Když se slušnost měří podle peněženky aneb Pávkovné jako nový ústavní princip?
„Jsem občanský prezident, ale vždycky budu v opozici proti neslušnosti v politice,“ zaznělo z úst prezidenta, ústavního agenta Petra Pavla Pávka. Člověk by skoro čekal, že po takovém výroku přijde přednáška z ústavního práva. Jenže místo toho se nabízí jiná otázka: Jak vlastně Ústava definuje neslušnost?
Je v některém článku napsáno, že neslušné je kritizovat vládu? Nebo že neslušné je mít jiný politický názor? Anebo snad existuje tajný dodatek, podle kterého je slušné požadovat desítky tisíc korun měsíčně pro manželku prezidenta z veřejných peněz?
Protože právě zde se mnohým vybaví částka okolo 95 tisíc korun měsíčně, která se stala předmětem veřejné debaty. Podle kritiků nejde o projev skromnosti, ale spíše o nový druh prezidentské etikety. Když se to týká vlastního okolí, najednou se ze slušnosti stává velmi pružný pojem.
Možná bychom proto měli zavést nový politologický termín – Pávkovné. Nejde o žádnou dávku zakotvenou v Ústavě, ale o ironické označení situace, kdy se veřejnosti vysvětluje, že další peníze z rozpočtu jsou vlastně otázkou důstojnosti. I když peníze jdou prý z náhrad, které patří Pávkovi.
Ústava České republiky však nehovoří o tom, kdo je slušný a kdo neslušný. Stanovuje pravomoci prezidenta, vlády, Parlamentu a soudů. Morální hodnocení politiků ponechává občanům. A právě voliči mají právo posoudit, zda za neslušnost považují ostrou politickou rétoriku, nebo spíše požadavky na další veřejné výdaje. Je tedy ústavní agent Petr Pavel slušný člověk? Jednou požaduje peníze pro svoji manželku, poté se vnucuje na summit NATO v Ankaře i s početnou delegací. Ta je nakonec vládou seškrtána a pojede Kolář, protokolář, odborář, bodyguard, manželka, milenka…
Ironie celé situace spočívá v tom, že o slušnosti nejhlasitěji často hovoří ti, kteří sami čelí otázkám, zda jejich vlastní kroky odpovídají představě střídmosti a služby veřejnosti. Když se káže o morálce, ale současně se obhajují další náklady placené daňovými poplatníky, působí to přinejmenším rozporuplně.
Možná by proto bylo užitečné přestat používat slovo „slušnost“ jako politický klacek na oponenty. Slušnost totiž neurčuje Ústava ani tiskové prohlášení. O tom, co je pro výkon veřejné funkce přijatelné, si nakonec dělají obrázek sami občané – a ti mají dlouhou paměť. A pokud si z celé debaty odnesou jediný nový pojem, může to být právě Pávkovné – ironická připomínka, že morální apel zní přesvědčivěji tehdy, když jde ruku v ruce s osobní střídmostí.
