nikoli na tom, zda peníze přicházejí přímo od občanů, nebo přes státní rozpočet.

Čas na změnu? Samozřejmě!

Zkušenost nejvyspělejších demokracií naznačuje, že koncesionářské poplatky nejsou nezbytnou podmínkou svobodných médií – a možná už ani nejsou nejvhodnějším řešením, protože se ukazuje jeho nefunkčnost a hlavně velké zneužívání.

Pokud země jako Norsko, Švédsko, Finsko či Nizozemí dokážou zajistit vysokou míru mediální svobody, silnou demokracii a stabilní veřejnoprávní sektor bez poplatků, je legitimní ptát se, zda by se podobnou cestou nemělo vydat i Česko.

Zrušení koncesionářských poplatků a přechod na moderní, daňově založený model financování tak není radikálním experimentem, ale přechodem k osvědčené praxi zemí, které patří k nejúspěšnějším demokraciím současnosti.