Mgr. Jan Klán

Debata o financování veřejnoprávních médií v České republice začíná připomínat nekonečný politický improvizační seminář. Zatímco občané dál povinně platí koncesionářské poplatky, vláda Andreje Babiše současně rozšiřuje okruh výjimek, mění parametry systému a uvnitř samotné politické reprezentace narůstá spor o to, zda má celý model vůbec budoucnost.

Celá situace tím získává stále absurdnější rozměr.

Na jedné straně koalice prosazuje novelu, která rozšiřuje okruh lidí osvobozených od placení poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas. Nově mají být od plateb osvobozeni například senioři nad 75 let, držitelé průkazů TP, ZTP a ZTP/P nebo firmy do 50 zaměstnanců. Systém, který byl historicky prezentován jako univerzální občanský příspěvek na veřejnou službu, se tak postupně mění v komplikovanou síť výjimek, úlev a administrativních kategorií.

Na straně druhé se zároveň uvnitř politické debaty objevuje takzvaný „Klempířův zákon“ – návrh, který fakticky otevírá debatu o samotném principu financování veřejnoprávních médií a o možnosti většího nebo úplného zapojení státního rozpočtu. Kritici upozorňují, že právě tím by se definitivně prolomila dosavadní filozofie oddělení veřejnoprávních médií od přímé státní kontroly. Největší kámen úrazu je tedy v samotné kontrole nakládání s veřejnými penězi. Veřejnoprávní média nepodléhají kontrole Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) a neustále se tomu brání. Člověka pak napadají různé teorie, proč tomu tak je. Proč veřejnoprávní média nechtějí být kontrolována? Že by se v nich dělo něco podivného? Nebo se snad špatně hospodaří s veřejnými prostředky?

Jenže paradox celé situace spočívá v tom, že současný systém už dnes nezávislý není ani ekonomicky, ani institucionálně.

Veřejnoprávní média totiž fungují v prostředí, kde jsou závislá na soukromých dodavatelích, externích právních kancelářích, exekutorech a infrastruktuře vlastněné investičními fondy. České Radiokomunikace, přes které proudí většina televizního a rozhlasového signálu, vlastní investiční fond Cordiant Digital Infrastructure. Jinými slovy: občané povinně platí poplatky, aby veřejnoprávní média následně odváděla desítky milionů korun měsíčně soukromému infrastrukturnímu monopolu.

Jen Česká televize a Český rozhlas dohromady zaplatí za šíření signálu podle odhadů kolem 60 až 85 milionů korun měsíčně. Ročně tak jde o částky přesahující miliardu korun. A to vše v systému, který je veřejnosti prezentován jako ochrana nezávislé veřejné služby.

Další paradox představuje samotné vymáhání poplatků. Česká televize i Český rozhlas každoročně rozesílají desetitisíce výzev, vedou tisíce soudních sporů a v krajních případech využívají exekuce. Vzniká tak zvláštní mechanismus, kdy veřejnoprávní média používají právní a exekuční aparát proti vlastním občanům, aby vymohla financování služby, která má údajně sloužit celé společnosti.

To samozřejmě generuje další náklady — interní právní oddělení, externí advokáty, soudní výdaje i administrativu spojenou s evidencí poplatníků. Jinými slovy: část vybraných peněz je spotřebována jen proto, aby bylo možné systém vůbec udržet při životě.

A právě zde se začínají objevovat stále hlasitější kritické hlasy.

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš i poslanec Patrik Nacher opakovaně naznačují, že není potřeba složitá a komplexní přestavba mediální legislativy. Podle nich by stačilo změnit samotný zákon o financování veřejnoprávních médií a přejít na jednodušší model.

Právě tento argument začíná získávat stále větší váhu. Pokud stát už dnes určuje výjimky, upravuje okruh plátců a zároveň politicky rozhoduje o parametrech systému, pak je otázkou, zda si vůbec ještě můžeme namlouvat, že jde o „nezávislé občanské financování“.

Ve skutečnosti se totiž současný model stále více podobá skryté dani — jen s výrazně vyšší administrativní náročností.

Zajímavé je i mezinárodní srovnání. Řada západních zemí už dávno od klasických koncesionářských poplatků ustoupila nebo jejich význam výrazně omezila. Například ve Skandinávii se veřejnoprávní média financují přímo z daní. Podobné modely existují i v dalších evropských zemích. Argument je jednoduchý: pokud je veřejnoprávní vysílání skutečně veřejnou službou pro všechny občany, pak má být financováno transparentně a přímo, nikoli prostřednictvím komplikovaného systému výběru, kontrol, sankcí a exekucí.

Česká republika naopak vytváří stále složitější hybrid. Systém je formálně založen na koncesionářských poplatcích, ale fakticky je stále více politicky regulovaný a navíc nikým nekontrolovaný. Vláda rozšiřuje výjimky, opozice navrhuje změnu financování, respektive zachování koncesionářských poplatků a zároveň pokračuje drahé vymáhání povinných plateb. Jako kdyby veřejnoprávní média patřila samotným zaměstnancům.

Největší problém přitom není jen ekonomický, ale především se týká samotné důvěry ve veřejnoprávní médium. Veřejnost stále častěji vnímá, že původní logika systému se rozpadá. Místo jednoduchého principu „občan financuje nezávislou veřejnou službu“ vznikl komplikovaný aparát, v němž se veřejné peníze přesouvají mezi státem, právními kancelářemi, infrastrukturními monopoly a veřejnoprávními institucemi.

A právě proto dnes sílí otázka, zda není celý model koncesionářských poplatků už jen přežívajícím reliktem minulosti.

Možná totiž nejsme svědky reformy systému.
Možná sledujeme jeho postupný rozpad.